Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Focení lidí mě naplňuje a věřím, že skrze objektiv dokážeme vytvořit zvláštní propojení,“ přiznává známá fotografka Monika Navrátilová, jejíž fotografie zdobí titulní stránky časopisů, občas se objevují také na billboardech, v knihách nebo v reklamních kampaních spojených s českými osobnostmi a sama patří k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem.

Pocházíte z Jeseníků, kde jste vyrůstala v hájovně uprostřed Zlatých hor a Rejvízu. Jaké bylo vaše dětství strávené uprostřed přírody? Co vás bavilo?

Moje dětství v Jesenických horách bylo naprosto úžasné. Byla jsem vášnivou sportovkyní a milovnicí zvířat. Dny jsem trávila ježděním na koni bez sedla po okolních kopcích a cvičením psů.

Co vás přivedlo ke studiu na střední zemědělské a technické škole? Mělo na to vliv prostředí, ve kterém jste vyrůstala a blízký vztah k přírodě?

Chtěla jsem se věnovat práci se zvířaty, zejména s koňmi. V průběhu třetího ročníku jsem měla možnost absolvovat školní praxi v Německu, kde jsem si uvědomila, že zemědělská práce je velkou výzvou. Bydlela jsem u rodiny na soukromém statku, začínala každý den v 5:30 ranním dojením krav, následně práce s traktorem na poli a večer jsem se znovu vracela do stáje. Toto se opakovalo každý den.

K fotografování jste se dostala v roce 2009, když jste se vydala do Etiopie, kde jste strávila čtrnáct dnů a právě tam se zrodila vaše vášeň pro fotografování. Po návratu jste vydala fotografickou knihu a řada vašich přátel vám doporučila, abyste začala fotit profesionálně. Byla to správná volba? Nelitovala jste svého rozhodnutí?

Už v mém dětství jsem objevovala fotografii s malým analogovým foťáčkem, moje alba byla naplněná převážně snímky psů a koní. Během svého putování do vzdálené Etiopie jsem si od kamarádky půjčila zrcadlovku a na papírek si zapsala důležité rady, jak správně ručně nastavit čas, citlivost a clonu. Etiopie se ukázala jako okouzlující destinace pro fotografování lidí i zvířat. Vysoko v kopcích Simienských hor žijí tlupy paviánů dželad a my jsme se odvážili vydat se pěšky přímo mezi ně. Spali jsme u pastevců a mé nejkrásnější fotografie pocházejí z okraje útesu, kde jsem se ocitla uprostřed velké tlupy s rozkošnými mláďaty. Jednou jsem se vydala fotografovat osamělého samce, který právě něco přežvykoval. Byla jsem v jeho těsné blízkosti a po chvíli se na mě dlouze upřeně zadíval. Ten pocit plný strachu a zároveň nadšení mi zůstane v paměti navždy. Také jsem se poprvé setkala s tvrdou realitou chudoby, když jsem viděla ženy s dětmi spícími na ulici, byla to pro mě silně emotivní zkušenost. Právě v Etiopii se ve mně zrodila ta pravá vášeň pro fotografování.

Foto: Lenka Hatašová

Kde jste se učila fotografovat a kdo byl vaším fotografickým vzorem?

Po absolvování přípravného ročníku na fotografické škole jsem se rozhodla chopit otěží sama. Absolvovala jsem kurzy fotografování, účastnila se fotografických výstav, seminářů, dílen, včetně jedné vedené Ondřejem Neffem. Photoshop se stal mým společníkem, a i když jsem se v něm učila spíše sama, postupně jsem objevovala jeho tajemství.

Zásadní zlom v mé cestě za fotografií byl díky kolegyni Lence Hatašové, která mě provedla světem světel a stínů, což je vlastně srdcem každé dobré fotografie. Mým pevným přesvědčením je, že pokud má člověk touhu a nasazení, může se naučit cokoliv. Samozřejmě jistý talent je také vítaným pomocníkem.

Před vaším fotoaparátem stála plejáda osobností ze světa kultury a sportu. Na koho ráda vzpomínáte a koho byste ráda ještě portrétovala?

Byla jsem zaujatá portrétní fotografií a měla jsem neuvěřitelné štěstí. Jedna z mých prvních zakázek spočívala v portrétování herečky Nely Boudové pro titulní stranu televizního časopisu. Zřejmě měla úspěch, vydavatelství mi umožnilo fotografovat titulní strany pro další časopisy. Věřím v moc myšlenek a telepatie – několikrát se mi stalo, že jsem na někoho intenzivně myslela a brzy nato se objevila zakázka na jeho portréty. Během fotografování se s mým objektem snažím vytvořit určitý druh napojení a mám pocit, že se mi to daří. A co se týče mého vysněného portrétu – můj sen se již stal skutečností. Budhismus je mi velmi blízký a měla jsem tu čest portrétovat 14. dalajlámu.

Spolupracovala jste s neziskovou organizací Brontosaurus v Himálaji, která na severu Indie, v Malém Tibetu, pomáhala stavět školu a internát pro děti a toto dílo podpořil také samotný 14. dalajláma a vy jste měla při té příležitosti jej nafotit. Jaké bylo setkání s tímto výjimečným mužem?

Mít příležitost setkat se s dalajlamou byl opravdu jedinečný zážitek. Byla jsem členem organizace Brontosauři v Himálajích a díky tomu jsme měli možnost účastnit se soukromé audience přímo v budhistickém Ladakhu v severní Indii. Jeho svátost město Leh pravidelně navštěvuje a vždy je to velká událost, v ulicích ho vítá tisíce lidí. Čekali jsme na něj několik hodin a během té doby nás učili, jak se chovat v jeho přítomnosti. Když nakonec dorazil, byl to překvapivě obyčejný člověk, milý, veselý až na své pozorné bodyguardy, kteří ho pečlivě hlídají.
Měla jsem to štěstí, že jsem ho mohla fotografovat i na jiném soukromém setkání v Praze. Doufala jsem, že se mi podaří potkat ho i potřetí, kdy jsme se chystali ho navštívit přímo v jeho sídle v indické Dharamsale. Bohužel, den před odletem jsem si zlomila kotník, což mě velice zklamalo. Nicméně stále doufám, že se mi jednou podaří se s ním setkat potřetí.

Od narození dcery Stelly, také fotografujete rodiny, ale nejraději děláte portrétní fotografii. Proč právě portrétní fotografie? Čím je pro vaši profesi tak jedinečná?

Děti jsou nesmírně spontánní a právě tato jejich přirozenost mě na fotografování fascinuje. Nebojí se projevit svou pravou povahu, aniž by si uvědomovaly objektiv fotoaparátu.

Kromě fotografování osobností pro časopisy jsem se v současné době začala zaměřovat na firemní a byznys portréty. Focení lidí mě naplňuje a věřím, že skrze objektiv dokážeme vytvořit zvláštní propojení. Moje největší radost však pramení z toho, když si fotografování užijeme, a když si dotyční odnášejí kromě fotografií i nezapomenutelný zážitek. A tuto výjimečnou atmosféru se mi obvykle podaří vytvořit

Jste autorkou kalendáře Klokánku Hostivice nebo módního katalogu značky E.daniely s Chantal Poullain. Kde všude se můžeme s vašimi fotografiemi setkat? A co výstava? Neplánujete nějakou?

Mimo samotné titulní stránky časopisů se mé fotografie občas objevují na billboardech, v knihách nebo v reklamních kampaních spojených s českými osobnostmi. Během mnoha let fotografické praxe jsem navázala úzké vztahy s některými z nich, což mě vede ke spolupráci na různých projektech a někdy dokonce působím jako jejich dvorní fotograf. To platí například u herečky Chantal Poullain. Nedávno jsme spolu strávily čas v její rodné Marseille, kde jsme fotografovaly materiál pro její novou knihu „Život na kolotoči“.

Co se týče mé poslední výstavy, prezentovala jsem fotografie z mé cesty do Indie, a zatím nemám v plánu další. Svůj život ponechávám průběžně se rozvíjejícím událostem a situacím, a když se naskytne příležitost, nebráním se novým výzvám a projektům.

Jak ráda trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekla, že vaše profese je také vaším koníčkem.

Vrátila jsem se do svého dětství a ve volném čase opět fotím psy jen tak pro radost, cvičím, medituji, jezdím na chalupu, věnuji se dceři a účastním se výstav po celém světě se svým francouzským buldočkem.

Foto: archiv Moniky Navrátilové