Rozhovor inspirovaný knihou: Naším cílem je obnovit ideologický spor. To je demokracie!
Banner

Rozhovor inspirovaný knihou: Naším cílem je obnovit ideologický spor. To je demokracie!

Petr Drulak 200Podle profesora Petra Druláka, jednoho ze čtyř editorů knihy Budoucnost levice bez liberalismu, kterou letos vydala Masarykova demokratická akademie, sice jdete k volbám, ale je celkem jedno, koho budete volit. „Rozhodnou nějací soukromí vlastníci, protože plno věcí už je zprivatizovaných, nebo nezávislé úřady, na které politici nemohou. Když politik upraví zákon, zruší ho Ústavní soud nebo narazí v Bruselu, protože se ukáže, že nic takového udělat nemůžeme. Cítím také, že na Západě je svoboda čím dál víc omezována ve sféře veřejného projevu,“ uvedl v našem rozhovoru. Podle svých slov prosazuje obnovení demokracie.

„Pokud má levice překonat svůj úpadek, musí radikálně tnout ke kořenům současného ekonomického systému a nebát se obviňování z populismu,“ uvádíte spolu s dalšími editory (sociologem Janem Kellerem, novinářem a politikem Matějem Stropnickým a ekonomkou Ilonou Švihlíkovou) v úvodu knihy Budoucnost levice bez liberalismu, kam přispěla i řada dalších autorů. Populismus ale vždy stojí na hledání viníků. Politika jistě konfliktem je, záleží ale přece na míře. Nemůže se to někam zvrtnout?

Chápu otázku i obavu. V podstatě ale nepovažuji za primární populismus, jako spíš nebát se toho, když nás liberální elita začne obviňovat z toho, že jsme populisté. Populismus se používá jako nálepka, kterou se zdiskredituje ten, proti kterému příliš nemáte argumenty. Pokud říkáme, že má dojít k masivnímu zdanění velkých majetků, že je potřeba zásadně omezit migraci nebo že je potřeba mluvit o hranicích, a někdo to označí za populismus, nemáme s tím problém. Tím líp pro populisty. Co se týče konfliktu, západní demokracie je na něm přece postavena. Na tom, že existuje několik vizí, které se střetávají, v debatě se zpřesňují teprve, když je člověk s něčím konfrontován, je nucen domyslet a obhájit i důsledky. Občan volí, kterou z těch vizí si vybere. Pokud má demokracie fungovat, konflikt musí připustit, je třeba dát mu prostor. Výhodou demokracie je, že ho dokáže řešit mírově, nedochází k násilí. Pokud se ale konflikt nepřipustí, pokud je potlačován, násilí je jedinou cestou. Právě proto máme demokracii, aby k němu nedošlo. Rozhoduje většina, přičemž ti, kdo prohráli, se tomu podřídí. Demokracie je postavena na pluralitě, na střetu, nikoli na tom, že každý souhlasí s každým.

Tak tomu ale přece nyní je. Nebo co podle vás chybí?

To, co pozorujeme zejména v západní Evropě a Spojených státech, je obrovské zužování mainstreamu. Některé věci už nejsou součástí veřejné legitimní politické debaty. Když se bude mluvit o masivním zdaňování, tak ten, kdo s tím přijde, bude označen za bolševika, který znamená hrozbu a nemá smysl se s ním bavit. To je levicový populismus. Podobné je, když někdo řekne, že Evropa nezvládá nápor migrantů a není možné, aby stále přicházeli noví. Takový člověk je označen za fašistu, rasistu, xenofoba, a opět za někoho, s kým nemá smysl bavit se, protože jeho názor nemá v legitimní debatě místo. To se reálně děje. U nás je citlivost především na levicová témata, ve Francii zase na pravicová. Vnímám jako problém, že ztrácíme schopnost diskutovat a jít do střetu.

Chápu to tak, že usilujete o to, aby bylo reagováno na argumenty, nedocházelo k nálepkám a vylučování z veřejné diskuse?

Právě proto jsme tu knížečku vydali. Myslíme si, že levice se dostala do slepé uličky. Chceme, aby se dostala zpátky.

Po přečtení knížky mám pocit, že jednotlivými kapitolami se táhne až nevraživost vůči liberální levici. Přitom byste se s ní přece v mnohém shodli, zdůrazňujete ale hlavně rozpory…

V ekonomických otázkách bychom se možná shodli, i když ani tam si nejsem jist. Dnes už totiž skoro nevím, co je ještě liberální levice a co už čistý liberalismus. Když však podáme náš pohled na otázky, který liberální levici vadí, tedy na migraci, hranice nebo národ, dostaneme nálepku, že nejsme levice, a tím debata skončí. Není to něco, co bychom si vymysleli. Řada autorů, kteří se na knížce podílí, ať již Ilona Švihlíková, Jan Keller nebo Matěj Stropnický, dlouhodobě sklízejí řádné dávky nenávisti za poměrně rozumné názory. Na druhé straně ale máme v Evropě levici, která projela úplně všechno, opustila základní levicová témata, která jsou v podstatě dvě: ochrana práce a regulace velkokapitálu. Místo toho hledá nový proletariát v nejrůznějších menšinách – sociálních, etnických, genderových a jakýchkoli dalších. Není tedy divu, že vyplašení liberálové označují strany, které oslovují široké lidové vrstvy, jako populisty. To, co dokázala dříve levice, dnes přebírá pestrá galerie politiků jako Babiš, Zeman, Orbán, Le Penová, Salvini, Kaczynsky nebo Boris Johnson.

Proč tolik vadí, že někdo se věnuje právům sexuálních menšin, někdo zase migrantům? Třeba to vyvěrá z jeho zkušenosti, chce pomoci… Proč to stavět proti úsilí o zlepšení práv zaměstnanců a dalších ekonomických a sociálních práv? Přece každý je někdy v něčem v menšině a život je pestrý, včetně jeho problémů…

Doufám, že kniha nepůsobí nenávistně. To, čemu říkáte nevraživost, je možná důsledkem těch let bojů, kdy lidé, kteří přicházejí s touto analýzou, jsou nálepkováni a odsuzováni. Ta debata se vede bez rukaviček, jediné rukavice jsou boxerské. Když ti lidé léta dostávají přes ústa od těch, kteří si myslí, že jsou strážci dobra a lásky, samozřejmě dají najevo, co si o tom myslí. Já v tom tedy vidím, že se nechceme omlouvat za své názory, říkáme, že tohle je náš pohled a myslíme si, že ti druzí svým pohledem levici poškodili. To samozřejmě neznamená, že ochrana menšin je něco, co by bylo scestné. Historicky to bylo důležité téma. Dnes se to však překlopilo do něčeho hodně jiného. Vymýšlení si nových a nových nároků, kterými menšiny vydírají většinu.

Co například?

Z mé zkušenosti se to trochu překlopilo třeba ve vztahu k LGBT. Vždy jsem podporoval normalizaci, lepší slovo mě nenapadá, homosexuality, jsem z generace, kdy jsem vnímal, jak bylo v 80., ale i v 90. letech pro řadu homosexuálů těžké přiznat svoji přirozenou orientaci i mezi nejbližšími. Myšlenka registrovaného partnerství je podle mě proto naprosto správná. Je třeba, aby lidé, kteří mají tuto orientaci, spolu měli možnost důstojně žít, nebyli ostrakizováni ani diskriminováni. Teď se však dostáváme do fáze, kdy se začíná mluvit o tom, že pojmy otec a matka jsou diskriminační, že v dokladech by neměla být kolonka pohlaví. Říkám si – tady dost, není důvod, aby si většinová společnost nechala něco takového diktovat. Další příklad. U nás není tak tematizovaná rasová otázka, ovšem to, co se děje ve Spojených státech, ale i třeba ve Francii, co vyvolávají různí protirasističtí aktivisté, je prostě protibílý rasismus. Jednoznačně to odmítám, společnost se tomu musí bránit, nikoli říct, že my nepovedeme kulturní války. Myslím, že ve chvíli, kdy menšiny začínají vyhlašovat kulturní válku většinové společnosti, je třeba říct stop.

A co se na to podívat třeba tak, že některé návrhy nejsou útokem na tradiční soužití muže a ženy, ale mají ambici narovnat práva a povinnosti u homosexuálních párů? Vždyť manželství pro všechny je předkládáno především proto, že registrované partnerství nezahrnuje vše, co manželství, a lidem, kteří v něm žijí, je zbytečně ztěžován život….

V takovém případě ale přece není problém přijmout dílčí novelu, která by to dorovnala. Když například člověk přijde o partnera, je třeba, aby existovaly všechny možnosti, které platí pro tutéž situaci u heterosexuálního páru. Ale hranici mezi manželstvím a registrovaném partnerství není nutné překračovat. Prakticky ať tam je všechno potřebné. Určité hranice ale překračujeme, začínáme-li mluvit o adopcích, objednávkách dětí, o tom, že si lze nějak zařídit odnošení dítěte někým jiným…

Petr Drulak Budoucnost levice bez liberalismu

 

Stejnopohlavní páry vychovávají děti už nyní. Problém je v tom, že dítě nemá u takového páru zaručena všechna práva jako dítě vychovávané právem smíšeným. To přece je třeba řešit…

Většinou je to výsledkem přirozeného vývoje, jsou to děti z předchozích vztahů, když jejich rodiče navážou vztahy nové. Stát by jistě neměl zasahovat způsobem, aby tyto děti poškozoval. Je tady zároveň dost bezdětných párů heterosexuálních, které usilují o adopci nebo svěření dětí do pěstounské péče. Nevidím tady bezprostřední potřebu možnosti adopce homosexuálními páry. Jsem k tomu spíš skeptický, je to můj osobní názor, nemluvím za všechny autory knížky.

Zmínil jste kolonku pohlaví v dokladech. Ano, návrhy na její zrušení existují, jiní lidé jsou zase proti. Je to diskuse. Nicméně tendenci fakticky zakazovat oslovování matky mámo a otce táto ve veřejném prostoru nezaznamenávám, ani si nemyslím, že by něco takového bylo možné uzákonit…

Vždycky to začíná u něčeho menšího. Pro mě je rozdíl v tom, když to říká aktivista a když se to dostane na úroveň jednání státu. A formulář už je jednání státu, stát to zásahem byrokratizuje, posvěcuje. Přijde mi to nebezpečné, a říkám si, co přijde dalšího.

Nemáte pocit, že se vyhledávají hlavně rozpory, vypíchne se něco takového, a lidi se začnou vůči sobě vymezovat, aniž by si naslouchali?

My ale oponenty neobviňujeme z něčeho kriminálního, říkáme jen, že se podle nás mýlí. Neříkáme, že jsou zločinci, říkáme, že jsou liberálové. Liberalismus je proud, který do demokratické společnosti patří, má své místo, ale ne na levici. Problém vidíme v tom, že levice se liberalismem příliš kontaminovala. Představuji si to tak, že liberalismus, konzervatismus a levice patří do politického spektra a budou se střetávat. Problém je, když liberalismus všechny kontaminuje, že už zbude jen jedna ideologie a zmizí ten důležitý střet. Vždyť už je i skoro jedno, kdo je ve vládě, protože všichni dělají to samé. Tady se politika vyprázdnila, zúžila se jen na technickou správu, a tohle je toho důsledkem. Naším cílem je obnovit ideologický spor. Pokud by se dál zametal pod koberec, nutně by to vedlo k výbuchu násilí.

Ve společném textu jste jemně zmínili Polsko a Maďarsko. Naznačili jste, že něčím od nich by se česká levice mohla inspirovat. Čím? Plno lidí upozorňuje, že tam jsou některé názory potlačované, tedy veřejná diskuse, po které voláte, tam není zrovna příkladná…

To je důležitá otázka. Neříkáme, že to je vzor, a už vůbec ne pro levici. Něco však může být inspirace. Když v Maďarsku nastoupil Orbán, evropské elity naštval hlavně tím, že dost brutálně zdanil zahraniční investory a banky. Tedy udělal tah, který bych čekal od levicového politika. Polský PiS nelze považovat za vzor pro levici, protože má konzervativně katolický základ, z kterého vychází, zároveň ale umí dělat zajímavou sociální politiku, kterou by leckterá levicová strana mohla závidět. Je vidět, že když začnete zdaňovat zahraniční investory nebo se pustíte do ambicióznější sociální politiky, často se střetnete s Bruselem, protože plno těchto věcí podléhá nějakým evropským regulím. Pro nás je zajímavé, že jsou tu dva státy, které ukazují, že jdou do střetu s Bruselem a ukazují, že se toho dá na národní úrovni docela hodně dosáhnout. Zásadní výtka progresivistů totiž bývá, že něco nejde, protože by se to muselo schválit v Bruselu, New Yorku nebo Ženevě. Z našeho mezinárodního zasíťování se dělá výmluva, aby se třeba v otázkách zdanění velkokapitálu nedělalo vůbec nic. Takže bych rád zdůraznil, že Polsko a Maďarsko pro nás nejsou inspirativní ideologicky, ale v praktických aspektech, které jsem uvedl.

Kritika vůči nim se ale nese většinou kvůli jiným věcem, než kvůli sociální politice nebo zdanění velkokapitálu…

Kritika je dvojí. U Orbána byl důležitý tento moment. Pak jsou tu objektivní zásahy do svobody médií, občanských práv. Neříkám, že všechna kritika je nespravedlivá, část je oprávněná, část účelová. Třeba Poláci a jejich Ústavní soud. Když chcete dělat ambiciózní sociální a ekonomické reformy, nemůžete mít Ústavní soud, který vám každou reformu smete jako neústavní. Vezměte si náš Ústavní soud, který je znám svými asociálními opatřeními, kdy řada rozsudků ve jménu soukromého individuálního vlastnictví sestřelila řádně přijaté sociální zákony nebo jiná opatření. Polská myšlenka, že je ústavní soud třeba obsazovat politicky, je naprosto legitimní a musí to tak být. Garnitura, která tam vládla před nástupem konzervativců, porušila pravidla při obsazování ústavního soudu, aby nebyla dána šance nově nastupující garnituře. Ta to pak smetla. Když porušili základní pravidla liberálové, nikdo v Evropě nekřičel. Křik začal, až když to samé udělali ti, kteří šli proti liberálnímu mainstreamu. I v České republice máme své zkušenosti. Za nejostudnější rozsudek Ústavního soudu považuji ten nad ostravským hotelem, který po lidech z Ruska vyžadoval podepsat, že odsuzují ruskou anexi Krymu. Soud tuto praxi posvětil, což považuji za zvrhlé.

Měly by podle vás na základě politického klíče fungovat i mediální rady?

To je to samé. Máme veřejnoprávní média, která hájí mainstreamovou ideologii, nebylo by od věci, aby je mediální rady provětraly…

Aby to ale nepřevládlo na druhou stranu… Toho se neobáváte?

To nehrozí. Nevšiml jsem si, že by se Česká televize a Český rozhlas odchylovaly od linie, kterou hájí naprosto neochvějně. Z debaty je vylučováno plno lidí. Je to vidět v tom, koho zvou do studia, jak kladou otázky někomu, kdo je na jejich straně, a někomu, kdo na jejich straně není. Divím se, že se nikdo nepozastaví nad útoky na některé členy mediálních rad. Veřejnoprávní média mají být otevřená všem a chovat se nestranně. To nedělají.

To je věc názoru. Myslíte si, že novinář dokáže být stoprocentně nestranný?

Určitě nedokáže. Slušné médium však rozlišuje mezi komentářem a zpravodajstvím. Komentář nestranný být nemá, zpravodajství by nestranné být mělo. Samozřejmě, že nelze pojmout vždy celé spektrum, na to je málo prostoru, měly by ale rovnoměrně zaznívat i věci, které jdou proti hlavnímu mínění. Každé médium má orientaci, která se promítá i do zpravodajství a u soukromých máte na výběr, vzniká pluralita. Ve veřejnoprávních by měla být větší kontrola i ve zpravodajství. V Česku však mediální svobodu celkem máme. V západní Evropě a Spojených státech už je ale mainstream docela úzký, oproti tomu vznikají alternativní média, která se proti tomu staví. Kdo dnes ve Spojených státech tvrdí, že je třeba postavit se velkokapitálu? Nejsou to levicové New York Times, ale pravicová, „trumpovská“, stanice Fox News.

Máte za to, že se lidé radikalizují, když mají pocit, že jejich názory nemají někam přístup?


Samozřejmě, že se radikalizují. Když zjišťují, že mainstreamová média ořezávají informace a zkreslují, obrací se k pokoutním webům. Ve Francii jsem to zažil se žlutými vestami. To jsou lidé, jejichž zájmy byly dlouhodobě zanedbávány, mainstreamová média si z nich nejdřív dělala legraci, přitom většina Francouzů s nimi, navzdory tomu, co říkala hlavní média, solidarizovala. To byla myslím dokonalá ilustrace selhání mainstreamových médií v západní společnosti.

Tématem, které zvedá vášně, je migrace. Jelikož můj brazilský dědeček se v 60. letech dostal do exilu v Jugoslávii a následně Československu, je to pro mě i osobní záležitost. V minulosti většina lidí s migrací z Řecka, Latinské Ameriky atd. problém neměla. Proč dnes tolik emocí, vymezování se a výkřiků, že nikoho nepřijmeme?

Je asi nesmysl říkat, že nepřijmeme nikoho, to už je taková křečovitá reakce, kam jsme se dostali. Nicméně od 50., 60. či 70. let se dnešní situace velmi liší. Tehdy se nejednalo o migraci masovou, a pokud ano, pak byla řízená. Třeba delegáti francouzských automobilek chodili po severní Africe a najímali dělníky, které doma neměli. Dnes je migrace spontánní a není v zájmu kohokoli. Evropa už nemá takové ekonomické potřeby jako tenkrát a pro ty lidi nemá uplatnění. V západní Evropě navíc došlo k selhání asimilace předchozí migrace. Zatímco první generace se integrovat často chtěla, druhá a třetí, která se se už narodila v Evropě, vyrůstá odděleně od většinové společnosti, má vůči ní často i krajně nepřátelské pocity, vymezuje se. Neříkám, že za to nenese odpovědnost také většinová společnost.

No právě. Problém vidím i v tom, že ti lidé žijí, často separovaně, v okrajových částech velkoměst…

Také je tam díl odpovědnosti, jistě. Okrajové části ale byly ze začátku promíchané, žili tam i bílí Francouzi, když tam ale přišli lidé, kteří začali prosazovat svůj styl, utíkali. Nedá se tam žít, ghetta se dostávají mimo kontrolu úřadů, bojí se tam přijet hasiči, policisté, nechtějí tam učitelé. Je to každodenní riziko. Každý rozumný člověk si proto klade otázku, proč by sem měli přijíždět další lidé, které Evropa nepotřebuje a neumí je integrovat, respektive oni se integrovat nechtějí. Výsledek je totiž ten, že tu velké skupiny lidí žijí mimo společnost, což je hrozba.

Evropa, pokud chce zůstat věrna hodnotám solidarity, ale přece musela nějak reagovat, když lidé utíkali před válkou, Islámským státem, pohybovali se bezprizorně na lodích…

Evropa nemá povinnost se o ty lidi starat, může se starat jen do určité míry. Celé azylové právo bylo v minulosti zaměřeno na politicky aktivní jednotlivce, na lidi, kteří vstoupili do politických sporů, hrozil jim těžký žalář nebo smrt. To nebylo myšleno na miliony lidí, takto to opravdu postaveno nikdy nebylo. Vy říkáte, že ti lidé prchají před konflikty, jenže většina z nich prchá z ekonomických důvodů.

Tedy před bídou, která je také problém…

Je to pochopitelné, těm lidem se nemůžeme divit, ale Evropa na to nemá, nemůže řešit jejich bídu. Evropa tu není proto, aby na sebe vzala všechnu bídu světa.

To po ní až takto doslovně nikdo nechce. Co tedy ale podle vás měla udělat?

Nepustit sem ty lidi. Tedy to, co se udělalo s Tureckem. Máme dohodu s Erdoganem, že nekontrolovaně nepustíme nikoho, totéž jsme měli s Kaddáfím. Nemůžeme to prostě řešit tím, že sem ty lidi pustíme a pak se o ně nebudeme umět postarat.

Je jasné, že azyl nemůže získat úplně každý, kdo o něj zažádá, proto taky existuje azylová politika, zákony a jasná pravidla. Kdo by podle vás měl mít na azyl nárok?

Musíme nadále řešit lidi, kteří jsou pronásledování, ale z evropského azylového zákonodárství se stala úplná fraška. Nyní je už to tak, že pokud jste ze země, kde vládne nedemokratický režim, můžete o azyl zažádat. Tak to ale být nemůže. Pak tady totiž u vstupních dveří máme stovky milionů lidí, kteří mají nárok na azyl.

Mnozí odpůrci migrace říkají, že Evropa má pomáhat lidem v zemích jejich původu. Souhlasíte s tím. A jak konkrétně pomáhat?

Není to úplně jednoduché. Evropští politici musí hlavně mluvit s představiteli těch států. Říct, že je pro nás problém, aby sem lidé masově přicházeli, že je na nich, aby to řešili, a pokud potřebují pomoci, Evropa jim poskytne rozvojovou pomoc. Jenže problém je, že často se tam ty poslané peníze rozkradou. Když obejdete autority, vytváříte zase vnitřní konflikty. Ta věc zkrátka nemá jednoduché řešení, nemyslím si, že víme přesně, jakým způsobem pomáhat. Určitě máme být solidární, jen nevíme, jak je to efektivní.

Debata se velmi vyhrotila. Lidé, kteří nechtěli jen nečinně koukat, ale nějak pomoci, začali být nálepkováni jako „vítači“. Přitom je jasné, že každý by byl rád, kdyby migrace byla pouze dobrovolná, tedy nikoho nenutily k odchodu ze své země důvody k nežití. Navíc plno lidí chce pomoc dočasnou a táhne je to zpátky domů…

To, že lidé chtěli a chtějí pomoci, je přirozená lidská reakce, chápu ji. S návraty je to ale těžké, před očima máme Francii, Německo nebo Velkou Británie, kde ti lidi zůstávají. Nebyl by to problém, kdyby se z nich stali Francouzi, Němci a Britové, tak jako se stali z Italů nebo Poláků. I k nám přišlo plno studentů z rozvojových zemí, usadili se tady, jejich rodiny se bez problémů integrovaly nebo odešly. Dokud takový model funguje, není migrace problém, ten model ale nyní nefunguje. Ve chvíli, kdy ti lidé začínají ohrožovat společnost, tak jakkoli jsou bezesporu oběti, stávají se hrozbou.

Ve společném textu vaší knihy je zmíněna i otázka daní, včetně daně dědické, která by dle vás měla být progresivnější. Nemohlo by se ale pak stát, že kdyby člověk kupříkladu zdědil rodinný domek a musel z něj zaplatit nějakou „pálku“, kterou by v hotovosti neměl, musel by jej prodat, koupit si něco menšího, aby mohl zaplatit daň, ačkoli k domku má vztah, neboť je spjat s jeho rodinou, životem, vzpomínkami?

To je nedorozumění. Nejde o dědictví domků, zahrad nebo automobilů. Mluvíme o dědictví korporací, nikoli domku na malém městě za pár milionů korun. V rámci rodiny se dědická daň nyní neplatí, což je správné. V okamžiku, kdy se ale dědí korporace jako PPF nebo Agrofert, je to něco jiného. 

Petr Drulak

Kam byste se politicky zařadil?

S Janem Kellerem mluvíme o konzervativním socialismu, což je kategorie, která mi sedí. Jednak být radikálně socialistický v ekonomických otázkách, ale také v ochraně práce. Vezměte si třeba minimální mzdu, která je nově stanovena na 15 200 korun měsíčně. Plno lidí vám bude říkat, že se tím ničí podnikání, že podnikatelé nezvládnou vyplácet ji. Přál bych těm, kteří toto provolávají, aby za takovou částku zkusili žít, platit nájem, elektřinu, jídlo, ušetřit něco na dovolenou… A to ti, kteří berou tyto peníze, mají ještě kliku, že vůbec mají pracovní úvazek. Plno lidí má živnosťák, jsou jakoby podnikatelé, přičemž to, co dělají, není podnikání, ale zaměstnání maskované živnosťákem.

A část levice na ně ještě útočí a ráda by jim napařila vyšší odvody…

Tito lidé jsou oběti, řada z nich o živnostenský list nestojí, rádi by byli zaměstnaní, čímž nepopírám, že jsou mezi nimi i různí vykukové. Stát se musí zastat lidí, kteří chtějí pracovat, protože mají opravdu hrozné podmínky. Jednou za zásluh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové je, že se minimální mzda vůbec zvýšila, i když i tam je její výše nuzná, přitom naše společnost chudá není.

Co pro vás znamená svoboda?

Hájíme důslednou demokracii, která se vyprazdňuje. Jdete sice k volbám, ale je celkem jedno, koho budete volit. Rozhodnou nějací soukromí vlastníci, protože plno věcí už je zprivatizovaných, nebo nezávislé úřady, na které politici nemohou. Když politik upraví zákon, zruší ho Ústavní soud nebo narazí v Bruselu, protože se ukáže, že nic takového udělat nemůžeme. Chceme obnovu demokracie. Cítím také, že na Západě je svoboda čím dál víc omezována ve sféře veřejného projevu. Nemůže se zveřejnit karikatura, protože se může dotknout nějaké menšiny, jsou užší a užší mantinely toho, co můžete říct, abyste nebyli ostrakizováni. Je to jak z Kunderova Žertu, kdy někdo udělal politicky nekorektní vtip, ironicky zpochybnil oficiální propagandu, za což tvrdě zaplatil. Dnes existuje čím dál víc lidí, kteří v médiích řekli něco nevhodného, přitom nijak zle ani nenávistně, a jejich kariéry jsou zničeny. Vnímám to jako zásadní ohrožení svobody projevu. Klasický liberál by se v tom se mnou asi shodl. Už by se mnou ale asi nesouhlasil v tom, že svoboda musí jít ruku v ruce s rovností, protože jinak to je jen svoboda hrstky vyvolených. Svoboda a rovnost jsou pro mě spojené, buď máte obojí, nebo nic.

Vylučování názorů lidí z veřejného prostoru, nebo přinejmenším ostrakizace lidí, jsme svědky i v souvislosti s pandemií. Stačí zmínit, jak jsou mnohde dehonstováni lékaři a špičky ve svých oborech Jaroslav Svoboda, Jan Pirk, Jan Žaloudík či Lukáš Pollert, ale třeba i exprezident Václav Klaus. Jen proto, že nahlas projevili jiný než mainstreamový pohled…

Přesně tak. Především profesor Jiří Beran, který je kapacitou v oboru. Covid to ukázal naplno. Přitom to nejsou žádní extrémisti a popírači. Nehlásají nic takového, že když se naočkujete, vyroste vám chobot nebo do těla dostanete čip Billa Gatese. Jsou to lidé, kteří jen dávají jiný pohled než mainstream a okamžitě jsou onálepkovaní. Podobné je to s Vrběticemi. Ten, kdo zpochybňuje oficiální verzi, je vlastizrádce. Nemusíme mít nějak zvlášť rádi prezidenta Zemana, ale kritika, která se na něj sesypala, byla neuvěřitelná. Přitom jen řekl, že stav věcí je takový, že jsou dvě verze. Někteří začali křičet, že je jen jedna, akorát že pro ni nemají dostačující důkazy. Covid a Vrbětice jsou tedy dva příklady, na kterých je vidět křečovitost mainstreamu, snaha popřít alternativní vidění věci, které není viděním šílenců, ale je racionálně a empiricky podložené. Má smysl pochybovat jak o opatřeních proti covidu, masivním očkování úplně každého, tak o oficiální verzi vrbětického výbuchu.

Jak jste se názorově vyvíjel?

Tak před patnácti lety bych se považoval za progresivistického liberála, a ještě počátkem migrační krize jsem si neuvědomoval všechny její souvislosti a důsledky. Díky tomu, že jsem působil na ministerstvu zahraničí, viděl jsem, jak fungují naše státní i evropské instituce, co veřejnosti podávají takzvaně seriózní média a jak je realita odlišná. Za jedno z obrovských selhání Evropské unie považuji to, že se v minulosti udržel v pozici předsedy Evropské komise Jean-Claude Juncker, který do této funkce zasedl poté, co se objevilo, že jako premiér a ministr financí Lucemburska dával dohromady ty nejhorší daňové optimalizace, dohody s nadnárodními korporacemi, které tam platily daně s minimálními sazbami. Pro Lucembursko to byl zajímavý příjem, protože těch společností bylo hodně, docházelo ale k okrádání celé Evropy. A to měl Juncker ještě drzost peskovat střední a východní Evropu, že je údajně nesolidární a nedrží se evropských hodnot. Když vidím, jak chátrá Francie, která v minulosti hrála mimořádnou roli, nenechává mě to chladným. To jsou momenty, které mě přiměly k zásadnějšímu přehodnocení názorů.

prof. Ing. Petr Drulák, Ph. D.

Politolog, pracuje na katedře politologie a mezinárodních vztahů Západočeské univerzity v Plzni a v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Působil jako velvyslanec ve Francii, náměstek ministra zahraničí a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Autor řady pedagogických a odborných politologických textů i politické publicistiky. Je jedním z editorů a autorů knihy Budoucnost levice bez liberalismu, kterou v letošním roce vydala Masarykova demokratická akademie.


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo

Rozhovor

Léto se snažím spravedlivě rozdělit mezi odpočinek a prací na knize, říká Jiří Bartoň

Bartoň Povídání o létě, prázdninách či okurkové sezóně poskytl v těchto dnech Kultuře21 herec, šansoniér a filmový historik Jiří Bartoň. I když přiznává, že léto trávil na Moravě a navštívil řadu míst, která má rád, pře...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Čtěte také...

Ondřej Müller: příběh Harryho Pottera považuji za uzavřený, ale moc by mě zajímaly osudy některých dalších postav

HP 200Před slušnou řádkou let se stal Ondřej Müller objevitelem Harryho Pottera pro český knižní trh. Jak to tenkrát celé probíhalo, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

 

...

Literatura

Tip na dárek k vysvědčení - Šifry pro děti

sifry perexV nakladatelství EDIKA vyšla kniha pro děti i pro ty, kteří rádi luští a přemýšlí – Šifry pro děti. Jejím autorem je Radek Pelánek, dlouholetý organizátor známých šifrovacích her pro dospělé.

 

...

Divadlo

Pozemšťan. Premiéra ONE MAN SHOW v Divadle Bolka Polívky v Brně

Pozemstan perexDruhou premiérou letošní sezony byla pod patronací principála Bolka Polívky 5. dubna autorská inscenace Pozemšťan v podání herce Pavola Seriše a v režii Hany Mikoláškové. Komediální pantomimou a vlastními komentovanými vstupy herec vypráv...

Film

Polednice a dnešní doba

poled200Jak mohla vzniknout děsuplná pověst o zalknutých dětech, jak ji působivě zpracoval Karel Jaromír Erben v Kytici? V jejím filmovém ztvárnění, pořízeném před patnácti léty F.A.Brabcem, si onu pod plachetkou osobu, o berličce a s hnáty křivými, zahrál Bol...