Jiří Syrovátka: „Stačí něco vyšpulit – a je to hned!“
Banner

Jiří Syrovátka: „Stačí něco vyšpulit – a je to hned!“

Tisk

syrovatka perexSpisovatel Jiří Syrovátka (*1959), představitel vedlejších a spodních literárních proudů je zpátky na scéně. Po několikaleté pauze o sobě dává vědět černou groteskou Hypochondr z periferie. Kniha plná sebeironických šklebů a neuvěřitelných situací se stala hitem posledních dnů.  

 

 

Kde jste hledal inspiraci pro sepsání knihy Hypochondr z periferie?
Inspirace si našla mne – tak to někdy bývá. Stalo se před dvěma lety v Klánovickém lese. Říkal jsem si, že by nemuselo být špatné navázat na grotesku Nezapadá slunce nad Zapadákovem, kterou jsem vytvořil před více než dvaceti lety. Také jsem se chtěl uvolnit po práci na těžkých tématech, se kterými jsem se potýkal předtím – šlo o zatím rukopisné texty Ultra_ultra (povídky) a Mezi mnou a tebou (fantaskní freska).  

Hlavní hrdina Dravec je něco jako váš příbuzný?
Hrdina knihy je jakési moje evoluční JÁ. Ale značně, opravdu značně stylizované.  

Prozraďte, čím jste si podobní?
Podobnost hledejme, ale spíše nehledejme. Ať hovoří kniha. Pojďme dál!  

hypochondr

Kniha je plná nejrůznějších „crazy“ situací.  Mají původ v normálním životě nebo jsou jen výplodem fantazie a autorské hravosti?
Crazy situace mám rád – především na papíře. Pohrávám si s nimi. Občas se i pobavím. Nějak mi to jde.  

Dravec stále touží po uměleckém úspěchu, po společenském uznání, po obdivu… Možná se i cítí někým jiným. Myslíte si, že právě toto je nosné téma naší doby?
Každý umělec chce být přece slavný, nebo ne? A dnes? Dnes to jde i bez díla! Stačí něco vyšpulit – a je to hned! Voyerský internet to přiživil – a také dementní televize…  

Ve své knize jste vytvořil postavu muže - čtyřicátníka, egocentrického outsidera, který jaksi „těká“ životem. Po něčem touží a zároveň dělá vše pro to, aby se „to něco“ nepodařilo. Je v tom cosi příznačného pro českou současnost?
Naše současnost je plná divných mužů a také podivných žen. Jsou jak pod vlivem. Vlastně je jedno, kolik je jim let. Schytávají to za generace, které se plazily, které ztratily identitu a integritu.  

Mimochodem mě zaujalo, že hlavní hrdina nahlíží na ženy většinou jako na „múzy“, jakoby je chtěl jen upírsky vysát a jít dál. Není ochoten se obětovat. Co o tom vy osobně víte?
A co dělají jako ženy? To jsou extratřída upírky. Ty teda sají… Hrdina Dravec si jen bere, co nedostal v mládí. Je to hodně pokroucené. Ale on má alibi – chce napsat skvělou divadelní hru a také namalovat parádní obrazy.  

syrovatka

Příběh se většinou odvíjí v Praze a na její (zřejmě východní) periferii, což je specifické prostředí. Co myslíte, budou této knize rozumět čtenáři na českém a moravském venkově?
Já si to místo nevybral (smích). Byl jsem tady zakořeněn i vykořeněn současně. Pražská periferie, moderně satelit, je jakýsi hybrid. Místo bez vůně – za to s pronikavým zápachem. Ale nebylo tomu tak vždy. Když jsem byl kluk, byla to obec s určitým půvabem. Dnes tady jezdí jenom auta sem a tam. Lidé nervně těkají – někam se přesouvají. Za nákupy nebo tak. To je česká kultura. Jinde je to podobné – byli jsme přece globalizováni. Trh se stal naším náboženstvím.  

Vydáte se za nimi na autorské turné, jako to dělají například rockové kapely? Na mysli mám případné besedy se čtenáři v místních knihovnách a další podobná setkání.
To opravdu nevím. Nejsem rocková star. A nemám manažera. Víte, dnes všichni dělají všechno – a podle toho to taky vypadá. Žádné kvalitní výkony. Jak říká jeden můj kamarád: 80 % energie na reklamu – a 20 % na tvorbu. Jen výjimky potvrzují toto pravidlo.  

Hypochondr z periferie si přímo říká i o další podoby – například si ho umím představit jako audioknihu nebo komiks. Spojíte síly i s jinými tvůrci?
To s vámi souhlasím. Já rád podnikám dobrodružství i v jiných oborech. Natočil jsem několik hudebních dokumentů, fotím a maluju. Hypochondr by byla fajn audiokniha. A také dobrý film. Už jsem dokonce udělal přípravné práce – pro čtení i pro zfilmování. Když se někdo ozve, budu rád!  

DOTAZNÍK K21

Jiří Syrovátka, spisovatel

Narozen: 1959
Vzdělání: filmová a televizní žurnalistika na UK
Kořeny/současné bydliště: Praha, východním směrem
Vydané knihy: Prasklá struna (Mladá fronta, 1990), O pankáčkovi (Pražská imaginace, 1991), Nezapadá slunce nad Zapadákovem (Mladá fronta, 1992), Výkřiky v Moři ticha (Hynek, 1997), Průjezd (Rodiče, 2004), Hypochondr z periferie (Brána, 2014)
Oblíbení spisovatelé: magičtí
Oblíbená hudba: psychedelická
Oblíbené filmy: duchovní
Oblíbené obrazy: nepředmětné a abstraktní  

Foto autora - autoportrét: Jiří Syrovátka
Obálka knihy: archiv nakladatelství Brána  

( 7 hlasů )

 

6. června

  • Jaroslav Seifert – Nobelova cena za lit. (1984)

    Jaroslav Seifert (1901–1986), český básník, jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (1984).

Přihlášení



I ticho zpívá

Láska, o které sníte v koutku své pubertální duše. Naivní, nekonečná, hluboká, romantická. Překonávající nepřekonatelné, dobré i zlé. Dlouhé dopisy, ještě delší telefonáty a přímo nekonečné rozhovory. O hudbě, o životních snech, o lásce i přátelství. Osudové spojení, které překoná i samotnou smrt.

Uznávaná autorka detektivek exceluje i v románové tvorbě!

Dobrých spisovatelek u nás dnes mnoho není a pokud bych měl být konkrétní, tak pouze tři – Anna Bolavá, Karin Lednická a Michaela Klevisová. Posledně jmenovaná si plným právem vysloužila renomé nejlepší české „detektivkářky", jak však dokazuje román Prokletý kraj, dokáže „zabrousit" i do jiných literárních žánrů. Jde již o druhé vydání této knihy, takže je zřejmé, že se napoprvé setkala s velkým čtenářským ohlasem. Podívejme se, co nás na jejích stránkách čeká.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Jiří Mužík: V Austrálii mi šlo dvakrát o život

muzik200Jeden z nejúspěšnějších českých atletů tohoto tisíciletí si v dětství nemusel lámat hlavu s tím, co z něj jednou bude. Jiří Mužík (39) měl vzor ve svém otci, který byl skokanem do dálky s osobním rekordem 775 cm. Když viděl jeho medaile a diplomy, by...

Pohádka Hrátky s čertem je postavena nejen na rohatých, ale i na kontaktu s publikem

Tak to už jsem dlouho nezažil, když jsem byl ve středu 8. dubna v Městském divadle Zlín na odpolední pohádce Hrátky s čertem. Seděl jsem úplně nahoře v narvaném sále, kde bylo snad šest stovek školáků prvního stupně. Pravda je taková, že jsem si to domluvil s produkcí, neboť jsem chtěl vidět na jevišti mou oblíbenou herečku v roli čerta.

Čtěte také...

Lucie Bílá: „Dělám to, co cítím“

200rozČernobílé turné Lucie Bílé spěje do finále. Show plná pyrotechniky, nevídaných projekcí, kostýmů, ale i světlomalby Alexe Dowise a spousty tanečních vystoupení vyprodává haly v Čechách i na Slovensku aby rozehřála natěšené publikum. Jsem velmi ráda, že s...


Výtvarné umění

Ladislava Gažiová proměňuje tlumené krajiny v tiché akty odporu na výstavě “Něco je ve vzduchu“

Gaziova perexSlovenská umělkyně Ladislava Gažiová výstavou v Karpuchina Gallery navazuje na svůj výrazný návrat na pole malby. Držitelka prestižních ocenění jako je The Sovereign European Art Prize v Londýně z roku 2007 nebo Ceny kritiky za mladou malbu z ro...

Divadlo

Divadlo Petra Bezruče oslaví 80. sezónu

bezruci 200Ostravské Divadlo Petra Bezruče slaví v sezóně 2025/2026 významné jubileum – osmdesát let od svého založení. Vstupuje do něj nejen s bohatou historií, ale také s titulem Divadlo roku, který získalo v Cenách divadelní kritiky. Výjimečná sezóna při...

Film

Francis Veber vzpomíná na slavnou éru francouzské kinematografie

altJak probíhalo natáčení dnes již kultovních francouzských komedií Uprchlíci, Otec a otec či Blbec k večeři? Jaký je ve skutečnosti Pierre Richard, Gérard Depardieu nebo již zesnulý Lino Ven...