Kultura21.cz

"Neporovnávej svůj život s jinými. Nemáš potuchy, čím museli projít.“
Regina Brett

Ve svém prvním románu Sbohem, cizinko autorka Daniela Kovářová detektivním způsobem odhaluje životní osudy hlavní hrdinky a spolu s nimi i vztahy mezi členy jedné rodiny. Každý z nich něco odhaluje a skrývá, v jednom světě žije a o jiném sní.

"Do prdele"…

Román začíná bezděčným řidiččiným výkřikem „do prdele,“ kdy řidička auta Ria Vágnerová zpozoruje neodvratnost autonehody, při které také během tří vteřin zemře. A následuje brilantní popis smrtelných ran zemřelé. Po celou dobu, kdy se do napínavého příběhu začítáme, zkoumáme, kdo vlastně Ria Vágnerová, krásná herečka, byla? Byla pouze matkou, sestrou a manželkou, anebo měla svá dosud neodhalená tajemství? Jak dobře ji znali nejbližší příbuzní a známí? Proč po desetiletí nekomunikovala se svou sestrou Kateřinou? Jaké vztahy panovaly v rodině, co její aktéři skrývali, tušili a o čem snili? Jak a proč vlastně zemřela? Spisovatelka nám šokujícím způsobem postupně odhaluje charaktery všech účastníků, kteří přijeli na pohřeb Rii Vágnerové. A ti na pohřbu mnohdy ani vlastním reakcím nerozuměli. Teprve ke konci knihy jako čtenáři poznáme všechna tajemství hlavní hrdinky Rii Vágnerové.

A nakonec zjistíme, že kniha je vlastně příběhem dvou sester, které se znesvářily kvůli svému společnému milenci a neodkázaly si to do smrti té jedné z nich odpustit. Sesterská láska, jakou obě sestry poznaly v dětství, na kterou stále vzpomínají, zmizela a zanechala po sobě pouze pocity hořkosti a odcizení.

Kniha se mi četla velmi dobře. A tak, jela-li jsem v metru a četla ji, často jsem s překvapením zjišťovala, že přejíždím tu mou stanici výstupní. Nechybí „love stories“, ani zajímavé psychologické postřehy spisovatelčiny, zřejmě získané při její, nejen advokátské, práci.

"Myšlenka je jako majetek, je těžké se od ní odloučit."
D. Kovářová

Trocha informací o spisovatelce neuškodí

Daniela Kovářová je spisovatelka, advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fišera. Napsala několik povídkových knih – Minutové povídky, „Láskyplné“ povídky, Nebe peklo ráj a Oko za oko (justiční povídky), které z části vyšly v nakladatelství Mladá fronta podobně jako vtipný popis ministerského období nazvaný Můj flirt s politikou, aneb Příručka pro ministryně. Román Sbohem, cizinko je už její šestou knihou. Předchozí práce ale byly spíše povídkové a nikdy zatím nenapsala souvislého textu 200 stránek, jak nám sdělila na křtu své románové prvotiny.

O knize přemýšlela předem

O knize snila a přemýšlela dva roky. Už při křtu své předchozí knihy hovořila o cizince. Neměla ale jasno, jak a kdy ji napsat. Proto se ptala zkušenějších, jak pracovali spisovatelé na svých románech. Marně. Zjistila, že každý z nich pracoval jinak. Někdo si nejdříve sesmolí osnovu, jiný si zase namaluje schéma, další píše klidně na přeskáčku, a pak to dá dohromady.

Důležité bylo, že paní spisovatelku napadlo zajímavé, málo vnímané téma. Uvědomila si totiž, že v rámci našich rodin vidíme stále její členy jen v jedné roli. Mámu jako mámu. Ale ona to není jen máma. Ona je také manželka někoho, dcera někoho jiného, milenka někoho dalšího, sestra pro sourozence a teta pro další. Později i babička pro vnoučata. Ale pořád je to jedna a tatáž osoba. A to se přece týká všech členů rodiny!

"Nikdo nemůže za tvé štěstí, člověče. Jen ty sám."
Daniela Kovářová

Napadl ji pohřeb

Proto si Daniela Kovářová usmyslela, že ideálním polem, kde se tyto role protnou, je schůzka příbuzných. A ti se sejdou v tak širokém zastoupení jedině na pohřbu. Tam si nad rakví uvědomí to známé, že zemřela matka, dcera, babička, manželka… A vzájemně si mohou své vztahy k ní objasňovat a sdělovat. Největší problém pro Kovářovou asi bylo nastudovat reálie. Děj knihy se totiž odehrává v nedlouhém časovém úseku. Hovoří se však o mnohem delším čase, ať už jsou to vzpomínky nejstarších, stejně jako třeba vlastní průběh obřadu z časového hlediska. Přesuny někoho někam. A plno odborných věcí. Lékařské pasáže spisovatelka konzultovala s kamarádkou, která je patoložka a s dalšími odborníky. Věci ohledně pohřbu a jeho průběhu s ředitelem pohřební služby. Přesuny si sama se stopkami vyzkoušela. Protože děj zasadila do Plzně, bydlí nedaleko ní, tak potřebovala vzpomínky starších lidí, jak to bylo, když byli mladí, ptala se věkově odpovídajících. Jak vypadala ta která ulice, kde bylo to a to a co je tam dnes. Dokonce i otázky sexu po 64 letech věku konzultovala s lidmi v tom věku. Pomohli jí rodiče vzpomínkami a podobně, datové reálie zase prověřoval manžel matematik. Protože, je-li osobě teď 45 let, tak musela rodit v roce X nebo Y, protože jinak by jí bylo pět nebo deset let. Celá rodina také hlídala, aby když je osoba na počátku blond a nevelká, aby na konci nebyla vysokou tmavovláskou.

Jan Cimický nám sdělil na křtu, že je rád

Jan Cimický prohlásil o Daniele Kovářové, že se zrodila další autorka detektivek, která by v psaní určitě měla pokračovat. Největší autoři detektivek nebyli přece zdaleka jen muži, ale také ženy, Agathou Christie počínaje. A doplnil to úvahou, že detektivku dnes potřebujeme jako sůl stejně jako za minulého režimu, akorát že z jiných důvodů. Minulé doby byly relativně klidné, bezvzruchové. A člověk potřebuje vzruch, alespoň v knize a detektivky chybějící vzrušení nahrazovaly. Dnes, kdy detektivky prožíváme na každém kroku a vidíme je kolem sebe, potřebujeme detektivku z jiných důvodů. Jako relaxaci. Jako četbu příběhu, který nás zaujme, odpoutá od reality a dokonce ukáže, že to napětí se týká někoho jiného, komu můžeme držet palce, a ne nás.

Daniela Kovářová původně nepsala vůbec detektivku.

Daniela se přiznala, že původně psala pouze příběh zamotaných a spletitých rodinných vztahů jedné modelové rodiny. Proto také vytvořila tak vyhraněné typy a dala jim tak specifické osudy, aby každý z nich byl jiný a aby se vzájemně nepletly, ale prolínaly a narážely na sebe. Až editoři v MF pochopili, že je to nejen kniha o vztazích, ale že je to vlastně tak trochu detektivka. A přiměli ji k některým dílčím úpravám, aby to opravdu detektivka byla. Napětí a tajemno, které v knize je, se definitivně rozuzlí až v poslední kapitole na konci románu, což je víc než dobře. A zamyslí-li se nad tím čtenář, tak zjistí, že on je vlastně jediný, kdo ví, jak to doopravdy bylo, protože jednotlivé postavy neznají všechno a budou mít řadu svých vlastních pohledů.

Michael Kocáb byl u křtu také

Příběh ho zaujal hlavně tím, že představuje sondu do neuvěřitelně spletitých vztahů a drží člověka v napětí, takže je zvědavý, jak to skutečně je a bylo. Připustil, že už křtil víc knih, ale žádnou s takovým zájmem nečetl právě z té zvědavosti. Že má načteného Dostojevského a tak, ale že mu tahle kniha připadá spíš jako severská literatura. Nevědět, kdo to psal, myslel by si, že dílo zplodil nějaký norský či švédský spisovatel. Ten chlad vztahů, to studené prožívání, to považuje za typicky severské až bergmanovské.

Paní Kovářová o prvních čtenářích své knihy

„Mými prvními čtenáři byla rodina. Hlavně rodiče. Otec byl zděšen, kde jsem přišla na tak šílenou sestavu lidí. Že to snad nemůže ani být. Ale pak pochopil, že je to koncentrát, a že zdaleka nemusí být takoví lidé pouze v literatuře.“

K volbě kmotrů své knihy nám paní Kovářová vysvětila:
„Pana Kocába znám z působení v úřednické vládě a rozumíme si čím dál víc a scházíme se. Detektivky Jana Cimického jsem zase četla již jako dítě, a když jsem tedy tuhle detektivku dopsala, došla jsem k závěru, že by bylo krásné, kdyby se můj dávný vzor stal jejím kmotrem.“
Vysvětlila nám také důvod, proč je v její knize poněkud netradiční časová osa a jak kniha vznikala:
„Do knihy jsem musela vložit časovou osu, abychom se my čtenáři úplně neztratili v čase a ději. Příběh se několikrát opravoval po stránce vypravěčské, kdy se rozhodovalo, zda bude v ´ich (já)´ formě nebo ne. Do děje jsem vložila mnoho postav a odkazů na ně, ale za hlavní považuji jen sedm z nich. Knihu jsem psala od května do září letošního roku. Denně dojíždím do Prahy, a tak jsem si při cestování tam a zpět promýšlela, co chci ten den v noci napsat a po večeři jsem to psala, dokud jsem to nedopsala. A druhý den další část. Námět jsem ale nejprve konzultovala s nakladatelstvím MF, a když ho považovali za použitelný, pak teprve jsem začala psát. Vyšla mi tam takhle už třetí kniha z mých šesti. Příběh jsem posílala po částech do nakladatelství a po částech se mi rukopis vracel s připomínkami, stejně tak jako před tím od členů rodiny. Udržet myšlenku při takové práci (jinak dělám vlastní odborný časopis Rodinné listy, učím na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a mám víc pracovních aktivit, provozuji i svou advokátní kancelář), jsem považovala za velmi náročnou věc a byla jsem z toho úplně šílená. Dosud to považuji za úplně to nejtěžší, co se při práci na knize dělo.“

Další plány Daniely Kovářové

Na křtu v Paláci knih v Luxoru jsme se dozvěděli, že paní spisovatelka má již v současné době v hlavě plán na další knihu, které pracovně říká ´listopadové ženy´. Ale název chystané knihy bude samozřejmě jiný, protože tento pracovní název bychom my čtenáři automaticky spojovali s představou žen, které mají něco společného s listopadem ´89, tj. se sametovou revolucí. A paní Kovářová nás nechce klamat zavádějícím titulem, neboť hodlá psát o ženách, které se narodily ve znameních listopadu, která jsou obě zajímavá. Což ví, protože i ona sama je listopadová. Jediné, co zatím neví a čím si není jistá, je zda tato kniha bude příběhem detektivním, protože původně o tom neuvažovala. Teď je ale už na pochybách, zda to přece jen nebude opět detektivka. Podle jejích slov tam rozhodně neopomene psát o smrti, protože ta, podle jejích slov, k našemu životu nedílně patří.

Křtu knihy Sbohem, cizinko ve čtvrtek 18. 10. 2012 se zúčastnil a podklady připravil redaktor Richard Koníček

Sbohem, cizinko
Autorka: Daniela Kovářová
Redakce a korektury: Dr. Irena Zítková, emeritní redaktorka MF, která stála u zrodu knih Bohumila Hrabala
Vydala Mladá fronta, a.s. jako svou 7876. publikaci
Počet stran: 152
Rok a měsíc 1. vydání: 2012/10
Hodnocení: 75 %
Žánr: detektivní román
www.mf.cz

Zdroj foto: Mladá fronta