Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

I literárněvědné knihy, kterým se běžný čtenář obloukem vyhýbá, protože se bojí, že by nerozuměl, o čem vlastně pojednávají, mohou přinést nejedno překvapení. Třeba úvahy o tom, že hravou, jen mírně zlomyslnou mystifikaci a požitek z ní lze plně uplatnit jen tehdy, když čtenář (divák, posluchač…) rozezná, že se o mystifikaci jedná. Tomu se v knize Heterologica věnuje Michal Fránek v jedné ze zařazených studií, dokládající, že i odborné spisování může být navýsost zábavné.

Zkoumá mystifikaci nejen v souvislosti s roztomile naivizovanými aktivitami největšího z Čechů, Járy Cimrmana, ale také se složitěji strukturovanými hrátkami, jaké rozvinul Miloš Urban ve svém "pátračském" románu Poslední tečka za Rukopisy, myšleno za slovutnými rukopisnými podvrhy z předminulého století. Právě odtud převzali cimrmanologové do své hry České nebe půvabný nápad, že autoři oněch padělků Hanka a Linda jsou - soudě dle jejich jmen - ženy…

Heterologica, sborník čtrnácti statí původních českých i přeložených zahraničních, věnovaných poetice, lingvistice a fikčním světům (jak zní podtitul knihy), vyšla jako pocta význačnému česko-kanadskému literárnímu vědci a lingvistovi Lubomíru Doleželovi, jenž počátkem října oslavil již devadesátiny. Právě on průkopnicky rozvedl teorii fikčních světů v literatuře a umění vůbec, a to v knize Heterocosmica (vydané před lety rovněž v českém překladu).

Vyšel ze strukturalistického odkazu tzv. Pražské školy (Mukařovský, Jakobson, Havránek, Vodička, Veltruský), než načrtnul možný svět fikce v literatuře, chápaný jako makrostruktura, do jejíhož rámce lze zahrnout veškeré průvodní prvky, jako např. postavy nebo předměty, jak je vytváří narativní text. Ovšem uplatnění této teorie je daleko širší, lze ji uplatnit na další „příběhové“ útvary, na produkty divadelní, filmové i televizní.

Kniha je rozdělena do dvou velkých oddílů. Ten první se zabývá zkoumáním jak Doleželových myšlenek, tak domýšlením některých specifických otázek, třeba polopřímé řeči nebo vnitřního monologu. Druhý obhlíží takříkajíc konkrétní uplatnění, když se upíná na různorodou podobu oněch výše zmíněných fikčních světů. Právě sem spadá i výše zmíněná Fránkova studie o mystifikaci, ale třeba také další aplikace "fikčnosti" na televizní seriály, jak to už po několikáté činí Radomír D. Kokeš, nyní ve stati nazvané Fikce, (makro)světy a typologie seriality.

Zabývá se tu fenoménem pokračování, která přibývají k úspěšným literárním, divadelním či filmovým dílům, zmiňuje Tři mušketýry i příběhy Sherlocka Holmese, po zdánlivém úmrtí dokonce znovu oživeném, přidává nepřemožitelného agenta Jamese Bonda - a ve svých vývodech se opírá o řadu odborníků, včetně Umberta Eca. Škoda jen, že nevzal na vědomí deziluzivní Ecovu studii o bondovských filmech coby produktu masové kultury, sepsanou už v 60. letech.

Směřuje ovšem k (televiznímu) seriálu, u něhož vytyčuje celkem pět typů, jaké zachycují jejich vnitřní provázanost. Za první typ považuje obdobné (například na paradoxním zvratu vystavěné) pojetí příběhů, jinak na sobě nezávislých. Jako ukázku takového řešení zmiňuje například cyklus Alfred Hitchcock uvádí. Druhý typ se vyznačuje sice sdílenými prvky (zejména postavami, prostředím apod.), avšak také syžetovou uzavřeností jednotlivých částí seriálu. Mezi stavem na konci předešlého dílu a stavem na začátku dílu následného neexistuje žádný vztah, jak má dokládat například seriál Profesionálové, u nás třeba Hříšní lidé města pražského.

Třetí typ se vyznačuje částečným prostupováním shodných prvků, i když jednotlivé části mohou být uzavřené. Například seriál Lovci duchů se vyznačuje dějovou uzavřeností každého dílu, třebaže celým seriálem prostupuje sjednocující, průběžně rozvíjený motiv pátrání hrdinů po jejich otci. Čtvrtý typ se vyznačuje zřetelnou časoprostorovou návazností, kdy další část začíná tam, kde skončila ta předchozí - to se vztahuje na pořady typu Dallas. To je asi nejčastější případ, u nás zastoupený například seriálem Vyprávěj. Konečně pátým typem je podle Kokeše seriálová souvztažnost taková, která poopravuje či dokonce ruší stav navozený předchozími epizodami - tak je tomu v seriálu 24 hodin.

Ale pro zkoumání asi nejvděčnějším by byl seriál, který by vznikl veskrze náhodným pospojováním náhodně vybraných jeho segmentů, jak to už před bezmála stoletím navrhnul Tristan Tzara pro vytvoření dadaistické básně: rozstříhejte zvolený text na kousky, nasypte do pytlíku, protřepejte a pak je jeden po druhém vytahujte a takto seřazené nalepujte na papír. Také leckteré seriály by bylo nejlepší rozbít na kousky a ty pak libovolně pospojovat do nového tvaru, nejspíš vzrušivějšího než ten původní - i když asi hůře popsatelného. Takové uspořádání ovšem probírá jiná kniha, a sice Performance/performativita.

Skládá se rovněž z několika samostatných příspěvků, zaměřených na netradiční, často jednorázové aktivity, které předkládaly novou podobu prezentace nebo představení, ať již se to vztahovalo na divadlo, koncerty, happeningy, recitaci, intermediální výstavy. Performance však na sebe nabalila tak široké pojetí, že přestala být považována za zvláštní (sou)část nejrůznějších druhů umění, ale prosazuje se jako svébytné umění samo o sobě. Kdyby se uplatnila i uvnitř literárněvědného bádání, možná by přinesla netušené výsledky.

Heterologica. Poetika, lingvistika a fikční světy
Autor: Bohumil Fořt (ed.)
Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR. Praha 2012, 336 stran.
Hodnocení: 80 %

Performance/performaticita.
Autor: Ondřej Sládek (ed.)
Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR. Praha 2011, 202 stran.
Hodnocení: 80 %

Foto: knihy, zdjc.cz, vydelekzreklamy.cz, Česká televize