Roky od nobelistky Annie Ernaux jsou výjimečnou mnohogenerační zpovědí

files e 5192 roky (2) Spisovatelka Annie Ernaux získala v roce 2022 Nobelovu cenu za literaturu za to – podle vyjádření švédské akademie – „s jakou odvahou a klinickou ostrostí odhaluje ve svých literárních textech odcizení a kolektivní omezení osobní paměti“. Právě tento motiv figuruje i v jejím starším díle zvaném Roky, které teď konečně po 15 letech vyšlo i v českém překladu.

Čekejte lyrickou poetiku, v každém úryvku či delším příběhu se ukrývá mikropříběh osobní historie usazený v dějinách, které lze vnímat jednak jako intimní výpověď, ale také jako širší obraz společenských a politických ruptur.

O hranici naší paměti a vzpomínkách jiných

Jde tu o prolínání osobní historie s dějinnou úlohou každého z nás, o to jak neoddělitelně jsou tyto linie spjaté, ať už chceme či ne. Ernaux tímto zkoumá meze a hranice paměti – osobní i společenské. Do jaké míry je možno existovat ze vzpomínek, jak proměňují a ovlivňují naši identitu a vazby k druhým. A opět se jedná o vazby osobní a řekněme národní až mezinárodní podle událostí a jejich interpretací okolními lidmi a médii.

Čtenář bude mít chvílemi pocit, že čte poetické deníkové zápisky všedních dní a jejich okamžiků. Krátké, úderné. Později se prodlužují a začínají být více intimní a sociálně kritické. Je tu neustále přítomna rovina trvajícího prožívání a zasazována do diskurzů a paradigmat, která proměňují každou jednotlivou dekádu.

Jak se kulturní paměť propisuje do krajiny dětství

Ernaux, narozená roku 1940 v Normandii, zachycuje již své rané dětství v dělnicko-obchodnické rodině: „už ví, na jakou společenskou úroveň patří – doma nemá ani lednici, ani koupelnu, záchody jsou na dvoře a pořád ještě nebyla v Paříži“.

Součástí její „krajiny dětství“ je také rasismus očima francouzského dítěte, které ještě nemá pochopení pro koloniální politiku a vidí pouze anonymní Araby a Asiaty v nátěru tehdejší koloniální propagandy. Tady také můžeme poprvé spatřit sociální rozměr Ernaux, která se později profiluje jako levicově smýšlející.

Prožívá existencialismus – „zachvacovaly nás absurdní pocity a nevolnost“ – zkušenost cizí i vlastní nám spisovatelka představuje četnými metaforami i fragmentárními výpovědmi literárních odkazů, jako je třeba Rimbaudův Spáč v úvalu či odcizení v Camusově Cizinci. Jsou to ambivalentní záblesky nesourodých pamětí „všeho a všech“.

Žena jako ta vždy druhá

Přirozenou a přesto výraznou linkou knihy je zkušenost ženského těla a to, jak byla žena po generace ve Francii vnímána. Od hrozivé a přesto tajemně lákavé krvavé skvrny na prostěradle, které se dědilo z babičky na matku až po hodnocení dívek dle vyzývavosti na „slušné“ a „zkažené“. „Za takových podmínek jsme strávily nekonečné roky masturbací, než jsme dosáhly svolení milovat se v manželském svazku. […] Nezbývalo než žít s tajemstvím, jež nás zařazovalo mezi zvrhlice, hysterky a kurvy.“

Prozřetelností a vnímavostí silně připomíná psaní Simone de Beauvoir či Virginii Woolf. Sama sebe si Annie Ernaux dokonce představuje jako Simone. „Svobodná, nezávislá a užitečná světu.“ Obě spojuje i to, že jsou pozorovatelky života a jeho plynutí (a samozřejmě to, že mají obě francouzský původ).

Autobiografické dílo sledující sebe sama er-formou v toku času

Jde o autobiografické memoáry, které se na svět dívají univerzálním pohledem lidské neutuchající zvídavosti. „Jak uchopit souběžné plynutí historického času, proměnu materiálních statků, myšlenek, mravů s niterným životem té ženy, jak propojit historickou fresku pětačtyřiceti roků s hledáním svého já mimo běh dějin, svého já v zastavených obrazech […] jakýsi druh neosobní autobiografie, se nebude vyskytovat žádné ‚já‘ – jen neosobní ‚my‘ a ‚ono se‘.“

Ernaux zachytila bezpochyby něco jedinečného, co už nemůže zažít žádná následující generace. Hlavním důvodem je především to, že již takřka neexistuje svět bez chytrých technologií, zrychlených informací i jisté konzumní přehlcenosti, z níž se velmi obtížně uniká, neboť je všudypřítomná. O tom se také můžeme dočíst v pozdější fázi knihy. A jakoby sama Ernaux nad tím cítila jistou lítost. Zároveň tento fakt přijímá z pozice generace, která v takovém věku ještě úplně nežila. Generace, která totiž v digitální době již vyrůstala, nemůže ztratit něco, co nikdy neměla.

„Čím dál rychlejší příval spotřebního zboží vytlačoval minulost. Lidi nezajímalo, bude-li jim k užitku, prostě ho chtěli mít. […] Strhával nás čas věcí, nutil nás žít bez zastávky a s dvouměsíčním předstihem. […] Fakta mizela ještě předtím, než stačila vstoupit do příběhů. Necitelnost narůstala.“

Mezi pomíjivostí a věčností

Z individuální úrovně Ernaux sleduje společenské a politické kontexty, které hrubě zasahují do běžného života a silně jej proměňují. A přesto: „z perspektivy života jednotlivce nebývají známky kolektivních změn postřehnutelné, snad s výjimkou znechucení a únavy, jež skrytě a naráz tisícům jedinců našeptávají: ‚Stejně se nikdy nic nezmění.‘“.

Záleží totiž, z jakého úhlu budeme na paměť a sebe-vědomí pohlížet… jde o nestálost času a vzpomínek v ambivalentní souhře, že jsou pomíjivé i věčné zároveň. A to je ta perla, kterou se Annie Ernaux snažila útlocitně vystihnout a troufám si tvrdit, že se jí to bezezbytku podařilo.

files e 5192 roky