Příběhy příliš lidské jsou tak trochu nelidské

Pondělí, 13 Únor 2023 05:00 Radka Mothejzíková

pribehy-prilis-lidske perex Co si má člověk počít, když samotná existence je utrpením? Možná, že právě na tuhle otázku se prostřednictvím prapodivných osudů nejrůznějších postav v knize Příběhy příliš lidské snaží najít odpověď její autor, píšící pod pseudonymem Nigredo.

A jsou to opravdu bizarní postavy a postavičky, s nimiž se na stránkách potkáte. Připravte se na pořádnou dávku emocí, které vás donutí zamyslet se nad ubohostí a zároveň statečností těchto hrdinů všedního dne. Není to zrovna jednoduché čtení, to mi věřte. Ale jestli vytrváte a potlačíte-li nechuť a odpor zákonitě útočící na váš jemnocit, dočkáte se možná něčeho výjimečného. Autor vkládá mezi řádky spoustu zajímavých filosofických myšlenek a úvah, odkazuje na nejrůznější osobnosti, každou povídku charakterizuje úvodní citát. Například u povídky Poslední lež je to věta Franze Kafky „Jsem špinavý, Mileno, nekonečně špinavý, proto jsem posedlý čistotou“. Už jen z toho mrazí, natož potom z děje samotného příběhu… A to je ještě jeden z těch „obyčejnějších“.

Je statečnější v ubohosti žít, nebo raději zemřít?

Svým charakterem mi kniha tak trochu připomínala Hejno bez ptáků Filipa Douška. Ta však nebyla tak temná, i když se také veze na vlně existencionalismu. Nigredovy hrdiny definuje prostředí, z něhož pocházejí, nebo situace, do které se vlivem nejrůznějších okolností dostali. Trpí pochybnostmi o smyslu života, dobrovolně se obětují, hledají cestu a snaží se osvobodit. To, co prožívají, jim rozhodně závidět nebudete. Skrze proces, kterým si procházejí oni, může katarzi zažít i samotný čtenář. Někdy je to nechutné a bolí to. Naštěstí finální povídka poskytuje útěchu se zábleskem lásky a naděje.

Musím ocenit hloubku textu a pozoruhodný vhled tak mladého autora (*1993). Čtenáři hledající neobyčejné knihy s filosofickým přesahem by tento titul rozhodně neměli minout. Pro mě se stalo její čtení neopakovatelným zážitkem, kdy jsem byla konfrontována se skutečností, že až dosud jsem se (naštěstí) s takovou formou psychického utrpení nesetkala, a že (bohužel) není málo takových lidí, kteří se s podobnými problémy dennodenně musí vyrovnávat. Ufff... A potom mě opravdu napadalo, jestli je statečnější s ubohostí žít, nebo jestli není lepší zvolit cestu dobrovolného odchodu z takového světa. Mezi zbabělostí a odvahou je opravdu velmi křehká hranice. Příběhy příliš lidské mi (snad) pomohly alespoň trochu pochopit dilema lidí postižených podobným údělem, jaký žijí některé z postav Nigredovy knihy. Také proto stojí za přečtení.

pribehy-prilis-lidske