Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Vzpomínkovou knihu Flashky věnovala Eva Zábranová svému otci – básníkovi, spisovateli a překladateli Janu Zábranovi u příležitosti třicátého výročí jeho úmrtí. Říká, že ji napsala pro všechny ještě živé, kdo ho měli rádi proto, aby jejich vzpomínky nezmizely v černých dírách nebytí. Jako každý, kdo už nemá rodiče, tak i Eva na svého tatínka myslí neustále, a i když o něm nemluví, prochází jejími sny.

Flashky je kniha o smrti, spříznění a láskách v nejrůznějších podobách. Probírají se tu tragické osudy, protrápené životy i bájné spravedlnosti. Eva píše o lidech, „…, které jsem milovala a ctila a kteří odešli z mého života a nikdo je už nemohl nahradit“. Celou knihu vnímá jako poctu čestným a charakterním lidským bytostem, vězňům, obětem komunistického režimu, osobnostem, pro něž byla jejich práce a morální postoj smyslem života a mnohdy jediným východiskem a útěchou ve zpackané době – únikem z reality, útěkem před sebou a svými démony. Těm, kdo dokázali ovlivnit a inspirovat svou generaci a generace příští a po právu se stali symboly své doby. Je také o marném - jak jinak – hledání odpovědí na zakletou a nezodpovězenou otázku proč…

Paperbackové vydání o 140 stranách jsem nemohla přečíst na jeden zátah. Prostě to nešlo. Pořád jsem se vracela v textu a přemýšlela. Nejspíš to ovlivnil fakt, že jsem v době, o které Eva psala, byla malá holka. Autorka začala krátkou úvodní kapitolou ze současnosti a potom se ponořila do vzpomínek. Eva Zábranová popisuje svoje dětství spojené s otcem, vzpomíná i na babičku s dědou a samozřejmě na maminku. Kniha je ale věnovaná otci, proto nejvíce mluví právě o něm. Byl pro Evu vším a neskonale ho milovala. V kapitole Poděbrady píše: „… nesnáším, když je slabý a zlomený, v tělese mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek – přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce…“ Bylo mezi nimi po celý život velmi silné pouto. Eviným životem prošli například Josef Škvorecký, Ivo Medek, Václav Havel, Charta 77 pro ni byl pojem, který nechápala, ale postupem času, jak stárla a získávala rozhled, jí spousta věcí docházela. A mezitím vším byl stěžejní osobou její otec – Jan Zábrana (1931 – 1984). Byl pro ni vším, Byl jí kamarádem i učitelem, byl i spojencem. Se vším se Eva svěřovala právě otci.

A právě proto, že pro ni by výjimečný, rozhodla se, že napíše tuhle knihu. Já to znám, někdy mám tvůrčí nutkání a prostě musím. Pro sdělení pocitu, pro nutnost uspokojit cosi v sobě, co nedokážu srozumitelně říct, zkrátka musím. Proto Evu chápu a vnímám ji s úctou. Moc hezky o tatínkovi napsala. I když byl hodný, někdy měl slabé chvilky, někdy byl nevrlý a choval se, pro ni, nepochopitelně, měla z něj strach, jindy se s ním radovala, někdy ji naštval a ona zase jeho, zkrátka všechno, co se v našich životech běžně odehrává. O tomhle všem mluví ve svých Flashkách.

Také vypráví o posledních tatínkových posledních dnech, které strávil v nemocnici a jak pro ni byly návštěvy u něho traumatizující, protože věděla, že se blíží konec. S maminkou po boku byly s Janem do jeho posledních chvil. Najednou měla Eva v životě prázdno. A věděla, že bude hodně těžké s tím žít.

Kniha končí básničkou, kterou sama tatínkovi napsala v roce 1973:
Bylo nebylo
Bývaly stromy svěží
jablka sladká jako med
cožpak vám na tom nezáleží
vždyť to je jako po bouři teď.
Tatínkovi složila Eva.

Název: Flashky
Autor: Eva Zábranová
Žánr: Autobiografie/ vzpomínky
Redaktor: Jan Šulc
Graficky upravil a sazbu zhotovil: David Balihar
Sazbu zhotovilo: Studio Novák & Balihar

Vytiskla tiskárna: PB tisk, Příbram
Vydalo: Nakladatelství Torst, Praha 1
Rok vydání: Praha 2014, vydání první, paperback, 566. publikace
Počet stran: 140
ISBN: 978-80-7215-480-7
Hodnocení: 98 %
zdroj foto