Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Pro mě samotnou i pro celou naši rodinu byla Štefanova smrt strašnou tragédií, která dodnes poznamenává naše životy. Byla to skutečně obrovská rána pro všechny v mém nejbližším okolí. Ti, kterých se událost osobně nedotýkala, ji považovali naopak za obrovskou senzaci. Po celá dlouhá léta ve mně uzrávala myšlenka očistit Štefanovo jméno a dovědět se pravdu. Konečně zjistit, jak to tenkrát doopravdy bylo. Jsem totiž přesvědčená, že mého muže nezabil Jiří Kajínek, který je za jeho vraždu odsouzený na doživotí!“

Tato slova stojí na zadních deskách knihy většího formátu s názvem Mého manžela nezastřelil Kajínek. Slavnostní představení této velmi emotivní výpovědi se uskutečnilo 15. září 2014 v Praze a zájem veřejnosti byl obrovský. Autorkou není nikdo jiný, než vdova po zastřeleném Štefanovi Jandovi, Eva Havlová (dříve Jandová). Proto tuto knihu beru jako výpověď a před paní Evou se skláním. Být totiž já na místě vdovy, jistě bych jen těžko hledala odvahu k tomu, abych napsala knihu o tom, jak a že vůbec odešel můj muž. Jistě je to velmi bolavé. I pro paní Evu to jistě nebylo vůbec jednoduché, ale udělala to, co považovala za správné. Znám takové okamžiky. Ten pocit, že musím. Ne pro jiné, ale hlavně sama pro sebe. Protože kdybych to neudělala, zklamala bych sebe sama. Možná to má paní Eva stejně. A teď, když kniha leží na pultech knihkupectví, říká si, že asi zbytečně otálela a měla svoje svědectví sepsat už dávno.   

Opět se tedy přiblížíme k nejznámějšímu českému vězni – Jiřímu Kajínkovi, i když tentokrát z jiného pohledu. „Jiří Kajínek mého muže nezastřelil“ tvrdí vdova po zabitém podnikateli. Sama přiznává, že dlouho rozmýšlela nad tím, co se vlastně stalo, dlouho tomu nemohla uvěřit. Přišla chvíle, kdy chtěla na všechno zlé zapomenout a začít úplně jinak a neohlížet se zpět. Jde to ale vůbec? Během uplynulých dvaceti let ale zjistila, že tu krabičku nemůže zavřít a odložit, dokud nebude odhalena pravda. A nikdo jiný, než ona, to udělat nemůže. Nevěděla a neví, zda to Kajínkovi pomůže alespoň v obnovení procesu. Přesto a možná i právě proto se pustila do psaní. 21. srpna 2014 žádala prezidentskou kancelář o jeho milost. Doručila tehdy do podatelny Pražského hradu žádost o milost adresovanou panu prezidentovi, ve které vysvětluje, že za smrt jejího manžela byla doživotně odsouzena nesprávná osoba. Napsáním a vydáním téhle knihy chtěla vnést nový pohled na kauzu nejznámějšího českého vězně, protože všichni víme, jak to s Jiřím Kajínkem je.

Autorka popisuje dobu, kdy se se svým mužem seznámila, vzpomíná na hezké chvíle zamilovanosti, na sňatek a narození dcer, které nikdy nevysloví slovo „Táto“. Jako ve většině manželství, tak i v manželství Jandových byly chvilky, které nebyly úplně růžové, ale všechno spolu zvládli a stále doufali, že bude lépe. I když se Evě nelíbilo, jakou práci si Štefan našel a s jakými lidmi se stýká, když umírala hrůzou při každém zazvonění telefonu, po kterém jejího muže za pár minut vyzvedlo auto a on jel „do akce“, nikdy by od něj neodešla. Slíbili si věrnost a podle toho žili. Osud to chtěl ale jinak a tak Evě nakonec zůstalo jediné strašné slovo „NIKDY“. Jejich dcery Andrejka a Anetka přišly o tátu a byly moc malé na to, aby si uvědomily, co slovo nikdy znamená. Eva popisuje, jaké to bylo před tím osudným dnem, kdy Štefan vydechl naposledy. Nechápala souvislosti, ale Štefan stále opakoval, ať se nebojí, že má všechno pod kontrolou. Snažila se nebát, ale dělo se toho kolem jejího muže tolik, že nebát se prostě nešlo. A potom se to stalo. Seběhlo se to všechno tak rychle, že nemohla uvěřit, že její muž už ji nikdy neobejme, neusměje se na ni, nebude tu. Prostě prázdnota. Teprve až na pitevně, kam ji pozvali k identifikaci, jí došlo, že to je opravdu konec. Byl to nepopsatelný pocit beznaděje a bezmoci. Zůstala sama a prázdná. Jen kvůli dcerám věděla, že musí fungovat dál. Ale už to nikdy nebude takové, jako dřív. Popisuje ale i to, co přišlo po manželově pohřbu. Možná to byl na ni ještě větší tlak, všichni se snažili jí pomoci, každý se ptal, jak se cítí, spousta lidí chtěla vědět, co a jak se stalo…. Všechno musela ustát, nadechnout se a jít dál.

Po Štefanově smrti ji čekala řada výslechů, které pro ni byly nesmírně vyčerpávající, a měla pocit, že nikdy neskončí. Začala pociťovat nedůvěru v policii, protože nedostávala odpovědi na svoje otázky. Chtěla vědět, co se vlastně stalo, proč Štefana zastřelili a kdo to udělal. Rozhodla se obrátit na inspekci ministerstva vnitra a stěžovat si na průběh vyšetřování. Věřila svému instinktu a spousta věcí jí neseděla. Inspekce vše prošetřila a Eva dostala vyrozumění, že je všechno v pořádku. A tehdy přestala věřit ve spravedlnost a síla jít dál ji opouštěla. Začala se i ptát, co jí Štefan tajil, neboť najednou zjišťovala, že o spoustě věcí neměla ani tušení.  

Autorka v knize prohlašuje, že je přesvědčená, že Kajínek jejího muže nezastřelil, popisuje pocity, když stanula vedle něj v soudní síni a s pocitem ulehčení říká, že když jí zpříma a dlouze pohlédl do očí, přestala z něj mít strach a srdce jí začalo divoce bít. Tenhle člověk to přece neudělal, proč ji ale nikdo neslyší? Eva přikládá v knize i přehlednou vztahovou mapu, v níž se objevuje kromě ní a manžela dalších dvaatřicet osob. Propojení naznačuje rodinné i pracovní vazby, setkání a další skutečnosti, které všechny jmenované spojují s případem. Na mapě se objevují zástupci plzeňské a tachovské policie, bývalí veksláci, rodina a další lidé. Kniha obsahuje také rozsáhlou fotopřílohu, jedná se převážně o rodinné fotografie. A úplně na konci, v kapitole Závěrem jsou postřehy jejich dcer, které jsou dnes velké a popisují, jak ony samy vnímají celou tu dobu bez otce. Eva dnes, po letech opět věří, že spravedlnost existuje a že bude Kajínek nakonec zproštěn obžaloby. Ale za touto myšlenkou je stále obrovský otazník.

„Nemám v ruce žádný jasný důkaz, ale těch sporných momentů je prostě v celém případu příliš. Myslím si, že v tom jsou namočení policisté,“ říká o svém postoji autorka. „Pro mě samotnou i pro celou naši rodinu byla Štefanova smrt strašnou tragédií, která dodnes poznamenává naše životy. Byla to skutečně obrovská rána pro všechny v mém nejbližším okolí. Ti, kterých se událost osobně nedotýkala, ji považovali naopak za obrovskou senzaci. Po celá dlouhá léta ve mně uzrávala myšlenka očistit Štefanovo jméno a dovědět se pravdu. Konečně zjistit, jak to tenkrát doopravdy bylo. Jsem totiž přesvědčená, že mého muže nezabil Jiří Kajínek, který je za jeho vraždu odsouzený na doživotí!“

Bylo mi smutno, když jsem to četla. Stejně tak, jako jsem se necítila dobře při čtení knihy Můj život bez mříží, kterou napsal Jiří Kajínek (http://www.kultura21.cz/literatura/9817-fragment-jiri-kajinek-muj-zivot-bez-mrizi-recenze). A stejně jako Eva Jandová jsem možná velký optimista, ale taky věřím, že spravedlnost není slepá.

Název: Mého manžela nezastřelil Kajínek
Autor: Eva Jandová - vdova
Žánr: Beletrie pro dospělé/ edice Fakta ze života
Obálka a grafická úprava: Nataša Vaňková
Redakční a jazyková úprava: Jana Eislerová
Odpovědní redaktoři:  Romana Homonická a Jan Eisler
Copyright: © Fragment, 2014
Text: © Eva Havlová, 2014
Photo: © archiv Evy Havlové, 2014
Cover and Typo: © Nataša Vaňková, 2014
Vydalo: Nakladatelství Fragment, s.r.o., Praha 4
Rok vydání: 2014, 2697. publikace, 1. vydání, vázaná
Počet stran:  95
ISBN: 978-80-253-2319-9
Hodnocení: 100 %