Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

O šedočerné knížce s prostým názvem Cesty jsem slyšela, že ji člověk buď miluje, anebo nenávidí. Přečetla jsem ji během pár hodin a byla mi okamžitě sympatická. Styl, obsah, výpravnost, jistá hrubost a syrovost, umění autorky vystihnout sílu okamžiku i smysl pro humor jsou mi blízké a srozumitelné. Eva Zábranová velmi milovala svého otce, kterým nebyl nikdo jiný než básník a spisovatel Jan Zábrana, jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů z ruštiny. Obdivovala jej a byl jejím celoživotním spojencem. Po svém otci Eva zdědila jednoznačně literární talent. U příležitosti třicátého výročí jeho úmrtí napsala knihu Flashky, v roce 2014 vydanou také nakladatelstvím Torst, v níž na svého otce s láskou a pokorou vzpomíná.

Po autorčině debutu z loňského roku, který literární znalce a obdivovatele rozdělil na dva pomyslné tábory, byla tato kniha kritiky přímo dychtivě očekávána. Jsem moc zvědavá, jak tohle dílko zhodnotí třeba Lidové noviny. Nepovažuji se za literární kritičku v pravém slova smyslu - tedy takovou, která by na autorovi nenechala nit suchou. Prostě si dílo  přečtu, a buď se mi líbí, anebo ne. Cesty mě však zaujaly, a proto se na ně pojďme podívat blíž.

Vydejme se na Cesty

Útlá knížka menšího formátu v sobě skrývá devět příběhů. Každý znázorňuje cestu za čímsi: ať už je to cesta za pochopením nebo k poznání, cesta k sobě samému nebo cesta za porozuměním, všechny mají jeden společný jmenovatel – jsou to cesty o životě.  Není ani tak podstatné, jestli jsou ony cesty skutečné či smyšlené, všechny nutí k zamyšlení. Stejně tak jako ilustrace mladého nadějného výtvarníka Matěje Bílka, které jsou velmi úzce spjaty s jednotlivými povídkami.

Nechci mluvit o každé povídce zvlášť. Některé jsou krátké, jiné delší. Jejich názvy souvisí s tím, co příběh skrývá uvnitř. Nevím proč, možná vzhledem k věku, jsem se nejdéle zdržela u povídky Horory čtyřicátnic. Ztotožnila jsem se s vypravěčkou, neboť na rozdíl od jejích kamarádek s (kdysi) božskýma nohama a trochu jinými životními prioritami, ona sama nechá svůj život volně plynout a s přibývajícími čísly a kily se nehroutí, nekouše si nehty, že nemá lifting a je svým způsobem šťastná a neomezená. Zajímavé zastavení kdesi za zdmi „normálního“ života jsem našla v povídce A loď pluje… Četla jsem ji třikrát dokola, přitahovala mě ona surovost, otevřenost a konkrétnost, cítila jsem se, jako bych byla sama uvnitř. Ta výpravnost a opravdovost mi vzala doslova řeč. Snad jsem až cítila objetí té mladé bulharské dívky… Něčím bylo čtení lehce odpudivé, současně mi ale něco bránilo se s příběhem rozloučit a odejít od něj. Velmi blízké mi byly také Výzvy. Našla jsem v nich úplně všechno. Touhu, neúspěch, strach, absurditu, nepochopení, lásku, ambice rodičů, potlačené touhy a nakonec i splněné přání v okamžiku, kdy jsem to vůbec nečekala.

Styl Evy Zábranové se mě nadchl. Není upjatý, místy není ani spisovný, naopak bych řekla, že je velmi nespisovný, hovorový až slangový. Navzdory tomu vůbec není ničím urážející ani pobuřující. Velmi často jsem se až pousmála nad tím, jak vtipně vystihla myšlenku, jak na to vůbec přišla? Její slovosled a obraty mě bavily. Tak třeba v povídce Výzvy vzpomíná na to, jak ji rodiče přihlásili do baletu. „… Ale brzy mě museli z baletu vzít, protože jsem začala růst na nesprávných místech a vybzíkle zelené holčičky na dvou mrkvích denně mě začaly s opovržením ignorovat…“ A podobných perel v knize najdete mnohem víc.

Není nic jednoduššího než si opatřit tuto útlou, i v méně prostorné kabelce snadno nositelnou, knížku a dát se do čtení. Jsem zvědavá, co na povídky řeknete vy.

Název: Cesty
Autoři: Eva Zábranová
Ilustroval: Matěj Bílek
Žánr: Próza/ Povídky
Graficky upravil a obálku navrhl: David Balihar
Vydalo: Nakladatelství Torst, Praha 1
Rok vydání: 2015, vydání první, 583. publikace 
Počet stran: 62, lepená
ISBN: 978-80-7215-498-2
Hodnocení: 100 %

Zdroj foto: Nakladatelství Torst, torst.cz