Andělé 2011: Václav Neckář se dotkl srdce každého z nás

Sobota, 10 Březen 2012 15:12 Martina Černá

Čtvrteční večer 8. března patřil Andělům. Po jednadvacáté se sešla devadesátka akademiků hlasovat v přímém přenosu České televize o nejlepších hudebních počinech a aktérech loňského roku. Očekávání byla mnohá, atmosféra veselá a rozhodnutí akademiků nesnadná. Sice už všichni známe jména nových pyšných vlastníků těžkých andělských sošek, přesto je samotné udílení cen a dojmy z něho neméně hodno pozornosti.

První, kdo k sobě právě připoutal pozornost médií byla, jak jinak, tvář hudebního nebe. Sice stále u mikrofonu, tentokrát ale z „druhé strany“. Ještě před samotným večerem vzešla otázka veřejnosti, zda roli moderátorky Marta Jandová zvládne, či bude následovat kolegyni Lucii Bílou, která si vysloužila za hostování u moderátorského mikrofonu na Českých lvech ohromnou mediální kritiku. Hned s prvním vstupem na pódium ovšem šokovala publikum hned dvakrát. Svým pokusem s ukulele a táborákovkou „Martu zná celá parta“ navázala tam, kde loni skončila Ewa Farna a Tomáš Klus. Tedy rozhodně ne ale pěvecky, přestože hned ukázala, že falešné tóny má na svědomí nervozita, která prosákla hned v několika úvodních větách. A druhý šok utrpěly oči a obzvláště fanoušci „té rockové Marty“, protože krátké růžové šaty s odhaleným ramenem a modré lakované lodičky na ultra vysokém podpatku si okamžitě vysloužily nelichotivé komentáře v publiku, na internetu a zajisté i u televizních obrazovek. Nicméně pohled do zákulisí mezi jednotlivými vstupy moderátorky večera prozradil, že svou roli bere vážně (ač se tak někdy nemuselo zcela zdát) a snaží se držet připraveného scénáře (ač nikdo netušil, zda bylo plánované i posezení na židli přinesené tatínkem Petrem Jandou).

Co se rozhodně povedlo, byla živá vystoupení. Prostor dostali někteří z nominovaných (a později vítězných), ale i stálice českého hudebního nebe. Tak trochu se svým výstupem posluchačům připomněly Wanastovi Vjecy, zazněly hity posledního roku (kdo by přece neznal Šrouby a matice od Mandrage či Ninu Tomáše Kluse) a především se divákům podala malá ochutnávka začínajícího turné Arakainu s Lucií Bílou, které slibuje svým spojením neskutečný rockový nářez. Ani hudební veteráni Olympic nezůstali pozadu a ukázali, že i po padesáti letech fungování umí. Jediné lehké zklamání způsobili Kabáti, kteří opět vystoupili na playback. Proč s ostatními nedrželi „partu“ už si můžeme jen domýšlet.

Zpěvem zazářila především Tonya Graves, která byla horkou kandidátkou v kategorii Zpěvačka roku a překvapivě i Objev roku. Ani jednu nominaci však neproměnila. Větším objevem se akademikům zdáli Goodfellas, kteří skutečně posouvají českou hudební scénu trochu dál za hranice a nejlepší zpěvačkou se stala zřejmě trochu překvapivě Lenka Dusilová. Nečekané to rozhodně nebylo z hlediska jejího nesporného talentu, ale spíše v konkurenci Anny K. Lenka Dusilová k sobě připoutala pozornost nejen vítězstvím, ale i krásnými šaty a především svým tichým projevem při přebírání sošky. Nebála se nahlas poukázat na odstrčenost žánrových cen.

Kdo si pamatuje roztomilou začínající plzeňskou partičku Mandrage, třeba z letních festivalů známou díky písničce Kapky proti slzám, těžko by je zvěstoval jako jednu z nejzářivějších hvězd na hudebním nebi. Ale stalo se a album Moje krevní skupina je vyvezlo k sošce Skupina roku.

Loni se udílení cen neslo ve znamení tepláků. Nightwork posbírali, co mohli. Letos měli pomyslnou štafetu předat národem milovanému Tomáši Klusovi. Těžko říct, jaká byla jeho očekávání (tedy spíše jeho managementu), ale zřejmě minimálně ke zklamání fanynek ne všechny nominace dokázal proměnit v sošku. Z tabulek předem známé vítězství v kategorii nejprodávanější desky nebylo žádným překvapením. A i to, že zvítězí mezi trojící alb svých kolegů zpěváků se dalo čekat. Jedinou skutečnou konkurencí mu mohl být Václav Neckář. A skutečně se tak stalo. Muž, který po mrtvici zbořil hitparády, zbořil i Incheba arénu. Minimálně tedy alespoň emoce všech přítomných. Již jeho první vítězství ve Skladbě roku zdvihlo vlnu soucitu a zvláštní melancholie, ale teprve závěrečná tečka, kdy převzal sošku vedoucí do Síně slávy a naživo vystřihl Půlnoční, spustila doslova proud slz. Všichni přítomní stáli a těžko by se našel člověk, kterému by neběhal mráz po zádech. Arénou se nesl zvláštní vzduch lehkosti a životní síly člověka, který je malý vzrůstem, ale o to větší svou osobností. V tu chvíli většina diváků zapomněla na drobné mouchy a nedostatky. Tokem času se hrany obrousí ještě víc a tohle předávání Andělů zůstane v paměti jako to, kdy se Václav Neckář dotkl srdce každého z nás.