Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dějiny hudby mohou vypadat jako napudrovaný zástup kanonických velikánů, jejichž vážné pohledy na nás shlížejí z výšin hudebních sfér. Před nimi byly už jen jakési pobožné chorály a loutny, po nich zase století populární hudby pro masy… a máme hotovo. Hudební historik Ted Gioia však k dějinám zaujímá naprosto odlišný přístup. Snaží se pohlédnout za ideologie, které vítězně psaly dějiny hudby, a poznat tak skutečnou dynamiku, která vůbec dává hudbu do pohybu.

Ukazuje nám, že jsou to dějiny násilí, sexu, bohémství, sociálních nerovností, nepokojů a subverzí. V nakladatelství Host vyšla pozoruhodná pouť touto skrytou historií – Hudba: Podvratné dějiny.

Od kostěných píšťal po elektronické beaty

„Tabulky nejprodávanějších písní můžeme číst jako seznam vůdčích společenských ukazatelů. To, co se ve společnosti stane zítra, můžeme v rádiu slyšet už dnes.“

Ted Gioia nás svým neotřelým přístupem provádí celými hudebními dějinami od velkého třesku až po současnost, kdy nám hudbu vybírají algoritmy a umělá inteligence. Není to však pouhý učebnicový výklad obohacený o zajímavé pikantnosti, jako že byl J.S. Bach nenapravitelným živlem a v jedné v pouliční rvačce vytáhl na jiného hudebníka nůž, nebo že rozbíjení a zapalování kytar při koncertech až nápadně připomíná pradávné obětní rituály. Tyto pikantnosti Gioiovi slouží spíše jako ilustrace oné dynamiky, která se za vývojem hudby skrývá.

Nejméně od antiky spolu v západní hudbě soupeří dva principy. Ten první je světem matematického řádu, architektoniky tónů, harmonie a společenského statu quo. Ten druhý je světem opojení, subverze, intenzivních citů, magie, extáze a naprosté svobody. Ze sváru těchto dvou principů pak vyvěrá Gioiova dialektika hudebních dějin, věčný koloběh ostrakizace revoluční hudby a její následné oficiální legitimizace.

Dialektika hudby – z podvratných inovací se stává neškodný mainstream

„Hudební inovace jsou téměř vždy dílem outsiderů – otroků, bohémů, rebelů a dalších lidí, kterým je upírán přístup k moci –, protože právě oni ze všech nejméně podléhají zvyklostem a postojům společnosti, v níž žijí. To nevyhnutelně vede k novým formám hudebního vyjádření.“

Nové hudební postupy – ať už to byly svého času Bachovy varhanní skladby, původní černošský jazz a blues, nebo britský punk – mají vždy silnou společenskou moc, která má potenciál otřást samotnými základy institucí i států. Ty se pak s nimi vypořádávají veřejnými zákazy, vězením nebo alespoň ignorací či kritikou. Záleží na době a stávajícím režimu.

Jednu až dvě generace pak trvá, než se systém s inovací vypořádá. Inovace je důkladně rozebrána, zaškatulkována, násilně vtěsnána do hudební notace a celkově okleštěna, dokud není naprosto neškodná. Pak jsou dokonce hudební rebelové po několika dekádách oceňováni těmi nejvyššími poctami, jako je Nobelova cena (Bob Dylan) či pasování na rytíře (Mick Jagger), případně jsou po dlouhé době ignorace zařazeni do oficiálního hudebního kánonu (J. S. Bach).

Jak se z knížat stávají punkeři

Pamatujete na naše první přímé prezidentské volby, kdy se konzervativec a šlechtic Karel Schwarzenberg prezentoval jako pankáč? Jeho kampaň tehdy explicitně vycházela ze žluto-růžové estetiky Sex Pistols a nápis „KaREL F0R PreSideNT“ dokonce z neznámého důvodu odkazoval na člena kapely Sida Viciouse. Toho Sida Viciouse, který na konci sedmdesátých let plival do publika, hrál na basu v potocích vlastní krve, vyznával cosi mezi nihilismem a anarchií, mluvil sprostě ve státní televizi a předávkoval se heroinem v pouhých jednadvaceti letech. Stačilo 35 let na to, aby se ze závažné společenské hrozby stal vyprázdněný – a tedy i zcela neškodný – politický marketing kandidáta na hlavu České republiky.

Můžeme to brát jako nepochopitelný politický bizár. Když se na to ale podíváme Gioiovou perspektivou, už nás to nemůže překvapit, neboť takových absurdností jsou celé dějiny. Vezměme si třeba punkery středověku – trubadúry. Pod trubadúrstvím si dnes laik představí nejspíš jakési strojené romantické písně o růžích, kotníčcích a dvorské lásce… a po procesu legitimizace to není zas tak daleko od pravdy. Gioia nám však opět ukazuje, že původ této hudby je zcela jinde než na vznešených francouzských dvorech. Tato hudební inovace překvapivě vznikla u zpívajících otrokyň qiján z arabského světa, které neměly žádná práva a mnohdy byly nuceny k prostituci – díky tomu však měly obrovskou tvůrčí svobodu a daly tak základ erotickým baladám, které rozhodně nebyly o růžích, kotníčcích a dvorské lásce. Po nějakém čase se však touto otrockou hudbou v Evropě pyšnil první známý trubadúr, kterým byl šlechtic a křižák Vilém IX. Akvitánský. Metafora „jsem spoután láskou“ pak dostává trochu jiný rozměr.

Podvratná hudební věda

Ted Gioia – který se původně profiloval především v jazzu – musel ve svém bádání zásadně opustit zavedené hranice akademických dějin hudby a vydat se klikatými cestami do dalších oblastí vědeckého poznání. Historikové hudby vždy museli čas od času navštívit třeba archeology, aby se podívali na nejstarší dochované hudební nástroje staré přes 30 000 let. Gioia však v rámci interdisciplinarity hledal snad ve všech oborech lidského poznání, které dokážou k hudbě říct alespoň drobek faktů. A že jich není málo. Možná nás tak úplně nepřekvapí hudební zábrus do folkloristiky či středověkých studií, avšak hledání poznatků u neurovědců, filosofů či asyriologů už pozvedá nejedno obočí.

Cokoliv se zdá být přitažené za vlasy a neuvěřitelné, je téměř vždy podpořeno uvedením zdroje, vědeckou studií, odbornou hypotézou apod. Autor se mnohdy prochází po zřídka probádaném poli informací a bylo by velice nepravděpodobné, kdyby ani jednou nešlápl vedle. K tomu se přidává i to, že za celých 25 let sbírání informací už některé poznatky mohly zestárnout nebo být překonány. To však nic nemění na vyznění celé knihy jako výjimečného díla.

Hudba: Podvratné dějiny
Autor: Ted Gioia
Originální název: Music: A subversive History (2019)
Překladatel: Marek Sečkař
Nakladatelství: Host, 2021
Žánr: Hudební dějiny, Hudební kritika
Počet stran: 528

https://www.hostbrno.cz/hudba/