Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nedávno vyšla slovenská kniha Ježiš vo filme, Kultura 21 na ni přinesla recenzi. Nyní následuje vhled na začátky křesťanství, které v budoucnu mělo tak mohutně poznamenat celosvětové písemnictví. Nebylo tomu tak vždy. V počátcích jeho existence – před dvěma tisíciletími - pocházejí texty o něm, záhy shrnuté do Nového zákona, jen z vlastních řad.

Naproti tomu skoupost pohanských autorů na podrobnější informace je natolik výrazná, až vzniká dojem, že křesťané, nemluvě o Ježíšovi, byli vnímáni jako nedůležitá, podivínská sekta věčně nespokojených židů, jejímž největším zločinem bylo, že se odmítala klanět císařskému kultu, působila ilegálně a byla tudíž vnímána jako rozkladná - proto se s větší či menší intenzitou opakovaly pokusy vyhladit ji.

Historik náboženství Mircea Eliade vysvětluje: "V očích úřadů bylo křesťanství vinno nejen atheismem a urážkou majestátu, ale bylo podezřelé i z různých zločinů, od orgií a krvesmilstva až po vraždění dětí a antropofagii. Pro pohanskou elitu byla podstata křesťanské theologie - vtělení spasitele, jeho utrpení a zmrtvýchvstání - jednoduše nepochopitelná. V každém případě vlivem fanatické nesmlouvavosti tohoto nového náboženství se naděje na mírovou koexistenci s polytheistickými náboženstvími jevila jako bláhová." (Dějiny náboženského myšlení II, Praha 1996, s. 324-325)

Nejstarší zmínky o křesťanství, nalézající se ve spisech pohanských římských historiků, pocházejí většinou až z počátku druhého století a často jsou jen zprostředkované. Čerpají z dřívějších pramenů a shrnují - většinou s přílišnou stručností - předsudky, které se váží k aktuálnímu stavu křesťanství.

Suetonius v životopisu císaře Claudia (vládl v letech 41 – 54) uvádí, bohužel jen lakonicky a bez náležitého kontextu, že tento panovník "Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje" (Životopisy dvanácti císařů; Praha 1974, s. 261-262). Je však otázka, zda měl na mysli právě křesťany, či nějakou jinou židovskou sektu. Při doslovném čtení této věty by Chréstos nemohl mít nic společného s Kristem, protože ten v Claudiově době (natož v Římě) nežil.

Tacitus v Letopisech poskytuje nejpodrobnější zprávu. Zaznamenává, že v Neronově době – roku 64 - byli ze zapálení Říma křivě obviněni křesťané, obyvatelstvem ovšem nenávidění pro svůj neřestný život. Výslovně zmiňuje, že tak byli nazýváni podle Krista, který "byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilátem popraven". Doplňuje, že tato zhouba, projevující se nenávistí k lidskému pokolení, se z Judeje přinesla i do Říma, "kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů".

Z Neronova rozkazu, jak poutavě zachycuje Sienkiewiczův román Quo vadis?, byli vystaveni v hromadném měřítku mučednické smrti, trháni dravou zvěří, přibíjeni na kříž či upalováni v podobě živých svící, předtím pokryti hořlavou hmotou. Tacitus odsuzuje jen to, že se tak dělo z krutého rozmaru jediného člověka a nikoli v celospolečenském zájmu (Letopisy; Praha 1975, s. 434-435).

V současné době ovšem nechybí ani názor, že křesťané - či nějaká jiná radikální židovská odnož - mohli Řím doopravdy zapálit, neboť jej považovali za novodobý Babylón, za symbol zkaženosti pozemského světa, jehož poslední dny se blíží.

Avšak o křesťany se zajímali nejen historici. Upozorňuje na ně také Plinius ml. v desáté knize Dopisů. V jednom z listů určených císaři Trajánovi (vládl 98-117) se coby vládní úředník táže, jak má proti nim postupovat. Zmiňuje hojnost anonymních udání. Snaží se objektivně předložit výsledek vlastního vyšetřování, když píše, že "byli zvyklí scházet se v určitý den na úsvitu, aby zapěli antifonní píseň k poctě Krista, svého boha, a zavazovali se přísahou, že se nebudou dopouštět krádeží, loupeží a cizoložství, že nebudou rušit dané slovo a upírat majetek jim svěřený, budou-li o něj požádáni" (Antická próza - Píšu ti, příteli; Praha 1975, s. 293-295).

Z Pliniova textu, který lze přijmout jako cenné osobní svědectví, jasně plyne, že vadilo nikoli křesťanství samotné, ale to, že věřící zásadně odmítali uznávat bohy pohanské, zvláště pak zbožštění císaře. Traján odpovídá, že křesťané by neměli být záměrně vyhledáváni, ale pokud jsou usvědčeni, má je stihnout trest.

Satirik Lúkianos označil křesťany za naivní prosťáčky, kteří snadno uvěří výřečným podvodníkům a počnou je velebit. V hořce výsměšném příběhu O Peregrínově smrti se mravně pochybný protagonista, dokonce otcovrah, vetře mezi ně, rázem považován za vůdčí osobnost, ba zákonodárce, kterého finančně podporují, ačkoli sami jsou chudí. Lúkianos křesťany vnímá jako důvěřivé pobloudilce: "Přijde-li tedy k nim nějaký šejdíř, který se vyzná a dovede využít poměrů, tropí si z těch prostoduchých lidí šašky a takřka ihned se stane bohatý" (O bozích a lidech; Praha 1981, s. 226).

Jedině Josephus Flavius má v Židovských starožitnostech, jejichž nejstarší dochované opisy však pocházejí až z 11. století, tedy celé tisíciletí po vzniku původního rukopisu, vřazenu oslavnou pasáž o Ježíšovi (tzv. Testimonium Flavianum) - ta však bývá považována za podvržený přídavek, připsaný některým z již křesťanských opisovačů.

Není nijak doloženo, že by tohoto židovského historika, svým národem navíc přijímaného s rozpaky kvůli příklonu k Římanům, křesťanství jakkoli zajímalo. Jiné vysvětlení spekuluje, zda text psaný v duchu příznivém křesťanství jen nahradil původně odmítavé Flaviovo stanovisko (Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I; Praha 2001, s. 395-396).

Věrohodnější se zdá být Josephovo svědectví z XX. knihy Židovských starožitností, vztažené k poměrům v Judsku roku 62 n. l.: "Ananos svolal zasedání velerady soudců a předvedl na ni bratra Ježíše zvaného Mesiáš /v originálu použitý výraz Christos by ovšem bylo možné překládat i jako Pomazaný/ jménem Jakub a některé další, obvinil je, že překračovali zákon, a předal je, aby byli ukamenováni".

Mezi důležité pohanské prameny, týkající se raných křesťanů, patří rovněž dopis syrského stoika Mary Bar-Serapiona synovi napsaný asi roku 73 ve vězení. Zmínky o křesťanství se rovněž měly vyskytovat v nedochovaných světových dějinách, sepsaných historikem Thallem. Obecně však lze tvrdit, že Římané si Ježíše nejspíš ani nevšimli, proto se o něm v římském dějepisectví a archivech nedochovalo v podstatě nic. Zprávy historiků a úředníků se vztahují až ke křesťanům, kteří navzdory pronásledování získávali stále více přívrženců.

Křesťanům, vbrzku se pyšnícím svatozáří mučednictví, bylo souzeno projít mnoha protivenstvími, ovšem nová víra prokázala obdivuhodnou životaschopnost a za tři staletí definitivně zvítězila, posléze prohlášena za státní náboženství. To se již přiblížil konec pohanského světa i jeho božstev, když nové náboženství začalo tvrdě a nelítostně prosazovat svou věrouku. Ale to už je jiná historie.

Foto: www.stjoseph.cz, www.hks.re, www.salon.com, www.cs.wikipedia.org, www.odsblog.blogspot.com