Divadelní stánek zasvěcený Vlasti a Múzám se tento rok dočkal 230. výročí. Nejstarší divadelní budova v Praze, založená hrabětem Františkem Antonínem Nosticem, si prošla nejedněmi peripetiemi a často byla kladena otázka: „Co s ní?“ Při příležitosti jubilea byl vydán Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla, který mapuje v 70 krátkých kapitolách a mnoha obrázcích osudy staroměstského architektonického skvostu.
Obnovení tradice
Institut umění – Divadelní ústav ve spolupráci s Národním divadlem se Almanachem snaží přiblížit dávnou historii a navázat na tradici z roku 1775, kdy knihovník Heinrich August Richard vydal 1. almanach obsahující básně o interpretech, rozsáhlé soupisy herců a hereček, přehled divadelních společností a mnoho dalších informací z divadelního života.
Začínáme!
Slavnostní otevření tehdy Hraběcího Nosticova Národního divadla proběhlo 21. dubna roku 1783 a svou činnost zahájilo truchlohrou Emillia Galotti. Divadlo zpočátku jen německé a orientované spíše na operní repertoár změnilo ve své historii několikrát svůj název. Před definitivním názvem Stavovské divadlo se divadlo na Ovocném trhu nazývalo Královské stavovské divadlo, Královské zemské divadlo, Ständetheater či Tylovo divadlo. Stejně jako pojmenování se střídal i německý a český soubor, který byl oproti německému v nevýhodě. Běžně se stávalo, že si dělali herci a především herečky naschvály – shazovaly kostýmy, větraly šatny apod.
Mozart, Tyl i Paganini
Stavovské divadlo se stalo ornou půdou pro Mozartovy opery Don Giovanni, Figarova svatba či La clemenza di Tito, které pražské publikum přijímalo s vřelými ohlasy i přesto, že bylo považované za jedno z nejnáročnějších. Dalším vynikajícím skladatelem, který uchvátil na prknech Stavovského divadla svou operou Čarostřelec, byl Carl Maria von Weber, a nesmím opomenout ani českého rodáka Gustava Mahlera, který zde působil jako kapelník. Z dalších osobností českých i zahraničních zde působili houslista Niccolo Paganini, Josef Kajetán Tyl, František Škroup či Jan Nepomuk Štěpánek.
Pražské publikum si své hvězdy hýčkalo a ve 20. letech minulého století díky tomu vznikl tzv. Starsystem, kdy se nechodilo do divadla na inscenace, ale na herecká esa, především pak na Andulu Sedláčkovou.
Pokud chcete vědět, jak fungoval penzijní spolek divadla, co měl s budovou Stavovského divadla společného Pepito vzor a kino, neváhejte ani chvilku a začtěte se do publikace věnované Stavovskému divadlu.
Almanach můžete pořídit na recepci Institutu umění, v pokladnách Národního divadla nebo přes e-shop obou institucí.
Název: Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla
Autoři: Jitka Ludvová, Ondřej Černý, Alena Jakubcová, Petra Ježková, Václav Petrbok, Milan Pospíšil, Martin J. Švejda, Věra Velemanová
Vydal: Institut umění – Divadelní ústav
| < Předchozí | Další > |
|---|
V souvislosti s propagací projektu chystané adaptace legendárního českého komiksu z časopisu ABC Kruanova dobrodružství jsem měla možnost hovořit také s jedním z jeho autorů, nadšencem a režisérem Tomášem Krejčím. Právě on je jedním z hlavních in...
Memoárů přeživších z koncentračních táborů je poměrně mnoho. Můžeme být vděční, že měli vůli se o svůj děsivý zážitek podělit a podat svědectví. Většina (auto)biografií je o vězních, kteří byli přiděleni na těžkou práci, obvykle i mimo tábor. Ale...
Osudová love story, přibližující současnému publiku zároveň jedno z nejlepších českých realistických dramat, bude mít pod názvem Gazda a roba 9. listopadu premiéru ve Velkém sále pražského Švandova divadla.
Česká animovaná tvorba měla ve svých počátcích - zejména v 50. letech - dva mezinárodně uznávané velikány: v Praze Jiřího Trnku a ve Zlíně Karla Zemana. Oba posloužili komunistickému režimu jako svého druhu výkladní skříň, když skrze ně mohl tvrdit, jak št...