Kultura21.cz

Výroba kožených rukavic má v České republice dlouhou tradici, kterou dnes udržuje již jen několik firem převážně rodinného typu. Za Mekku českého rukavičkářského průmyslu můžeme směle považovat Dobříš. I když tamní Rukavičkářské závody jsou dávno zavřené a haly prázdné, v současné době je ve městě asi patnáct malých firem, které se ruční výrobou rukavic zabývají. Jednou z nich je i společnost Stanislava Váchy, která názorně představila výrobu kožených rukavic na 40. ročníku veletrhů módy Styl & Kabo. V rodině Stanislava Váchy se řemeslo dědilo z generace na generaci. Počátky jeho firmy sahají do 19. století a výroba zde trvala nepřetržitě až do poválečných let, obnovena byla v roce 1990. Dílna šije na zakázku a vedle klasických modelů se snaží uplatňovat i fantazii a materiálové inovace.

V dílně umístěné na veletrhu, včetně unikátního strojního vybavení, se bylo na co dívat – po celý den zde pod rukama majitele firmy i šikovných šiček vznikaly rukavice v mnoha provedeních i barvách. „Vyrábíme z kvalitního českého materiálu, jehnětiny, koziny nebo kozlečiny. Všechny naše kůže jsou činěny klasickým způsobem bez urychlování močovinou, ale každý kus je trochu jiný a vyžaduje trochu jiné zpracování,“ vysvětluje Stanislav Vácha. Rukavičkář popisoval zájemcům jednotlivé výrobní kroky a předváděl funkce speciálních strojů, mezi nimi třeba sekacího lisu je z roku 1947. Zároveň ochotně odpovídal na otázky.

V tom je asi problém českého oděvního průmyslu - obchodníci jsou příliš konzervativní a barev se bojí.

Je to tak. Používáme i netradiční materiály, strukturované. Irská jehnětina je taková hrbatá, jsou z toho krásné rukavice. Měkounké, ale silné. Je to něco, vypadá to úplně jinak než klasika. Amerického jelena používáme běžně, jihoamerické bahenní prasátko pekari také. Všechno se musí šít ručně, to je od začátku až do konce ruční práce.

Když se řekne kožená rukavice, jde o relativně konzervativní módní doplněk. Jaké jsou trendy v nošení rukavic?

Dnes se hodně začínají vracet klobouky a dámy začínají chtít rukavice sladěné ke kabelce, šálce, kloboučku nebo botám. Problém je v tom, že kůže na boty je činěná jiným způsobem, to znamená, že je velmi obtížné, ne-li nemožné, dojít k identickému odstínu. Ale vždycky tam musí být alespoň přibližně.

Objevujete také nové materiály, nebo zůstáváte u tradičních?

Začali jsme teď dělat rukavice z teletiny, z takového odřeného materiálu. Říká se tomu staroba a vypadá to luxusně. Je to zase něco jiného, zkoušíme novinky, nemůžeme našim zákazníkům dávat stále jen černou nebo tmavě hnědou. Problém ale je, že obchodníci se barev bojí. Obchodník chce mít zaručeno, že to prodá, tak vezme černou nebo tmavě hnědou, ale aby šel do červených, žlutých nebo barevné kombinace, to se bojí. To musí mít vkus a celý krám musí mít na tom postavený. Materiálů, které lze použít, je poměrně hodně. Vyráběli jsme rukavice třeba i ze pštrosí kůže. Jenže to se musí vybírat z nízké váhové kategorie pštrosa, protože kůže musí být jemná a tenká. Vepřovice se dělala, ale mizí, protože prasečáky už neodvádí kůže. Zkoušel jsem vyrábět rukavice i z králičiny, ty byly velmi pěkné, se symetrickou kresbou. Jediná vada je, že králičí kůže bývají poškrábané, jak se králíci v králíkárnách strkají.

Jaký je současný stav rukavičkářského řemesla v České republice?

Rukavičkářský obor u nás bohužel pomalu, ale jistě končí. Je to specifická výroba, která vyžaduje specializované obory typu rukavičkář-šička, štepérka. Tyto obory přitom de facto zanikly – učiliště v Dobříši asi před dvaceti lety skončilo a noví studenti nejsou.

Pokud hozenou rukavici nikdo nezvedne a výuka se neobnoví, myslíte, že skutečně dojde k „vymření“ celého odvětví?

Kdyby státní moc umožnila lidem za nějakých podmínek učit, dalo by se s tím něco dělat. Jenže dnes jsou takové předpisy, že chtějí 25–30 dětí ve třídě. To je absolutně vyloučené, takový stav se v takto specializovaném odvětví nedá naplnit. Kdyby byli v ročníku tři nebo čtyři, tak se to dá pomalinku a jistě nastartovat. Protože o české výrobky je stále zájem.

Kdo tedy nahradí úlohu české rukavičkářského průmyslu? Kdo uspokojí poptávku?

(smích) Číňani. Levné rukavice se dělají i v Pákistánu. A víte, co je největší vtip? Že v Rumunsku, Maďarsku i Polsku se výroby rozšiřují. A u nás nic. Třeba v Polsku vyráběly rukavice dvě malé firmičky a teď to dělá dvacet firem.

Řada lidí se dnes vrací od levného, nekvalitního zboží k tradiční kvalitě a zajímají se i o české výrobky. Je tento trend znát i ve vašem oboru?

Zákazníci se začínají objevovat zpět, obchodníci, kteří přešli na levné čínské a indické zboží, dnes opět chtějí českou kvalitu, ale lidi, kteří v našem oboru byli, dnes dělají někde jinde a k řemeslu už se nevrátí. A o to složitější bude nalákat obchodníky na větší objednávky.

Mluvili jsme o tom, že spousta lidí kupuje rukavice z Číny kvůli ceně. Kde se cenově pohybuje pár českých rukavic?

Ceny jsou velmi různé. Záleží na tom, jestli jsou to bezpodšívkové rukavice nebo podšívkové, z pravého hedvábí nebo umělého, jestli je tam kašmírová podšívka, bez podšívky, nebo s králičí podšívkou. Je tam spousta variant, ale ceny jsou od 350 korun výše. Krátká nebo dlouhá, pokud má dáma rukavici až k rameni, začíná cena někde na 2000 korunách. Nechceme dělat kvanta, ale spíše luxusní, pěknou rukavici, která lidem vydrží.

Zdroj rozhovoru a fotografií: bvv.cz