Kultura21.cz

Nakladatelství Lidové noviny se v uplynulých letech proslavilo objemnými, bohatou obrazovou dokumentací opatřenými knihami, které zkoumaly národní minulost skrze panovnické rody – naposledy vyšly dvě části věnované Habsburkům, na českém trůnu pobývajícím bezmála čtyři staletí (od roku 1526!). Spolupracovaly na nich desítky autorů, kteří ve výstižných medailonech postihli nejrůznější aspekty někdejší společnosti, byť příliš krátké, a tudíž nadměrně zahuštěné texty výsledné pojednání spíše tříštily než že by je stmelovaly.

Nyní přibyla další takto pojednaná publikace – Republika československá 1918-1939. Jednotlivé kapitoly jsou již rozsáhlejší, poskládané z vícera příspěvků, na nichž se podíleli různí autoři. Je patrná snaha do jakoby zastřešujícího tématu vsouvat další postřehy, které s ním souvisejí. Tak třeba v kapitole o Podkarpatské Rusi (ta byla v meziválečném období součástí Československa, dnes ovšem náleží Ukrajině) se dočteme také o filmové reflexi tamních poměrů v Marijce nevěrnici.

Tato více než tisícistránková kniha, původně zamýšlená ke stému výročí vzniku samostatného československého státu (ale lze ji spojit i s jeho tragickým zánikem v březnu 1939, s vyhlášením německého protektorátu), je rozčleněna do několika oddílů, vystavěných podle důležitých časových mezníků. Takže úvodní kapitoly sledují, co se na území budoucího Československa dělo na sklonku rakousko-uherské monarchie, jak se společnost i jednotlivé politické síly chovaly za první světové války. Je totiž dosti naivní se domnívat (jak se dnes občas činí), že by zachování habsburského soustátí zabránilo budoucím hrůzám: Rakousko-Uhersko se totiž ocitalo zcela zřetelně pod područí útočného Německa, které si na prostor obývaný Čechy, Moravany a Slezany odjakživa brousilo zuby.

Podstatné jsou kapitoly o vícenárodnostním státě, v němž se od samého počátku projevovala vnitřní pnutí, kdy ne všichni - zejména Němci a posléze i Slováci - byli srozuměni s novou republikou. Probírá se politická struktura a vládní koalice. Také se tu řeší vztah společnosti k potulnému cikánskému obyvatelstvu, k Židům, probírá se exodus nejchudších vrstev zejména do Ameriky, ale také příchod zahraničních exulantů (nejprve z bolševického Ruska, později z nacistického Německa) do Československa coby výspy demokracie. Však nás obklopovaly více či méně autoritářské státy (Maďarsko, Polsko, později nacistické Německo), vesměs s územními nároky, které v příhodnou chvíli neváhaly uplatnit.

Oceníme široké spektrum témat, kterými se autoři - vesměs věhlasní historici i odborníci z jiných oborů (celkem jich je 66 včetně těch ze zahraničí) – zabývají: dotknou se pozemkové reformy, budování průmyslu i služeb, veřejné správy, církví, školství, ale také žen v politice či promyšleného budování národních tradic s legionářským odkazem v popředí. Důležitá je kapitola o fungování médií i všudypřítomné cenzury. Jestlipak jste tušili, že tehdy musela periodický tisk i každé veřejně šířené dílo (literární, divadelní, filmové…) schvalovat cenzura?

Autoři jsou si vědomi, že vývoj v předválečném Československu je v lecčems křivolaký: jestliže ve 20. letech lze uvažovat o všestranné prosperitě, desetiletí následné těžce poznamenává nejprve hospodářská krize a poté ohrožení nacistickým Německem. Přesto sféra kultury prochází obdivuhodným rozkvětem: daří se architektuře (nejen přestavba Pražského hradu a Baťův Zlín), písemnictví ovlivňují rozličná avantgardní hnutí (a věhlas si získává jak Haškův Švejk, tak tvorba Karla Čapka), podnětné je divadelnictví (Voskovcovo a Werichovo Osvobozené divadlo, Burianovo Déčko). V zahraniční součinnosti se prosazují surrealisté či Pražský lingvistický kroužek, uplatňuje se aktualizace minulosti (výstava Pražské baroko). A postřehneme i průhledy jinam, třeba na německy, maďarsky či polsky psanou literaturu. Rovněž se seznámíme s dávno zapomenutými antisemitskými bouřemi, které v Bratislavě rozpoutal francouzský (na Barrandově ovšem natočený) film Golem.

Stranou pozornosti nezůstala ani témata týkající se každodennosti – dočteme se o životním stylu jak vyšších a středních vrstev, tak těch nejbědnějších, o zanikání zkostnatělých společenských norem, jak se to projevilo v trávení volného času, avšak zejména v „osvobozené“ sexualitě a též třeba v pohřebních zvyklostech. Ztotožnění obyvatelstva s vlastí pak dokládá masivní podpora republiky v osudovém roce 1938; ostatně ani filmaři nezaháleli, nachystali Neporaženou armádu. Snadno ovšem postřehneme, že větší pozornost je věnována mentalitě a obyčejům obyvatelstva městského nežli vesnického, jehož životní rytmus i zastávané postoje se vyznačovaly větší strnulostí.

Zmíněna jsou rovněž témata, v postkomunistické době málokdy zpracovávaná: mám na mysli kapitoly o nezaměstnanosti a stávkovém hnutí, o střelbě do pokojných demonstrací, jakkoli vroucích zoufalstvím a beznadějí. Proti násilnostem a policejní zvůli, jejíž postih vyvanul do ztracena, mnohdy protestovaly i přední osobnosti napříč politickým spektrem. Zbývá dopovědět, že celistvé zpracování této sociálně citlivé látky (a přidat lze i účast tuzemských dobrovolníků ve španělské občanské válce) je stále nedostatečné, snad z obav před uznáním komunistických zásluh, byť jakkoli sporných.

Kniha je vybavena bezpočtem dobových fotografií, přetisky tehdejších plakátů, bankovek, vyhlášek a různých dalších dokladů, knižních obálek, novinových titulků i satirických kreseb, například Ladových či Bidlových. Nalezneme i názorné mapy, můžeme se začíst do výňatků z důležitých textů. Nahlédnout lze rovněž do přehledných tabulek, které upřesňují popisované jevy: ať již se týkají vystěhovalectví, volebních výsledků, příjmů různých skupin zaměstnanců nebo cen zboží a služeb.

A závěrem jen drobnost: v knize nalezneme zmínku o reprezentativní Československé vlastivědě, původně tvořené deseti svazky a obsáhlým rejstříkem k nim. Posléze ještě přistoupily jeden doplněk (výslovně takto označený) a dva samostatné svazky z chystané, ale již nedokončené druhé řady. Autor glosy o tomto záslužném počinu však píše o dvou doplňcích a převažujícím důrazu na české etnikum. Nicméně právě svazek nazvaný Jazyk (k němuž ovšem nepřibyl doplněk, ale další samostatný díl Spisovný jazyk) dokládá šíři záběru i jeho omezení: zkoumá totiž vývoj „státního“ jazyka československého a dále nářečí česká i slovenská, argot a slang, jazyk Podkarpatské Rusi, mluvu charvátských osad i dalších menšin v Československu – Němců, Maďarů a cikánů. Jazykovědci Jan Mukařovský a Roman Jakobson navíc přidali studie o vývoji novočeského i staročeského verše…

Republika československá 1918-1939 (eds. Dagmar Hájková, Pavel Horák)
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2018. 1020 stran
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha
www.nln.cz/knihy/republika-ceskoslovenska