Kultura21.cz

Naše země a osudy jejich obyvatel jsou plné zajímavých příběhů. Zvlášť těch, které se staly během druhé světové války. To si určitě myslí i mladá historička Blanka Jedličková, které se ve svém výzkumu věnuje ženám v období protektorátu. Ve své práci se momentálně zaměřuje na ženy u divadla.

Autorka za svůj počin získala cenu DILIA litera pro objev roku. Svou původně diplomovou práci rozšířila pro knižní vydání. V první části si čtenáři mohou připomenout obecné události konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let minulého století. Je zde snaha autorky také vysvětlit a vymezit pojem „kolaborace“, které v čistém překladu znamená „spolupráce“, ale v češtině je toto sloveso spojováno obvykle s válkou a spoluprací s nacisty.
Značnou část publikace také zaplňují údaje o obecném postavení ženy v těchto letech – sice už dostaly volební právo, ale reálně si s muži nejsou rovny (což vídáváme i v dnešní době, z nedávno vyšlých publikací se o tomto tématu také píše v knize Trestankyně, autorka Milena Štráfeldová).
Za muže, kteří byli odvedeni na frontu, musely ženy začít pracovat v do té doby klasických mužských profesích (přesnější by bylo napsat, že začaly vydělávat, jelikož do té doby se to příliš nehodilo a ženskou úlohou bylo starat se o domácnost a rodinu).  A to nehovořím ještě o nucených pracích v Německu. Ženy, které v žádném případě nechtěly odjet, řešily svou situací sňatkem, popřípadě těhotenstvím (zřejmě jedna z odpovědí, jak to, že se i za války rodilo tolik dětí).
Ženy, které konkrétně přestavuje autorka, pojí divadlo. A nejedná se „jen“ o herečky, ale i o tanečnice či výtvarnice. V knize se objevují ty, které aktivně bojovaly v odboji – jako malířka Milada Marešová, které ilustrovala časopis V boj. Za to byla odsouzena a zavřena v ženské káznici. Své vzpomínky sepsala do knihy Waldheimská idyla (také vydáno v nakladatelství Academia), ve které mimo jiné píše, že i když dny byly dlouhé a nudné, práce náročná, přesto byla káznice vlastně jedním z nejbezpečnějším míst, kde prožít (a přežít) válku. Stejně tak Nina Jirsíková dávala svým tancem a výběrem děl svůj jasný protiválečný postoj.
U Anny Sedláčkové, velké divadelní hvězdy a miláčka publika je vztah k odporu trochu nejistý – nebála se hrát a zařazovat hry zakázané cenzurou, ale otázkou zůstává, zda ji šlo jen o zisk z oblíbených kusů, které naplnily divadlo, nebo o uvědomělý tah? Její dcera Marcella, kterou matka přivedla k divadlu, se projevovala „nemastně neslaně“, hlavně chtěla hrát.
V knize se objevují i příběhy žen, které se k odboji dostaly zřejmě nevědomky – jako Anna Letenská, jejíž druhý manžel patřil k odboji a i ona za to zaplatila, aniž by se k němu aktivně přidala – alespoň tak to vypadá dle vzpomínek a dobových materiálů. Jana Šedová-Popperová zase zastupuje ženy, které se díky válce k divadlu vůbec dostaly.
Na konci knihy je zařazená i Zdena Kavková-Innemannová, která s manželem publikovala nenávistné články v Árijském boji a nechala si změnit občanství na německé; v této publikaci tedy neplatí „to nejlepší na konec“. O jejím charakteru může napovědět i její prohlášení, že kdyby zemi obsadili Arabové, změní si občanství podle nich.
Blanka Jedličková srozumitelnou a čtivou formou představuje osudy žen za protektorátu a snaží se popsat jejich chování a postoj vůči nacistické zvůli. Jak sama zdůrazňuje, ani jednu z nich nesoudí. Osobně budu ráda, když ve svém výzkumu bude pokračovat a přestaví světu další známé i neznámé tváře a pokusí se rozlousknout, proč dané ženy zaujaly konkrétní postoj a jak se vyrovnaly s nástrahami, který jim svět ve válce nachystal.

Ženy na rozcestí/Divadlo a ženy okolo něj 1939-1945
Autor: Blanka Jedličková
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2016
Počet stran: 320
Hodnocení: 95 %              

Zdroj foto: www.academia.cz 
http://academia.cz/zeny-na-rozcesti.html