Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Svatava Raková (*1947), mnohaletá ředitelka Historického ústavu, patří mezi přední znalce novodobých dějin, dlouhodobě se zabývá jak anglickou kolonizací severní Ameriky, tak ranými dějinami USA. A rovněž zkoumá proměny historického bádání, protože výklad historie zpravidla souvisí se zájmy společnosti, která ten či onen výklad upřednostňuje či přímo vyhledává. To vše zahrnuje její nejnovější kniha HISTORIKOVÉ VERSUS MINULOST, doplněná podtitulem Interpretace, inscenace, imaginace. Vydal ji Historický ústav.

Zmíněná publikace se skládá ze čtrnácti samostatných studií, sepsaných v uplynulém čtvrtstoletí. Jejich zacílení prozrazuje hned stručný úvod, kde se uvádí, že dochází k výrazným přesunům v pojetí klasicky prezentovaných dějin: „Radikálnímu přehodnocení tak byla postupně podrobena nejen historická role skupin znevýhodněných rasou, generovou příslušností, věkem, sociálním postavením či sexuální orientací; pootočením souřadnic kolektivního vnímání minulosti došlo postupně na revizi samotných základních stavebních kamenů historického narativa.“

Odkazuje přitom na dva pojmy, užívané v šermování skutky, které se od původní nepřijatelnosti posouvají k hranicím běžnosti a obecné přijatelnosti. Příznačný je třeba vývoj přístupů k homosexualitě – od trestního postihu, který přetrvával hluboko do 20. století, se názory kloní k psychické úchylce, poté se prosazuje tolerance a posléze plné zrovnoprávnění s většinovým sexuálním chováním. Tyto posuny se nazývají Overtonovým oknem – americký badatel Joseph P.Overton (1960-2003) totiž popsal mechanismus, kterým se ovlivňuje obecné vnímání prvotně snad až tabuizovaného jevu.

Druhým termínem je tzv. Schrödingerova kočka, odkazující k myšlenkovému konstruktu, že při zkoumání skrytých jevů vždy existují přinejmenším dvě varianty události ve smyslu, že buď se něco stane, nebo naopak nestane (v závislosti na příslušném spouštěči). Např. když ke kočce zavřené do neprůhledné krabice umístíme otrávené mléko – pokud se zvíře napije, uhyne, pokud tak neučiní, přežije. Může být tudíž jak živá, tak mrtvá. Konečný stav nelze předvídat, dokud se sami nepřesvědčíme o výsledné skutečnosti.

A konkrétní uplatnění? Hned v úvodní kapitole, věnované pětisetletému výročí objevení Ameriky, se můžeme dočíst o dilematu, zda toto výročí slavit (z hlediska evropských vítězů) nebo ignorovat (z hlediska poražených či znevýhodněných, ať již se jedná o původní indiánské obyvatelstvo, přivážené černošské otroky… nebo třeba homosexuály). Přičemž údajné vítěze mohou zachvátit takové pocity viny, ba nenávist k vlastnímu původu, takže se přikloní k argumentaci poražených. Jenže konečným výsledkem tohoto zeměpisného objevu je nynější podoba a uspořádání amerického kontinentu, které lze jak hájit a obdivovat, tak odsuzovat. Jenže nynější doba, náchylná k vymezování ostře protikladných (a nutně jednostranných) konceptů, jak se snadno přesvědčíme z ustavičných politických šarvátek probíhajících i v naší krajně polarizované společnosti, příliš nepřeje objektivizujícím postojům, které by spravedlivě zvážily klady i zápory.

Zejména koncept multikulturalismu, zjevně směřující k potlačení evropské duchovní integrity, má dávné kořeny – Frantz Fanon vydal v roce 1961 knihu Psanci této země (ačkoli to Raková nezmiňuje, tento spis vyšel i česky – a takové nedopatření se jí přihodí i v případě dalších odkazů, kdy není zmíněn český překlad), kde vytyčil jako nezbytnou dekolonizaci nejen politickou, ale především požadoval, aby se evropské sebenazírání zbavilo nadřazenosti prorůstající myšlením i jazykem, aby došlo ke zrovnoprávnění novodobých „psanců“ – nikoli tedy dělnické třídy v dosavadním marxistickém pojetí, nýbrž obyvatelstva mimoevropského původu.

Toto všechno vytváří pozadí, na němž autorka konstruuje jednotlivé výpravy do amerických dějin. Vyhýbá se tudíž pouhému vrstvení faktů, naopak usiluje o jejich výklad – onu (pod)titulovou interpretaci. Není tudíž divu, že v dalších statích se Svatava Raková vyrovnává s dvěma nejcitlivějšími body amerického historického svědomí, jak sama píše, a sice s tragickým osudem původního obyvatelstva a černošským otroctvím, jakkoli po jeho zrušení „změkčeným“ následnou segregací. Píše, že historici vycházejí z týchž dobových zdrojů, avšak vykládají je odlišně od předchozích interpretací.

Jak například posoudit informaci, že roku 1622 došlo k hromadnému masakru evropských přistěhovalců domácí indiánskou populací, nejspíš i jako odezvu toho, že Evropané odmítali indiánské ženy jako životní družky. Dobře známý případ „multikulturní“ svatby náčelnické dcery Pocahontas s Evropanem, jak to zachytilo i několik filmů, byl vzácnou výjimkou. Převážně totiž docházelo ke konfliktu rozdílných mentalit: domorodci sotva tušili, že bělošští osadníci v jejich počínání (které domorodci vnímali jako obvyklé a běžné) shledávají zlodějství, lhavost, zlovolnost a drzost. Nezdá se přitom, že by tyto konfliktně vnímané rozdílnosti, jak naznačuje dnešek, vymizely.

Dlouho bylo přehlíženo i téma černošského otroctví. Třeba Harvardova univerzita vypsala první kurs, který by se jím zabýval, až v roce 1967. A nechyběla ani varování před zdůrazňováním černošského podílu na amerických dějinách, vždyť historicky „nejviditelnější“ černoši z předešlých staletí byli -z pozice společností tehdy zastávaných hodnost - mravně sporní. Záhy však převážil poněkud umělý konstrukt o ušlechtilosti černochů, známý již z literatury (Chaloupka strýčka Toma), aby se posléze proměnil v tezi o polosvobodných otrocích a otrocké buržoazii s příslušnou rodinnou i mezilidskou morálkou, o souhře společných zájmů mezi oběma rasami. Na otroctví se nahlíží jako na souhrn často protichůdných jevů, které se neustále proměňovaly a přehodnocovaly.

Raková si rovněž všímá duchovních kořenů americké společnosti, najmě dominanci puritánského smýšlení (za puritány se považovali nonkonformní věřící, kteří nebyli spokojení v dopady reformace v Anglii, a proto se od počátku 17. století stěhovali do zámoří). Byli to zavrženíhodní fanatici nebo naopak vyznačovali pochopením a tolerancí? Vždyť pozdější pohled silně ovlivnil Hawthornův román The Scarlett Letter (a opět se nedovíme, že česky vyšel pod názvem Šarlatové písmeno). A jak je u autorky obvyklé, opírá se o detailní znalost u nás málokdy dostupné zahraniční literatury, která ke zvolenému tématu vyšla.

Pisatelka průběžně upozorňuje na politické aspekty zkoumání dějin (s leckdy prohozenými hodnotícími znaménky) a dokonce jim věnovala jednu ze studií. Zdůrazňuje, že vytváření národních dějin (a dodávám, že nejen v Americe) předpokládá všeobecné přijetí vyznávaných hodnot i významů při zmiňování „úspěchů“ a „proher“, přijetí společně sdílených symbolů, kterými se vymezuje „my“ proti „cizím“. A v průběhu dějin se takové uspořádání přirozeně měnilo. Zpracovala i „případovou“ studii pojednávající o levicovém bouřliváku Jesse Lemischovi (*1936), jedné z ikon protestních 60. let, v jehož osudu jako by se prolnul politický aktivismus s odborným zaměřením historika – jeho disertace se dokonce natolik vymykala obvyklým normám, že skončila zavřena ve „zvláštních fondech“ a svého zveřejnění se dočkala až o pětatřicet let později.

Také se dovíme, že v americké politice se mnohdy uplatnilo až spektakulární, ba divadelně exponované přihlášení k důležitým mezníkům národních dějin – třeba k výročí prohlášení nezávislosti nebo první Columbovy plavby napříč Atlantikem. (Vydatně se na tom přiživil i filmový průmysl.) A také se samozřejmě vyvíjely představy o politické korektnosti. Raková píše: „V multikulturním duchu, avšak zároveň věrni tradicím amerického konzervatismu historikové odmítli přijmout teorii o střetu civilizací či vizi kulturních válek.“ Škoda jen, že pominula svou před několika lety proslovenou přednášku o filmovém westernu jako odrazu politiky a její text do knihy nezařadila.

Do knihy autorka zařadila i texty, které původně vyšly jako recenze nebo glosy k jiným publikacím – jak tuzemským, tak zahraničním. Jeden její příspěvek má výmluvný název: Dějiny jako divadlo: přízraky a inscenace v americké reflexi. Dotýká se fenoménu americtví, zmiňuje záměrné konstruování mýtů, které směřují - i na půdorysu filmů jako Rocky - k osvícenskému ideálu rovnosti příležitostí. Jiná stať probírá koncept míst paměti, který zdejší historiografie pronikl jako trochu módní, přesto vcelku přínosná záležitost. Podle Rakové vychází z vizualizace prožitku minulosti, kdy se historie stává „zbožím“, které je dostupné všem, a musí být tedy opracováno tak, aby podobně jako jiné spotřební zboží vyhovovalo lidskému očekávání a současně je žádoucně ovlivňovalo. „Místa paměti“ se tedy mohou vztahovat k čemukoli – a to jak fyzicky ke skutečným lokalitám v podobě prostranství, budov, pomníků, ale také různých „pamětních“ rekvizit apod., tak duchovně k převzetí slovního výraziva či představ a názorů s předem závaznými významy a symbolikou.

Kniha Historikové versus minulost zajisté není určena běžnému čtenáři, jenž přednostně hltá takříkajíc „pěnu dní“. Raková se zdráhá vynášet jednoznačná stanoviska, spíše ponechává na čtenáři, co a jak pochopí z jejích výkladů, založených na detailní znalosti dané látky i ohlasů k ní se vážících. Její jazyk nepatří mezi uživatelsky nejpříznivější, někdy je zbytečně šroubovaný, někdy protokolárně výčtový. Ale každopádně nás seznamuje s informacemi sotva dostupnými. Raková mlčky předpokládá určitý objem vědomostí i kontextů, protože záležitosti, které považuje za všeobecně známé, blíže nevysvětluje. Jen je škoda, že není uvedeno, kde zařazené texty původně vyšly (jsou opatřeny jen letopočtem) a konečně mám výhradu, že schází aktualizace citované převážně zahraniční literatury, jelikož některé publikace přece jen vyšly i česky – namátkou od Burkeho, Fanona, Foucaulta, Geertze nebo Saida.

Svatava Raková: Historikové versus minulost. Interpretace, inscenace, imaginace
Vydal Historický ústav AV ČR
Praha 2018, 340 stran
Hodnocení: 80 %
http://cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&;id=388340