Kultura21.cz

Sotva se lidstvo naučilo psát, už mocní tohoto světa potírali vše, co by jim mohlo uškoditt, co by narušovalo jejich zájmy. A tak se nežádoucí texty ničily, vrhaly do ohně - někdy i s jejich autorem. Když byl v 15. století vynalezen knihtisk a hrozba masového šíření nežádoucích textů zesílila, začaly se vydávat seznamy zakázaných knih. Jenže záhy vznikla potřeba nereagovat pouze na tiskoviny již vydané, ale rovnou hlídat, co je k tisku předkládáno, proškrtávat veškeré nepřístojnosti. Cenzura se tudíž rodí v okamžiku, kdy každé dílo (literární, divadelní, později filmové...), které má být zveřejněno, musí schválit cenzor či k cenzurování určený úřad.

Cenzuře - bohužel zúžené jen na literární - od poloviny 18. století doslova až k dnešku se ve dvou tlustých svazích (dohromady mají více půldruhého tisíce stran) věnuje kniha V OBECNÉM ZÁJMU. Kolektiv autorů dokládá, jak všemocný cenzor mohl zakázat část díla (například v novinách se pak skvěla bílá nepotištěná plocha!) či dílo celé, trvat na jeho přepracování, dokonce někteří cenzoři se stávali jakými anonymními spolutvůrci cenzurovaných děl.

Například takový páter Koniáš, jezuitský misionář, v 18. století proslulý mýcením kacířstvím nakažených knih, rozlišoval dva stupně zákazu. Některé publikace byly natolik škodlivé, že musely být zničeny, zatímco u jiných postačilo vytržení stránek se sporným textem či jeho začernění. Právě na něho míří slavný Havlíčkův epigram "českých knížek hubitelé lítí - plesnivina, moli, jezoviti."

Církevní cenzura sice stála na počátku všeho dohledu, ale mohutněla rovněž cenzura státní. Například se koncem 18. století potlačovaly nejen pozitivní zmínky o revolučním dění ve Francii, ale posléze vadila jakákoli připomínka. Cenzoři dostali za úkol zamezit "šíření mrzutých bajek a nestydatých zmatků, které mají za cíl mást a rozvášnit mysl, zkrátka: proti rušení veřejného klidu."

Co vše vadilo: nebyly to jen z hlediska cenzury zhoubné náboženské či politické aspekty, ale vlastně vše, co mohlo kazit mravy, navozovat oplzlé představy, a svádělo tudíž ke hříchu. Proto pornografie - písemná i obrazová - sytila toliko černý trh. Lze tvrdit, že takto nastavené mantinely, zejména v konzervativních církevních kruzích, fungují podnes.

Autoři rozebírají poměry, jaké cenzura nastavila ve společnosti, nejen za habsburské monarchie, ale také za meziválečné republiky, za německé okupace, v době navlády komunismu i v téměř nynějších časech. Pokaždé se vyskytla "dobře míněná" opatření, aby čtenář (posluchač, divák...) nebyl vystaven zbytečnému pokušení.

Kniha V obecném zájmu ovšem nelíčí působení cenzury ze shrnujícího nadhledu, pisatelé se rovněž uchylují k neméně cenným průhledům do rozličných období, aby na konkrétních případech (ty oddíly se nazývají "případové studie") poukázali na často skryté dění, rekonstruované na základě podrobného archivního průzkumu. Jsou tak přiblíženy osudy jak jednotlivých cenzorů, často i vzdělaných a vybavených širokým rozhledem, tak jejich obětí.

Možná překvapí, že s cenzurní nepřízní se za rakousko-uherského mocnářství musely potýkat i básnické sbírky, dnes řazené do povinné školní četby (například burcující poezie Havlíčkova, Bezručova nebo Čechova), naráželi na ni prozaici (Fráňa Šrámek, Jakub Arbes, jenž coby novinář ochutnal i slasti vězení), cenzura dolehla i na literárně činné kněze (Jakub Deml).

Ovšem ani jinak svobodomyslná meziválečná republika si nepočínala jinak. I tehdejší cenzura, někdy iniciovaná mocnými a bohatými tohoto světa, šmahem zakazovala vše, co se příčilo "dobrým mravům". Dokladem jsou nejen "vybílené" stránky novin, zákazy komunistického tisku, ale také soudní skandály - třeba konfiskace Svatoplukova románu Botostroj, který nepříliš lichotivě zpodobnil Baťovo obuvnické impérium. Cenzura ovlivňovala vše - přiměla třeba filmaře, aby v prvním zvukovém přepisu osudů dobrého vojáka Švejka zaměnili feldkuráta Katze za doktora.
Zatímco důstojnost kněží cenzura chránila, lékaře taková vymoženost minula.

Druhý svazek zahrnuje zejména období totalit - od tzv. "druhé republiky" (1938) až do roku 2014. Na mnoha názorných příkladech ukazuje cenzurní řádění, které chtělo vymazat vše, co se příčilo vládnoucí moci – včetně čistek ve veřejných knihovnách. Mnozí umělci se dobrovolně přizpůsobovali novým požadavkům a své dřívější (prvorepublikové) texty bujaře přepisovali - a netýkalo se jen Vítězslava Nezvala. Upravovaly se romány těch autorů, kteří se již nemohli bránit (ani souhlasit), protože již nežili, např. Karel Čapek. Také se však dovíme leccos o nesnadném pronikání Havlových "disidentských" her na anglická jeviště, protože vadila jejich "upovídanost".

Ani po pádu komunistického režimu cenzorské tlaky, tentokrát nejspíš diktované pokrytectvím nakladatelství předpojatostmi posuzovatelů, neustoupily. Například z dětských knížek Bohumila Říhy zmizely "socialistické" reálie, nahrazeny nezávadnými termíny. Z polistopadového vydání Zweigových Hvězdných hodin lidstva vypadla kapitola o Leninovi.

Nově se muselo definovat, co je vlastně závadné. Už počátkem 90. let se v hledáčku ocitají razantní písňové texty skupin Orlík a Braník. Případová studie cituje sporné verše, označené za rasistické (a které by mohly rezonovat i dnes):
"Každej skinhead ví, co je tohle za lidi.
Nechcem je tu mít, v bílejch Čechách bude klid.
(...)
Morálku maj jinou, vychování taky.
Jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky."

A potíží přibývá. Je vydání Hitlerova spisu Mein Kampf trestným činem (a Komunistického manifestu nikoli)? Je závadné zařadit do školního vyučování téma sexu? Jak pojmout novodobé dějiny v učebnicích? Co si počít s dětskou pornografií na internetu? Zamysleme se nad poslední větou celého spisu: "Různé formy regulace můžeme zároveň chápat jako produktivní prvek, umožňující pochopit smysl takové tvorby, která směřuje za hranice, jež nesmějí být překročeny."

Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014.

Vydala nakladatelství Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2014. 1664 stran.

Hodnocení: 100%

Zdroj foto: Academia, www.tyden.cz, www.piratskenoviny.cz   

www.academia.cz