Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kdybychom chtěli zjistit, o kterém americkém filmaři vyšlo u nás nejvíce knížek, asi bychom byli překvapeni: nebyli to Charlie Chaplin ani Steven Spielberg či Quentin Tarantino, nýbrž komik Woody Allen. Kdo jiný se může pochlubit zhruba desítkou česky vydaných monografií? Letos již čtyřiaosmdesátiletý tvůrce, jenž se železnou pravidelností dokáže odevzdávat každoročně jeden film (a více příznivců má v Evropě než Americe), drží v tuzemsku záviděníhodný rekord: téměř všechny filmy, které za poslední půlstoletí stihl natočit, jsme mohli vidět. A neuplyne ani jediný měsíc, aby některá z televizí, pozemních i kabelových, neuváděla nějaké jeho dílo – jen během loňského léta jich řadu odvysílala Česká televize.

Jedna z knih, které se mu věnují, se nazývá Filmový génius Woody Allen. Její autor Jason Bailey své pojednání koncipoval jako průvodce po jednotlivých Allenových filmech. Po stručné obhlídce Allenových osudů přibližuje každý snímek, který Allen režíroval či aspoň napsal – a bohužel vynechává ty, v nichž „pouze“ hrál. I mezi nimi totiž nalezneme třpytivé skvosty, třeba hořkou politickou komedii Na černé listině, kde jsme ho mohli spatřit úplně poprvé. V českých kinech se tenhle snímek objevil v roce 1980. Teprve poté následovaly další.

Dovíme se, že Allenovy počátky byly více než svérázné: komu by dnes prošlo, aby přestříhal nějaký zahraniční film, předaboval jej a zcela tak změnil jeho vyznění i žánrové zakotvení? Uvědomíme si, nakolik si liboval v parodiích divácky oblíbených žánrů (gangsterka, politické drama, historický film, sci-fi), než dospěl k dodnes působivým náčrtům mezilidských vztahů a než k dokonalosti dovedl typ neurotického človíčka. (Tragi)komedie jako Annie Hallová, Manhattan, Hana a její sestry, Manželé a manželky - a též nápadité žánrové parafráze Zelig, Stíny a mlha, Sladký ničema nebo Pozor na Harryho! - snad netřeba blíže představovat.

Mezi jednotlivé filmové medailónky Bailey vkládá různé vsuvky, osvětlující jednotlivé aspekty Allenovy jistě složité osobnosti; možná jej lze zařadit mezi sexuální loudily. Tak hned v první „mezihře“ si můžeme počíst, kdo a co všechno mohlo Allena ovlivňovat – jsou to zejména filmy Ingmara Bergmana, k nimž se opakovaně hlásil jako ke svému vzoru. Ostatně Bergmanův „dvorní“ kameraman Sven Nykvist nasnímal i některé Allenovy filmy. Allen koneckonců spolupracoval s řadou významných kameramanů, kteří mu pomohli vytvořit podmanivou atmosféru: kromě Gordona Willise to byli italští mistři Carlo Di Palma a Vittorio Storaro. Allenův věhlas dokládá i to, že ani nejsvítivější hollywoodské hvězdy – současné i budoucí - neodolaly Allenově nabídce, aby si zahrály v jeho filmech.

Ve vsouvaných textech, často napsaných pozvanými hosty, ovšem převažují úvahy o režijním stylu, vztahu k náboženství, pojetí sexuálně frustrovaných postav, dokumentaristické mystifikaci apod. Stranou nezůstane ani produkční a distribuční zázemí. Některé názvy jsou dostatečně výmluvné: Židé a náboženství v Allenových filmech (snad nemusím doplňovat, že Woody Allen je Žid, vlastním jménem Allan Stewart Konigsberg), Filozofie smůly Woodyho Allena, Woody jako herec, Woody o smrti (pověstný je tento výrok: Co mi na smrti nejvíc vadí? Že trvá tak dlouho.).

Woody Allen: Co mi na smrti nejvíc vadí? Že trvá tak dlouho

Zajímavá je úvaha Černobílé sny, vysvětlující, proč Allen občas zavrhnul barvu a upřednostnil černobílý film. Allenova evropská etapa osvětluje, proč své poslední snímky Allen přesunul do evropských exteriérů. Několik kapitol pojednává o Allenových múzách, které svým způsobem jistě miloval, ale které se s ním přesto rozešly (Diane Keatonová, Mia Farrowová). Padnou rovněž zmínky o dalších Allenových činnostech (česky jsou dostupné jak jeho povídky, tak divadelní hry), důležitá je ministudie o Allenových hudebních zálibách. Nechybí ani mapa New Yorku s označením míst, kde se jeho filmy odehrávají či byly natáčeny.

Samotné profily jednotlivých Allenových filmů mají obdobnou strukturu: uvozuje je stručný výčet nejdůležitějších autorů, datum premiéry i stručné charakteristiky, poté Bailey načrtává genezi zamýšleného projektu a jeho proměny, popisuje podstatné sekvence i osobité stylové zvláštnosti, věnuje se vyznění a přijetí díla, připomíná dobové kontexty. Rovněž zařazuje výmluvné citáty, aby přiblížil (nejen) Allenův náhled na příslušné dílo. Samozřejmostí jsou početné fotografie, mnohdy původně fotosky určené do vitríny kina. Zbývá doplnit, že téměř ve všech svých filmech Allen ztělesnil i hlavní roli – ve svých posledních filmech však před kameru vysílal někoho jiného, naposledy jsme jej mohli spatřit ve snímku Do Říma s láskou (2012).

Bailey - česky mu vyšla i kniha o kultovním filmu Pulp Fiction - napsal publikace dozajista zasvěcenou, ověnčenou mnoha podrobnostmi a zajímavostmi. Je schopný nejen pochválit, ale rovněž vyslovit pochyby či rozpaky ohledně výsledného zdaru, má smysl pro svébytnost Allenova stylu. Avšak myslím si, že redakci českého překladu, jinak čtenářky přívětivého, mohla být věnována větší péči: aniž bych podrobně zkoumal každé slovo, občas ulpěl zrak na nějakém jazykovém prohřešku. Zamrzí zbytečná pravopisná chyba – například píšeme „mýlit se“ (a nikoli „mílit se“, jak se můžeme dočíst na straně 45). Případně lze diskutovat o tom, kdy použít čárku coby interpunkční znaménko (v poslední větě taktéž na straně 45).

Jason Bailey: Filmový génius Woody Allen. Kompletní průvodce tvorbou
Přeložil Petr Stránský
Vydalo Nakladatelství Slovart, Praha 2015. 194 strany
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha a archiv České televize
www.slovart.cz/knihy-v-cestine/umeni/film/woody-allen.html?page_id=14920