Kultura21.cz

V dějinách nejen českého státu se v průběhu staletí měnila představa o tom, kdo a co je nežádoucí. Někdy se poddaní (nyní prostý lid) i vrchnost (nyní vládnoucí elity) shodly, jindy se v názorech rozcházely.

Třeba potulné cikánské obyvatelstvo bývalo přijímáno zpravidla nevraživě a „většinový lid“ mlčky souzněl s nařízením císařepána, aby cikáni byli vymrskáni z království, případně jim byly uříznuty uši, vypáleny cejchy, případně rovnou pověšeni. (A na odmítavém postoji se dodnes nic nezměnilo, jen ještě přibyli muslimové, v obou případech jako zosobnění příživnictví i bezpečnostní hrozby.) Pogromy a později opovržení postihovaly usedlé židy – vždyť jednak nesou vinu za ukřižování Kristapána, jednak coby finančníci odírají každého, kdo se jim dostane do spárů, a navíc se hlásí k němectví, pohrdajíce roduvěrnými Čechy. A být Němcem (na Slovensku Maďarem) zejména po skončení 2. světové války také bylo sotva záviděníhodné. A pak se samozřejmě vyskytovaly skupiny lidí, kteří okolí vadili nikoli svým původem či vzhledem, nýbrž svým počínáním: u kriminálníků či drogově závislých (tradičně alkoholici, nověji narkomani) je odmítavé stanovisko přirozeně setrvalé, ale u jiných skupin se uplatňuje mechanismus tzv. Overtonova okna – co kdysi bylo vnímáno jako odsouzeníhodné, bylo postupem času legalizováno či zrovnoprávněno (z minulosti např. jinověrci či přímo ateisté, také homosexuálové atd.).

To vše zkoumá sborník „Nechtění“ spoluobčané, který se záslužně věnuje situaci v poválečném Československu (1945-1989). A skutečně pokrývá jak českou (korektně dodávám, že též moravskou a slezskou), tak slovenskou oblast, slovenské příspěvky jsou navíc ponechány v původním znění, takže si čtenář procvičí i nám nejbližší slovanský jazyk. Texty jsou rozděleny do několika oddílů: nejprve se seznámíme se zjištěními řekněme zevšeobecňujícími, poté následují konkretizující případové studie a konečně celou knihu uzavírají statě, jak se zvolené téma odráží jednak ve školní výuce, jednak ve filmu.

Jednotlivé historické průzkumy, uvozené krátkým zamyšlením, kdo patřil či naopak nepatřil mezi (pracující) československý lid, se týkají někdejšího náhledu na německé obyvatelstvo, po válce povětšinou přesídlené za hranice, další zkoumají postavení maďarské menšiny a rovněž složité národnostní poměry na severovýchodním Slovensku. (Nevhodný třídní původ, asi nejčastější důvod perzekvování, není protentokrát zohledněn.) Nalezneme rovněž stati pojednávající o náhledu na romskou populaci, o vnímání holocaustu těmi, kteří nevýslovné hrůzy přežili.

Případové studie pak přibližují např. pracovní tábory, jmenovitě zacílené na těžbu uranu na Jáchymovsku, kdy se měnilo jejich osazenstvo: za německého protektorátu i prvních poválečných letech se jednalo o válečné zajatce, poté přibývalo místní obyvatelstvo považované za nespolehlivé či přímo reakcionářské, případně označené za práci se vyhýbající. Zvlášť zajímavé jsou zde citace z dobových úředních dokumentů o tom, že i pouhé podezření stačilo k „naplnění skutkové podstaty“. Na růžích ustláno neměli ani homosexuálové, byť tehdejší Československo patřilo k prvním zemím na světě, kde byla – aspoň formálně - zrušena jejich kriminalizace (ale samozřejmě nesměli svým chováním pohoršovat veřejnost). Přiblíženy jsou vážně míněné lékařské průzkumy homosexuální orientace, dohady, zda ji lze nějak ovlivnit či dokonce „léčit“. A přehledně je rovněž postiženo, jak se postupně měnil náhled na homosexuální komunitu, jak už na sklonku komunistického režimu bylo o ní možné s relativní otevřeností a bez ideologické zaujatosti psát i do oficiálně vycházejícího tisku (např. do Mladé fronty či Mladého světa).

Asi nejpřitažlivější příspěvky v knize zařazené se vztahují k mediálnímu (filmovému) obrazu „znevýhodněných“ spoluobčanů. Jan Bárta podrobně a v širším dobovém kontextu rozebírá neprávem pozapomenutý Procházkův a Kachyňův film Naděje (1963), cele věnovaný lidem víceméně vlastní vinou živořících na okraji společnosti, ať již to zavinil alkoholismus nebo sklouznutí k prostituci. Snímek je významný tím, že složitý problém nezjednodušuje ani nezlehčuje, výtečně zahrané ústřední postavy (Rudolf Hrušínský, Hana Hegerová – vidíme je na přiloženém obrázku) přispívají k působivosti celkové výpovědi. Zásluhou tvůrců je, že své sporné hrdiny prvoplánově neodsuzují, že se pokoušejí pochopit jejich počínání, že jim ponechávají onu hrabalovskou perličku na dně coby záblesk naděje.

Petr Bednařík nazval svůj dosti výčtově pojednaný náčrt „Nechtění občané“ ve filmu za tzv. normalizace, a tím přesně naznačil předmět svého zájmu. Vlastně jen vyjmenovává jednotlivé tematické okruhy (alkoholismus, Romové, výchovné ústavy pro mládež, drogová závislost) a přiřazuje k nim stručně charakterizované tituly, někdy opatřené probírkou recenzních ohlasů, případně výsledky nějakého cíleného sociologického průzkumu, ovšem publikovaného rovněž v tisku. Škoda jen, že televizního zpracování této látky, které v některých případech dosáhlo pozoruhodných uměleckých výsledků, se jen letmo dotkl. Zmínil jen nejznámější televizní tituly, zatímco ty méně známé pominul, jelikož o jejich existenci nejspíš ani netuší (Za oknem jiskří sníh, Konkurs na chlapa, Zjasnělá noc, Memento…).

Hodnocený sborník samozřejmě nemůže poskytnout vyčerpávající informace o zvolené problematice, články o rozsahu deseti či dvaceti tiskových stran stěží postihnou více než základní obrysy. Jako cenný podnět k cílenějšímu prohlubování našich znalostí však určitě poslouží.

Jaroslav Pažout, Kateřina Portmann (eds.):  „Nechtění“ spoluobčané. Skupiny obyvatel perzekvovaných z politických, národnostních, náboženských i jiných důvodů v letech 1945-1989
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Technická univerzita v Liberci
Praha – Liberec 2018, 256 stran
Hodnocení: 80 %
www.ustrcr.cz/publikace/jaroslav-pazout-katerina-portmann-eds-nechteni-spoluobcane-skupiny-obyvatel-perzekvovanych-ci-marginalizovanych-z-politickych-narodnostnich-nabozenskych-i-jinych-duvodu-v-letech-1945/