Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V  kdysi královském městě Písku už záhy po zrušení roboty (1848) začaly rozkvétat kulturní i vzdělávací aktivity – nikoli náhodně se záhy vyskytne přezdívka jihočeské Atény. Ještě za mocnářství tu byla založena plejáda středních i odborných škol: kromě gymnasia, přesunutého do Písku již v druhé půli 18. století, přibyly reálka, vyšší dívčí škola, rolnické i lesnické učiliště, také dnešní obchodní akademie, později ještě průmyslovka. A přidat lze další školy, jejichž názvy i zaměření se v průběhu času měnily.

V druhé půli 19. století nastal rozvoj také regionálního tisku, zacíleného na píseckou oblast. Tehdy vycházely časopisy jako Poutník od Otavy, Otavan nebo Písecké listy, a to v některých případech po řadu desetiletí. Můžete zažloutlé stránky prolistovat, aniž byste vstali od počítače - jsou naskenované a dostupné na internetu. V poválečném období nastal útlum – za komunistické nadvlády vycházela vlastně jediná regionální tiskovina, a sice týdeník Zítřek. Zanikl v první půli 90. let, po pádu režimu, kterému věrně sloužil.
Po vzniku samostatného Česka následovaly další pokusy. Výpravná revue Otavín přestala vycházet po několika číslech, ujaly se pouze místní mutace šířeji koncipovaného tisku, ať již krajského (Písecké postřehy spadají pod Jihočeské týdeníky) nebo celostátního (Písecký deník patří do rodiny „deníků“ rozvětvených po celé republice, totéž platí pro 5+2).  Kromě informativního Zpravodaje města Písku je vlastně jediným skutečně domácím, odjinud nepřevzatým periodikem Písecký svět, vycházejícím z původní internetové platformy. Vydává jej Občanské sdružení Písecký svět, z.s.

Podobně jako pražské noviny Metro a E15 je rovněž Písecký svět na vybraných místech k dispozici zdarma stejně jako v elektronické podobě; doručení časopisu přímo do schránky si však musíte zaplatit. Podívejme se blíže na jeho zaměření. Prohlížel jsem si letošní 15. číslo (datované ponejvíce měsícem srpnem), celkem 24 stránek potištěných dílem inzercí, dílem informacemi o nejrůznějších kulturních programech, dílem (sebe)chvalnými texty – třeba o mezinárodních aktivitách písecké filmové školy FAMO, která se chlubí tím, že u jejích studentů vítězí praxe nad teorií (nejspíš v opozici k pražské FAMU, kde opačný problém nabral až skandalózních obrátek), avšak nejsem si jist, zda vědomosti posluchačů stejně jako jejich dovednosti nevykazují přehlíživou, zato o to mohutnější (na)dutost, zda jsou schopni vůbec zformulovat kloudnou myšlenku, neřkuli film, který by nehýřil jen nabobtnalou sebestředností a hleděl, aby oslovil i někoho jiného než jen smečku tvůrců okouzlených vírou ve vlastní dokonalost.

Nalezneme zde rovněž články rozličných odborníků, třeba ornitolog nepříliš překvapivě (a bohužel ani záživně) píše o pozorování fotografování ptáků, za nimiž se ještě s kolegou vypravil až do daleké Venezuely. Poutavý je rozhovor s Jaroslavem Pavlíčkem, někdejším koreanistou, jenž svůj život zasvětil polárnímu bádání, zimnímu horolezectví a zejména způsobům přežití v extrémně nepříznivých podmínkách.  Zájem o něho, letošního pětasedmdesátníka s obdivuhodným nadhledem, je pochopitelný, vždyť v Písku bydlí. To etnolog místního Prácheňského muzea sesypal rozličné informace o výstřednostech, které si počasí na Písecku dovolilo v posledním půldruhém století – dovíme se, že opakovaně udeřily jak záplavy, bouře a větrné smrště, tak zničující sucho. Jen by se měl prověřit údaj, zda se v roce 1892 ve stínu naměřilo doopravdy 53 stupňů Celsia, takové prý bylo vedro. Kdyby to byla pravda, jednalo by se docela určitě nejen o český, ale přímo evropský rekord, protože takových hodnot se dosahuje nanejvýš v afrických či blízkovýchodních pustinách, případně v kalifornském Údolí smrti…
A pak se v Píseckém světě vyskytují texty, sepisované místní mocenskou elitou, která se navzájem – jak se někdy zdá – nemůže ani vystát, ráda třeba šermuje obviněním z populismu. Zdá se, že prozatím vítězí polemika kolem plaveckého bazénu, do které se zapojili i “prostí“ občané. Zda opravit stávající, hezky rozložený pod hradbami v blízkosti řeky Otavy, nebo vybudovat nový, toť otázka. Myslím si: je nějaký zásadní důvod proč neopravit stávající? Pokud však má město tolik peněz, že neví, co s nimi, ať klidně postaví nový (a není vyloučeno, že by se na tom někdo mohl pořádně napakovat); avšak pokud má na mysli každodenní prospěch obyvatelstva, tak smysluplnější by zajisté byla třeba městská doprava poskytovaná zdarma, kterýžto návrh (ovšem bez odezvy) také zazněl.  Dokonce lze narazit na příspěvky vskutku demagogické – snížení poplatků za odpady prý povede jedině ke zhoršení svozu odpadků a k jejich hromadění.  Jenže připojená fotografie spíše napovídá, že „svinčík“ způsobil spíše nějaký nepřizpůsobivec nežli popelnice, které svým vzhledem nijak nenaznačují, že by byly přeplněny.

A konečně bychom se mohli začíst do článku nazvaného Připomínejme si oběti komunismu, ať agenti a soudruzi zase nenastolí noční můru!, kde nalezneme slova, že "nám znovu vládnou agenti StB a náš veřejný prostor zaplňují bývalí aktivní soudruzi". Jenže autor zapomněl dodat, že popsanou situaci zavinily tzv. „demokratické“, ve skutečnosti jankovitě trucující strany, voličstvem odsouzené k prohře – ani spojené síly jim nezaručily přečíslení (a tím pádem vyšachování) vítěze. Lidé se rozhodli, zajisté zklamáni a naštváni, nejsilněji podpořit toho, koho podpořili – a koho by podporovali i nyní (a tak mi myslí blesklo: neměli by se tudíž voliči vyměnit za nějaké jiné, uvědomělejší, jak kdysi napadlo už Bertolta Brechta?). Současná situace - nejen u nás, ale v západní Evropě obecně - vypovídá o selhávání dříve i dosud vládnoucích elit, stále vnucujících "jediný správný náhled", o prosazování stran a hnutí, která se prohlašují za protestní.
Když obhlédneme dějiny, násilné boje a revoluční převraty propukávaly v právě takových zlomových situacích. Vždyť skrze vzedmutí masové nespokojenosti se dostali k moci jak bolševici, tak nacisté. Jestliže minulé století bylo věkem svářících se ideologií, v tomto století se bude rozhodovat, zda islám - v rámci multikulturalismu a lidskoprávní korektnosti - pohltí duchovně vyprázdněnou Evropu, ztrácející svou identitu i sebezáchovné instinkty. V případě, že se tak stane, komunismus i antikomunismus, úzce propojené jak siamská dvojčata, skončí na smetišti dějin, kam ostatně nejspíš směřují už nyní. Mávání slaměnými strašáky minulosti oslovuje valnou část společnosti asi podobně jako připomínání hrůz napoleonských válek. Pravdu měl Milan Kundera, když v Žertu napsal, že viny nebudou potrestány ani odpuštěny, nýbrž zapomenuty...
Docela lituji jediného: že trojčlenná redakční rada nepřispěla ani jediným článkem, v němž by bylo možné nalézt nějaké postoj k diskutovaným záležitostem, třeba k výše zmíněnému bazénu. Nebo žádný názor pro jistotu nemá, co kdyby se někomu nezamlouval?

Foto: Písecký svět
http://www.piseckysvet.cz/info/archiv-mesicniku