Je to sice už více než sedmdesát let od konce druhé světové války, ale pro některé z nás je to stále živé téma. Říká se, že se máme z historie poučit, nebo se bude opakovat. Ale umíme to? Přemýšlíme dostatečně nad tím, co se stalo a umíme z toho vyvodit návod jak na to, abychom nebyli nuceni prožívat to, co naši předci?
V nakladatelství Academia vyšla nová kniha profesora Tomáše Radila. Už před lety měli čtenáři možnost se s jeho životem seznámit prostřednictvím biografie Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Pan profesor stále pracuje a publikuje, můžete ho znát také z různých diskuzních pořadů, ve kterých bývá hostem.
Často hovoří o tom, jak bylo nutné pro přežití v koncentračním táboře nebýt na to sám. Vytvořit si menší partu, kde se jednotliví členové o sebe navzájem starali a hlídali se. Mohli tak snadněji „organizovat“ a přijít si tak třeba na více jídla.
Autor ve své knize popisuje různé sociálně-psychologické aspekty holocaustu a jeho příčin. Při psaní knihy nezapomněl připomenout, že je nutné poukázat na to, že ne všichni lágroví zaměstnanci byli stejní. Dostávali rozkazy a ty museli plnit. Jen někdo k nim přistupoval s horlivostí, jiní dokázali ukázat alespoň trochu lidskosti, jenomže jak víme, těch byla menšina. Tady je nutno dodat, že pracovníky v táboře byli sami vězni – věřili, že když budou dostatečně nacistům posluhovat, zvýší se jejich šance na přežití.
Autor se zabývá posttraumatickým stresovým syndromem, který se vyskytuje u lidí, kteří prožili nebo byli svědci velkého nebezpečí. Nejde tedy jen o přeživší z války, ale může také jít o jejich potomky. Jde také o to, že díky takové zkušenosti jsou lidé schopni vycítit nebezpečí podobného rázu dříve, než ti, kteří na svou kůži něco podobného nezažili.
Profesor Radil také píše, že vhodný čas, kdy děti seznámit s tragickými události, ze kterých je možné si vzít ponaučení je přibližně kolem deseti let věku. Mladší dítě sice informace vyslechne, ale nemá pocit, že se ho týkají a starší už začíná polemizovat a především jsou obvykle toho názoru, že se jich to už netýká.
Dále se autor věnuje pojmům smíření a rekonciliace. Zatímco smíření je pasivní proces, při rekonciliaci je nutné diskutovat, snažit se přijít na řešení a je k tomu zapotřebí všech stran, které jsou v nějakém konfliktu. To zmiňuje i kvůli aktuálním problémům, které jsou spojené s masovou migrací, a tedy muslimskou společností.
Tomáš Radil přináší knihu, která vás bude nutit se dlouze zamýšlet nad aktuální společenskou situací. Doporučuji k přečtení a také připomínám, co říká profesor Radil nejčastěji – nesmíme zapomenout na to, co se před sedmdesáti lety stalo a je nutné udělat vše pro to, aby se nic takového neopakovalo.
Název: Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech
Autor: Tomáš Radil
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240
Hodnocení: 90 %
Zdroj foto: www.academia.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|
Beata Hlavenková je velice výraznou osobností nejen české, ale i světové hudební scény. Působí jako skladatelka, zpěvačka, pianistka a producentka. Její tvorba je vždy odvážná, oscilující mezi žánry a vycházející z hluboké znalosti...
Tkaní je jednou z nejstarších technik výroby látek. Změnu oproti minulosti představuje především rychlost zpracování materiálu. Tento posun v rychlosti se však netýká techniky samotné. Na dnešních stavech se většinou využívá jednoduchá plátnová va...
Hello, Dolly! je jeden z nejpopulárnějších broadwayských muzikálů, jehož děj se točí kolem šarmantní a podnikavé vdovy Leviové. Jak známo, živí se jako dohazovačka a dokáže téměř cokoliv - i podmanit si srdce nedostupného muže. A ačkoliv má muzikál plejá...
Skandinávský dům pokračuje ve svém cyklu Severské filmové čtvrtky v Komorním kině Evald. Minulý čtvrtek – 14. dubna 2016 – byla na programu komedie (i když se to podle názvu nemusí tak jevit) Autobus sebevrahů podle knihy oblíbeného finského autora Arta Paasalinny...