Kultura21.cz

Kdo by dnes neznal toto pochvalné zvolání a jméno Magdaleny Dobromily Rettigové (1785 – 1845)? Je spojeno s představou o tradiční, výborné a vydatné české kuchyni. Zalistovala jsem její Domácí kuchařkou, kterou dnes v domácích knihovnách najdeme jen zřídka, a došlo mi, že mě její otisk provází vlastně už od dětství. Nudle s tvarohem, bublanina švestková, karfiol omaštěný, flíčky se šunkou… Tohle všechno znám už od školky. Co jsem se ale dozvěděla až jako dospělá je fakt, že Magdalena Dobromila strávila část dětství ve Statenicích. Letos si připomínáme 230. výročí jejího narození a 170. výročí jejího úmrtí. Dovolte mi krátké zamyšlení.

„Tam počíná moje paměť“
Právě do doby, kdy se přistěhovala do Statenic, sahají její první vzpomínky. Bylo jí pět let, když její tatínek František Artmann, vrchnostenský úředník, dostal práci jako správce statenického zámku hraběte Šporka. Statenice byly malá vesnička, nebyla tady ani škola a tak malou Magdalenu učila její matka doma. Psala, počítala a četla už v pěti letech. „Kdo nezahálí, umí,“ říkávala její matka, která dceru učila především německy a teprve ve věku deseti let ji poslala do školy. Magdalena moc radostné dětství neměla. Matka jí zakazovala hrát si se selskými dětmi ze vsi. V tom čase obývala jedno křídlo statenického zámku ovdovělá baronesa Sterntalová, která měla dvě dcery a Magdalena je brzy pojala za kamarádky. Pro dětské hrátky však její matka neměla pochopení a držela ji zkrátka. Za každou chybu ji přísně trestala. Od útlého věku byla dívka nucena tvrdě pracovat v domácnosti a vzpomínala si na to, jak za to otec matku káral. Magdalena však poslušně plnila matčiny příkazy a později byla matce vděčná za to, že ji naučila píli a pracovitosti. Její, už tak ne příliš šťastné dětství, poznamenalo úmrtí otce a smrt sourozenců. Malá Magdalena se s matkou nejprve odstěhovala do Plzně, později se přesunuly k tetě do Prahy, kde se musela starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí. Život s matkou byl nelehký.

Ne vždy bylo dobře
Ve třinácti letech vážně onemocněla kašlem, bolestí nemohla spát a tak si krátila čas prací a čtením. Ke kašli se přidala žloutenka a Magdalena si přála umřít. V nemocnici proležela mnoho dní ve mdlobách a na pokraji svých sil. Přes útrapy a bolesti se vyléčila, vrátila se jí chuť do života a ona začala brzy pracovat. Do svých osmnácti let žila Magdalena v německojazyčném prostředí a prakticky neuměla česky. Snad řízením osudu se seznámila s českým buditelem a spisovatelem Janem Aloisem Sudipravem Rettigem, který se stal později jejím manželem. Zastával jako právník funkci radního v několika městech, zejména ve východních Čechách. Rettigová s ním tak pobývala v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a posledních jedenáct let svého života v Litomyšli. Rettig měl pro svoji aktivní a pracovitou ženu, která se po svých smutných osobních zkušenostech rozhodla věnovat se zejména výchově a výuce dívek, velké pochopení a podporoval ji.

Láska k literatuře
První literární pokusy Rettigové byly psané německy. Napsala mnoho drobnějších a pár rozsáhlejších děl. Za podpory a vlivu manžela a přátel se rozhodla psát i česky. Publikovala svoji tvorbu nejprve v časopisech, později vydala několik povídkových knih určených především dívkám. Byla výbornou vypravěčkou a často je považována za zakladatelku české červené knihovny. Navzdory tomu, že její tvorba nedosahovala vysokých uměleckých kvalit, publikovala dál a šířila národní vědomí a osvětu v ženském měšťanském prostředí. Především díky své Domácí kuchařce, vydané poprvé roku 1826, rozšířila znalectví české kuchyně a sbírku kuchařských receptů, současně přispěla i k rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí. A tahle kniha, kterou mám v ruce, vyšla během více než sto let v mnoha vydáních. Řekněte sami, není to národní poklad?

„ … třebaže mé nepatrné spisy nezůstaly ležet,
přece jsem psala Kuchařku,
neb, buď Bohu žel, že tomu tak,
až potud více lidu se shání
po dobrém a chutném obědě
než po nejkrásnější básni …“
                  (M. D. Rettigová 16. 4. 1845)