Filmové plakáty v průběhu věků
Kultura21.cz

Filmové plakáty v průběhu věků

ImagePrvní filmoví diváci se zrodili na sklonku 19. století - a již tehdy je na projekce kraťoučkých, tehdy ještě samozřejmě němých filmečků lákaly sytě barevné plakáty, které slibovaly úžasný zážitek. A plakáty, ať již se týkají jednotlivých filmů nebo biografů, přetrvávají vlastně podnes, vycházejí jako velkoformátové plachty různých tvarů i velikostí určené k vylepení i jako propagační materiály v novinách a časopisech. Vypravme se na stručnou obhlídku jejich vývoje.


První půlstoletí dějin filmu téměř výhradně převažovalo užívání černobílého materiálu (například u nás vznikly první dlouhé barevné filmy až v roce 1947 - Špalíček a Jan Roháč z Dubé), a možná i proto plakáty hýřily sytě barevnými malbami. Zprvu převažovala litografická technika nad knihtiskem, teprve později se prosadil ofset. Snad měly takto vyvedené plakáty naznačit, že přesně takhle by vyhlížely i ony černobílé filmy, kdyby se natočily barevně. Není ovšem jisté, zda to návštěvnost nějak ovlivňovalo.

Už v meziválečném období, tedy ve 20. a 30. letech, dochází k určitému rozvrstvení výtvarného i námětového pojetí plakátů. Některé figurální malby připomínají kýčovité obrázky na obálkách podřadného čtiva, dojemných melodramat i senzačních historek. Není se čemu divit, když právě toto čtivo často posloužilo filmařům jako odrazový můstek. S nárůstem obliby prvních filmových hvězd se v centru pozornosti ocitaly právě ony - a poskytovaly první představu, jak vyhlížejí v propagovaném filmu. Jen pozvolna se projevuje vliv moderních uměleckých směrů, třeba konstruktivismu, a z toho plynoucí výtvarná stylizace: stačí si připomenout třeba Zelenkovy plakáty na filmy s Voskovcem a Werichem nebo práci se siluetou, jak ji prozrazuje plakát k Machatého filmu Ekstase.

Popisná funkce filmového plakátu dlouho přetrvává, v 50. letech navíc podepřena zvýrazněnou ideologickou funkcí - filmový plakát má tehdy nejen vábit, ale především přesvědčovat, často dominuje rudá barva pozadí. Převažují zjednodušeně a jakoby v hrubých tazích namalované obličeje optimisticky se usmívajících postav, stále se nedůvěřuje fotografii coby výchozímu podkladu. Jen pozvolna se prosazují jiné přístupy, třeba krajně zjednodušená figurální kresba, skládání geometrických plošek nebo koláž, pracuje se s různými typy písma. Cíl je jasný: na první pohled zaujmout a probudit zvědavost.

Image

V 60. letech se prosazuje výrazně autorská tvorba: někteří výtvarníci (například Karel Teissig, Milan Grygar nebo Josef Vyleťal) dospívají ke svébytnému projevu, kdy jejich pojetí plakátu už nemá téměř nic společného se zaměřením filmu. Tyto plakáty již navozují jakési autonomní představy, často nezávisle na filmovém díle, k němuž se vztahují. Jen pohleďme na Vyleťalův plakát k Felliniho Amarcordu. A ojediněle se dostaví i mezinárodní věhlas, připomenu aspoň jeden z nejpověstnějších plakátů k Bressonovu filmu Něžná. Olga Vyleťalová-Poláčková na tmavé pozadí zavěsila hlavu cele ponořenou do vlasů okroužených náhrdelníkem, z nichž vyčnívá jedině ucho. Každopádně výtvarná nápaditost filmových plakátů této doby přetrvává ještě do 70. let

Image

Po pádu komunistického režimu však nadchází útlum: k zahraničním filmům přebírají distributoři i zahraniční plakáty, jen opatřené (někdy) českými nápisy. Takže domácím výtvarníkům zbývá toliko produkce tuzemská. Plakáty se vyznačují velkým rozptylem grafického řešení, těžko bychom hledali nějaké sjednocující prvky - pokud za ně nepovažujeme odklon od ryze autorských vizí a návrat k těsnějšímu souznění s propagovaným filmem. Málokdy ovšem nalezneme výtvarný počin, který by se trvaleji vryl do paměti...

Image

Filmové plakáty však neodezněly spolu s filmem, který propagovaly, vycházejí publikace, které se jimi podrobně věnují, a Filmexport začal dokonce nabízet reprinty plakátů ve zmenšené velikosti zhruba formátu A1, mezi prvními například na pohádku Byl jednou jeden král nebo komedii Falešná kočička. Druhý život plakátů může určitě potěšit, poskytnou představu o někdejších konvencích. Dovtípíme se, čím kdysi fascinovaly, i kdyby film samotný dávno upadl v zapomnění.

Image

Zdroj foto:
www.filmexport.cz

 

Přihlášení



Solfánci obměkčí každé srdce

Solfánci jsou druhým počinem (po Indigových pohádkách) Martiny Mii Svobodové a ilustrátorky Lucy Bumkin. Zatímco Indigové pohádky oslavovaly lidskou kreativitu a zaměřovaly se na to, že každý z nás má moc tvořit svůj svět, pohádkový příběh Solfánci a Sluneční královna jsou o odvaze být tím, kým doopravdy jsme. Semtamindigo

Nikdy není pozdě zopakovat si češtinu

Pod projektem Červená propiska jsou dvě kamarádky z vysoké, Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková, které se rozhodly šířit své znalosti zábavnou formou na sociálních sítích. Jejich cílem je dostat nejčastější perličky k co nejširšímu publiku a odhalit záludnosti českého jazyka, na které nebyl ve škole čas a které vás i v dospělosti překvapí. Universum

Rozhovor

Seriál k měsíci čtenářů : Knihovny pro K21, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem

brezen-mesic-ctenaru 200V ústecké knihovně je vždy živo nejen v březnu, měsíci, který je již po několikáté měsícem čtenářů. Nějaký ten týden napřed totiž ústečtí knihovníci pro své čtenáře i návštěvníky připravují program, kter...

Hledat

Banner

Čtěte také...

Vydejte se Všemi směry

altJaká cesta vede k reportáži? Jak dlouho trvá její příprava a co všechno se musí obětovat? Zřejmě si málokdo z nás dokáže představit, kolik práce stojí za stránkovým článkem v novinách či časopise. O tom, jak trnitá cesta vede k dobře pos...


Literatura

Nezoufejte kvůli počasí a přizpůsobte zahradu klimatickým změnám

statecni-v-zahrade 200V nakladatelství Kazda vyšla kniha s názvem Stateční v zahradě a podtitulem Jak pečovat o zahradu v době klimatických změn.

 

...

Divadlo

Co nabídnou komorní scény zlínského divadla

200divadlaMěstské divadlo Zlín disponuje dvěma menšími scénami, které nabízejí jiný zážitek než prkna velkého sálu. Jedná se o Studio Z a klubovou Dílnu. Pro 68. sezonu si připravili několik nových her, se kterými vás nyní seznámíme.

...

Film

Svou kariéru, která měla na začátku mezinárodní lesk, bral herec Ivan Palúch s nadhledem

ivan paluch perexByl jen jeden slovenský herec, který v roce 1969 kráčel na festivalu v Cannes po červeném koberci a který tam byl tehdy zastoupen hned třemi filmy - českým snímkem Markéta Lazarová, kde měl roli A...