Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Asanace v pražském Divadle Na zábradlí je prvním jevištním ztvárněním jedné z her Václava Havla, kterého se autor nedožil. S inscenačním týmem ale i přes svůj vážný zdravotní stav spolupracoval v počátečních fázích zkouškového procesu a schválil většinu škrtů. Premiéry se zúčastnila celá řada osobností kulturního života včetně vdovy Dagmar Havlové, dokumentaristky Olgy Sommerové nebo zpěvačky Anety Langerové. Výsledná inscenace bohužel k vrcholným zážitkům divadelní sezóny patřit nebude; vyznačuje se bezkoncepční dramaturgií, nejasnými režijními záměry a rozkolísanými hereckými výkony. Její oporu tvoří samotný Havlův text, který však není obohacen o téměř žádnou přidanou hodnotu.

To, že Asanaci uvedlo Divadlo Na zábradlí, je za daných okolností symbolické, neboť právě s touto divadelní budovou je Havlovo jméno pevně spjato; působil zde postupně jako kulisák, osvětlovač a dramaturg. Jeho Zahradní slavnost, Vyrozumění či Largo Desolato tu později inscenovali režiséři jako Otomar Krejča a Jan Grossman. Nechci příliš spekulovat, jak by nejnovější zpracování Asanace ocenil sám autor, dvě věci jsou však jasné: Václav Havel nikdy neměl rád výrazné dramaturgické zásahy do svých textů. Vnímal esenciálně každou repliku, protože vedle svého vnitřního významu nesla i význam v rámci celkové struktury absurdního dramatu. Stejně důležité, nejen v umění, ale pro něj bylo s významy pracovat, uvádět je do souvislostí. A přesně v tomto bodě je hlavní problém inscenace. Na jevišti sice vidíme rozpohybovaný text v téměř nezměněné podobě, ale netušíme, o čem se hraje. Ve srovnání s pouhou četbou je to jistě zábavnější, režisér David Czesany do děje vnesl řadu dílčích nápadů a vkusný humor, zmiňovanou bezzubost tím ale těžko vyváží.

Je to o to větší škoda, když si uvědomíme, jak mnohoznačná Havlova Asanace je a kolik možných interpretačních a inscenačních cest i v současnosti nabízí. Příběh skupiny architektů pověřených vypracovat projekt přestavby středověkého podhradí na sídliště představuje efektní paralelu k čtyřiceti letům komunismu v Československu (autor hru napsal těsně před revolucí), což však z dění na jevišti nijak nevyplývá. Že by tento příběh mohl mít i časově univerzální platnost, se nám tvůrci zřejmě snaží sdělit tak, že se na scéně nachází moderní automat na kávu nebo bezpečnostní rám a Kuzma Plechanov drží v rukou namísto houslí klávesy, ale ani tyto narážky nejsou dále žádným způsobem rozvedeny.

Bohužel i většina postav postrádá vnitřní motivace a svou silnou symboličnost. Není to ani tak chyba herců, z nichž část se navíc musí potýkat s obdivuhodným objemem textu a v rolích se během následujících repríz bezpochyby ustálí, jako nedostatečného režijního vedení. Když však Ondřej Veselý v úloze Alberta hřímá o svých ideálech, nepůsobí ani jako naivní snílek, ani jako odvážný disident, ale spíše jako směšný panák. Luisa v podání Kristiny Maděričové zase místy vzbuzuje dojem, že nemá ponětí, proč říká, co říká, a proč motá mužům okolo sebe hlavu. Lépe je na tom zkušený Jiří Ornest jako Bergman, muž, který vždy ví, jak se zachovat, aby dosáhl svého a přitom sám sebe nepoškodil. Jediný skutečně výborný herecký výkon ale podle mě podává Igor Chmela, jenž na relativně malém prostoru skvěle vystihl charakter čechovovského hrdiny, který ztrácí své iluze a svět racionálního uvažování je mu těsný.

Asanace Na zábradlí sice trpí všemi zmíněnými nedostatky, ale nejste-li příznivci středního proudu či osvědčených komediálních kousků, odnesete si z ní i tak nadprůměrný zážitek. Bezradnost režiséra i většiny herců při uchopení textu a postav nemusí nutně znamenat nudu, zmatení nebo trapnost. „Neurazí, nenadchne“ je ale v tomto případě trochu málo.

Václav Havel: ASANACE
Divadlo Na zábradlí
Režie: David Czesany
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Tomáš Bambušek
Hrají: Jiří Ornest, Kristina Maděričová, Ondřej Veselý, Igor Chmela, Ivan Lupták, Natália Drabiščáková, Ondřej Mataj, Natálie Řehořová a další
Premiéra: 13. a 14. 1. 2012

zdroj foto: www.nazabradli.cz