Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Krysy jsou všude! Tak by se dalo ve zkratce shrnout ústřední téma hry Krysař, v jejíž ukázce, v rámci dne otevřených dveří ve Švandově divadle, ztvárnila roli krysího vymítače Klára Cibulková.

Tradičně i letos nechalo divadlo na pražském Smíchově nahlédnout veřejnosti do svého zákulisí. V rámci prohlídky byly součástí interaktivní soutěže a samozřejmostí byla i ukázka ze hry "Krysař" podle předlohy novely Viktora Dyka. Divadelní sál s kapacitou 300 míst nabídl veřejnosti ukázku své ústřední hry v čele s Klárou Cibulkovou, která se později zastavila na krátký rozhovor pro naše čtenáře.

Co Vás přivedlo ke studiu na DAMU?

Já ani nevím (smích). Nějak jsem k tomu spěla už odmalička. Pořád jsem se předváděla. Začalo to klasicky „dramaťákem“, později skončilo na DAMU a teď pokračuje v divadle.

V jaké z doposud zinscenovaných rolí jste se cítila nejlépe? V divadle máte stálé angažmá již od roku 2002. Existuje role, která Vám za tu dobu tzv. přirostla k srdci?

Jsem tady už patnáctým rokem, takže těch rolí bylo více. Každou z nich jsem měla svým způsobem ráda. S oblibou vzpomínám třeba na Slepici, kterou jsme dělali s režisérem Fedotovem. Potom to byla například Ženitba s Januszem Klimszou nebo Vojcek s Dodem Gombárem. Ale nedá se říct, že by některá z těch rolí byla úplně nejsrdcovější.

Máte raději divadlo nebo televizní projekty? V divadle má herec možnost poznat diváckou odezvu.....

Je to úplně jiný způsob práce – na kameru a naopak, v divadle na jevišti. Pro mne je srdeční záležitostí divadlo, je tam ten kontakt s divákem. Nemůžete ty věci vrátit, je to o jakési výměně energií. Na druhou stranu televizní a filmovou práci nezatracuji, protože ta vám dá zase něco jiného.  Ale jak říkám, je to kompletně odlišný způsob práce.

Co by podle Vás měl umět profesionální herec? Máte Vy sama nějaký herecký vzor?

(Smích.) Tak vzorů nebo herců, na které se ráda divám v divadle nebo ve filmu, mám hodně. Myslím si, že herec musí mít srdce, intuici, energii a hlavně potřebu něco sdělit. To je asi to, proč to každý z nás dělá. Je to o určitém sdělení a dejme tomu seberealizaci.

Co byste vzkázala našim kulturně naladěným čtenářům?

Aby chodili do divadla. Myslím si, že toho je v dnešní době tolik, že každý má možnost si vybrat.  Já teď třeba ráda chodím na taneční formace nebo alternativní kusy, případně i cirkus. Je to hodně inspirativní. Je to tady a teď a je v tom určité sdělení. Jsem ráda, když to ty lidi nejen pobaví, ale přiměje je to i k nějakému zamyšlení.

Kubisticky laděné Švandovo divadlo je třetím nejstarším divadlem v Praze. Za jeho vznik vděčíme zakladateli divadla – Pavlu Švandovi a jeho ženě, herečce Elišce Peškové. Prvním realizovaným představením divadla byla premiéra Smetanovy „Hubičky“ v roce 1881. Po znovuotevření Národního divadla v roce 1883, se divadlo ocitlo v divácké krizi a svá představení  v letech 1883/1884 hrálo pouze v neděli a o svátcích. Během své existence stačilo divadlo několikrát změnit svůj název – od Švandova divadla, po Intimní divadlo, Divadlo Vlasty Buriana, Divadlo komiků, Divadlo realistické, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého nebo Labyrint.

V roce 1997 byla činnost divadla ukončena. Ve vypsaném konkurzu na obsazení divadla zvítězili režiséři Daniel Hrbek a Michal Lang. Divadlo bylo po rozsáhlé rekonstrukci přístupno veřejnosti opět v roce 2002. Jednou měsíčně nabízí divadlo kulturní zážitek i pro neslyšící diváky díky expresivně upraveným titulkům nad jevištěm.

Součástí foyer divadla je výtvarná zeď, kde umělci každého půl roku překrývají původní malbu, inspirovanou divadelním prostředím, svou vlastní autorskou tvorbou. Tuto čest obdrželo doposud jedenáct výtvarníků. Ústřední téma výtvarné zdi je „zrod a zánik“.

Veřejnost má možnost se zapojit i do tématicky laděných workshopů divadla pod vedením zkušených lektorů – ať už se jedná o oblast fotografování, herectví, práci s hlasem nebo improvizaci.

www.svandovodivadlo.cz

Zdroje fotografií: FB Švandova divadla