Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pandemie a divadelní představení se velmi v lásce nemají. Ale Městské divadlo v Brně již v červnu odehrálo venku, na nádvoří Biskupského dvora, ve své premiéře pohádku O statečném kováři. První skutečnou premiérou na jevišti činoherní scény divadla po pandemii byla 29. srpna tragédie W. Shakespeara. Nošení roušek ještě v divadlech nepřestalo – a lze se obávat, že tak rychle nepřestane. Ale divadlo žije dál! A že je to život důstojný až velkolepý, dokazuje nová premiéra.

Drama Antonius a Kleopatra vzniklo přibližně v roce 1606, po Králi Learovi a po Mecbethovi a před dvojicí antických tragédií, Timon Athénský a Coriolanus. Shakespeare se asi inspiroval Plutarchovými Životy slavných Řeků a Římanů. Ovšem naplnil příběh po svém, zdůraznil nejenom komplikovaný život milenecké dvojice, ale a především, vnitřní rozpor Antonia, mezi láskou a odpovědností vojáka a vůdce. Kleopatru pak autor obdařil nezvladatelnou vášní i nenávistí, snad nikde v dramatické literatuře nebyla vykreslena tak rozporuplná žena, přeplněna emocemi až k prasknutí. Ano, je v Shakespearových dramatech ještě jedna nádherná hlavní postava, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Zdá se, že tento Alžbětinec dokázal vypozorovat ženskou duši a zpřevracet ji ze všech stran, obdivuhodně dokonale. U mužských postav se to dalo očekávat. Mecbeth, Hamlet, Lear, to jsou všechno lidé na pokraji svých emocionálních možností, velmi často v konfliktu mezi svými touhami a povinnostmi, které jsou s osobním přáním v prudkém rozporu. Ne jinak je tomu také ve hře Antonius a Kleopatra. Stručný obsah hry rád cituji z portálu i-Divadlo: Milostná tragédie o lásce a moci, v níž se střetává neřest se ctností, touha s povinností, povznášející láska s politickým pragmatismem. Láska se stává rozbuškou války a celé říše jsou obětovány pro milostnou vášeň. Proslulý diktátor Julius Caesar je mrtev, mrtví jsou i jeho vrahové. Marcus Antonius nyní vládne skupině obránců Říma. Na vrcholu moci je však jen do okamžiku, kdy musí odcestovat do omamného Egypta, kde mocného vojevůdce zcela očaruje nebývalé kouzlo královny Kleopatry. V jejím loži najde Antonius lásku tak silnou, že již nemá chuť válčit ani vládnout. Opouští jej jeho válečnická suverenita, chuť i rozhodnost k výkonu moci a vášeň, kterou cítí ke Kleopatře, vede oba milence nakonec do záhuby...

Text promlouvá k divákovi jasným, srozumitelným jazykem
Slavnou hru nastudoval režisér a principál divadla Stanislav Moša, zkušený režisér, který má na svém kontě stovky realizovaných inscenací u nás i v cizině. Režíruje od roku 1983, po absolvování Divadelní fakulty JAMU. Není proto divu, že jeho režie Shakespearova díla byla na vysoké profesionální úrovni. Na úpravách se v překladu Jiřího Joska podíleli dramaturgové Jan Šotkovský a Jiří Záviš. Nemám k dispozici původní Joskův překlad (přebásnění), ale jsem přesvědčen, že byly v textu realizovány významné škrty. Ony už ty Joskovy práce byly zvláštním způsobem předávány do Shakespearových textů. Pro Lidové noviny rok před svým skonem (2018) napsal: „Nevěřím tomu, že co je nesrozumitelné, je poetické, zvlášť v případě divadelní hry, u které nesrozumitelná replika jako by neexistovala, stává se šumem, který divák nemá šanci vstřebat.“ Ano, Moša a dramaturgové měli k dispozici text, který k divákovi promlouval jasným, srozumitelným jazykem. A jistým krácením většinou vedlejších dialogů, získal text na tempu, s důrazem na ony perly Shakespearových sentencí, které zněly o to naléhavěji: Kdybych ztratil čest, ztratím sám sebe… Osud dobře ví, že nedbáme, když se nám protiví… Je podivné, že často litujeme toho, po čem jsme nejvíc prahli…

Partneři na jevišti i v životě
Antonius a Kleopatra je obrovskou hereckou příležitostí, především pro ty dvě hlavní postavy. V civilním světě jsou Ivana Vaňková a Petr Gazdík manželé. A divák vidí, cítí, s jakou chutí, se soustředěním na detaily, sehráli své role. Je to procítěné, byť herectví s civilním výrazem. Jsou to dnešní lidé a přece osudové postavy historie. Mužských rolí, ve kterých se musí hrdina rozhodovat mezi láskou a veřejnou povinností, je více. Také u Shakespeara. Petr Gazdík se zhostil té role výborně. Divák věří jeho trápení a jeho váhání, věří jeho vzdoru. Gazdíkův Antonius dokáže být ke Kleopatře něžný až submisívní a hned je to zase voják dobyvatel, ve kterém se vše bouří. Ivana Vaňková má za sebou hodně rozporuplných ženských postav, v nichž projevila své výborné herectví. Ovšem role Kleopatry je výjimečná a herečka ji také výjimečně ztvárnila. Bez zaváhání lze konstatovat, že je to její životní role.

Shakespeare ve svých hrách dává prostor i dalším postavám, které mohou využít své herectví. A tak můžeme obdivovat i Michala Isteníka v humorně laděném Enobarbusovi: Začínám litovat své poctivosti, jen hlupák bývá věrný hlupákům. Nebo Dagmar Křížová jako Octavia, lákavá ve své ženskosti: Já bídná, proč musím milovat dva, kteří se nenávidí… Ale tak bychom mohli jmenovat všechny protagonisty příběhu. Každý hrál svou roli na vysoké úrovni. Každý z nich vyloupl i díky citlivé režii ze své postavy to podstatné…

Kontrastující rozdíl mezi dámskými a mužskými kostýmy
Celá atmosféra dávné tragédie se odehrává na scéně, kterou navrhl Christoph Weyers. Modře osvětlené sloupy - lehký kompromis mezi těžkou egyptskou a lehkou antickou architekturou, se pohybují v přítmí a účinně vytvářejí jednotlivé obrazy, také díky projekci na horizontu. Podpořeny jsou krátkými a nápaditými hudebními vstupy interludií, kterých autorem je Mirko Vuksanović. Kostýmy navrhla Andrea Kučerová. Na jedné straně jsou na scéně vynikající dámské oděvy. Zvlášť krásná a funkční je garderoba Kleopatry. To si určitě výtvarnice a Ivana Vaňková tu módu užily. Na Kleopatře je vše krásné, nápadité. Naproti tomu volba mužských kostýmů působí trochu těžkopádně. Antonius v upjatém modrém obleku 20. století… Kdyby hrál jenom v bílé košili, ta současnost by až tak nerušila. Stejně tak Thidias v bleděmodrém obleku, ale naopak, Lepidus a Agripp v nezvykle dlouhých pláštích… Je toho v mužských kostýmech víc, čemu autor této recenze nerozumí.

Celkové hodnocení inscenace však je více než kladné. Srozumitelná střízlivá režie dílu slušela, herecké výkony všech protagonistů jsou přesvědčivé, výborné – a to v tomto souboru divák už předem očekává. Dvojice Vaňková – Gazdík byla opravdu úžasná.

Takže zůstává jenom k sedmdesáté páté premiéře tohoto divadla blahopřát.

Autor: William Shakespeare
Režie: Stanislav Moša
Asistent režie: Jan Mazák, Igor Ondříček
Překlad: Jiří Josek
Kostýmy: Andrea Kučerová
Dramaturg: Jiří Záviš, Jan Šotkovský
Scéna: Christoph Weyers
Hudba: Mirko Vuksanović
Jazyková spolupráce: Eva Spoustová
Plakát: Tino Kratochvil, Petr Hloušek
Umělecký záznam a střih představení: Dalibor Černák
Světelný design: David Kachlíř
Produkce: Zdeněk Helbich

Hrají:
Marcus Antonius: Petr Gazdík
Octavius Caesar: Jakub Uličník
Lepidus: Viktor Skála
Kleopatra: Ivana Vaňková
Pompeius: Dušan Vitázek
Octavia: Dagmar Křížová
Enobarbus: Michal Isteník
Canidus: Petr Halberstadt
Eros: Rastislav Gajdoš
Decretas: Tomáš Sagher
Agrippa: Igor Ondříček
Thidas: Jiří Mach
Charmain: Hana Štěpánová
Iras: Eliška Skálová
Alexas: Patrik Bořecký
Mardian: Alan Novotný
Menas: Jan Mazák
Věštec: Josef Jurásek
Vesničan: Marek Hurák
Posel: Daniel Rymeš
Voják: Ondřej Studénka

Hodnocení představení: 90%

Zdroj foto: www.mdb.cz