Páteční večer 30. března patřil v pražském kinu Aero festivalu tvůrčí fotografie s trefným pojmenováním Fotojatka. Netradiční festivalové klání se odehrává již šestý rok v Brně, Českých Budějovicích a zmíněné Praze. Jak vlastně taková akce s podtitulem „Vítejte na festivalu, který vidí jinak!“ vypadá?
Za festivalem už od počátku stojí trojice Martin Šálek, Milan Krištůfek a Jan Flaška. Před pěti lety dostali nápad poskládat dohromady originální projekce od více či méně známých fotografů, tuzemských i zahraničních, a proložit je svým svým slovem a informacemi. V Brně a zejména pak v domácím prostředí Budějovic k tomu ještě přidat workshopy a fotografické dílny. Unikátní program, který české kultuře chyběl, se od prvního „místního“ ročníku skutečně rozrostl a především se dostal do podvědomí i širší veřejnosti. Ovšem nejen festival! Hlavně také samotní fotografové, jež často přijmou pozvání a festivalu se rádi zúčastní, ochotně se zapojují do diskuzí a zodpovídají návštěvníkům otázky.
I letošní ročník nebyl výjimkou a návštěvníkům byla opět nabídnuta ucelená a propracovaná projekce výborných fotografů. Za zmínku rozhodně stojí nizozemský Erwin Olaf, patřící ke špičce současných portrétních a komerčních fotografů, jehož dílo bylo představeno v cyklech Grief, Hope a Fall. Velmi zajímavě pojatá byla také kolekce Cardiff po setmění, od polského Maciej Dakowicze, který v cyklu promítnul vše, co se děje v ulicích v nočních hodinách. Místy vtipné obrazy, jindy s trochou surovostí života a prázdnotou, která s alkoholem a přecházením z jednoho baru do druhého, ovlivní strnulý úsměv nočních zhýřilců. Z českých autorů si pak jmenování rozhodně zaslouží Jiří Stach, který byl dokonce i přítomen. Jeho surrealistické fotografie zachycující detaily či aranžmá všedních věcí, jsou tak trochu zázrakem. Přesto, že fotí už mnoho let, do povědomí společnosti se dostal teprve nedávno. Je tedy jakýmsi objevem na této scéně. A rozhodně zaslouženým.
Snad největší úspěch sklidila Iren Stehli. Tahle švýcarsko-česká fotografka byla publiku představená hned několika retro kolekcemi. Počátky 70. let v našem tehdejším Československu dokázala zachytit a předat dál i s nejrůznějšími pocity, přes obličeje žen. Portréty tehdejších prodavaček pultového zboží doplňovaly i (pro nás dnes komicky) aranžované výlohy. Dojemná, místy až lehce mrazivá, byla projekce fotek dokumentující život v pavlačovém domě v Žerotínově ulici. Iren Stehli žije v současné době střídavě v Praze a v Curychu a v čase konání Fotojatek byla právě za hranicemi. Pořadatelé proto alespoň připravili krátký telefonní rozhovor, ve kterém autorka dokázala kvalitu snímků ještě více vyzdvihnout.
Fotojatka nejsou pouze ale obyčejným promítáním prezentací. Samozřejmostí byly vždy krátké informace o fotografovi a jeho práci a mezi některými vstupy i něco pro pobavení diváků. Přesněji řečeno, hned vedle samotných projekcí, byly na pořadu večera trefné „vtípky“ na současnou politickou situaci. První poznámka zazněla hned z počátku, kdy pořadatel při děkování sponzorům zmínil, že by příště rádi potvrzení o dotacích ze státu řízených úřadů měli dříve, než po konci festivalu. Což je rozhodně smutné a zůstává nad tím rozum stát. Ano, a i prémiové kolo žertíků lehce rozechvělo bránici, bohužel už při třetím opětovném narážení do politických témat se festival posouval malinko jiným směrem, než byla očekávání diváků. Aby měl z tří čtvrtin zaplněný sál kina možnost nabrat dalších sil na pokračování projekcí i „žertů“, v půlce byla přestávka. Malé nachystané pohoštění v zabíjačkovém stylu všechny potěšilo, bohužel nekonečná fronta s nestíhající obsluhou za barem, už méně.
Upřímně věřím, že festivalové klání, které probíhalo v Brně či to chystající se v Českých Budějovicích návštěvníkům sdělí a předá více. Samotné projekce a informace k nim byly nápadité a velmi dobře zpracované, avšak nejen to tvoří celek. A ten byl přece jen trochu nedotažený.
Fotojatka – festival tvůrčí fotografie
Datum a místo konání: 30. března 2012, Praha kino Aero
Pořadatel: Martin Šálek, Milan Krištůfek, Jan Flaška
Hodnocení: 50 %
Zdroj foto: autorka článku
| < Předchozí | Další > |
|---|
Lucie Bílá se zvládá za deset minut převtělit z egyptské princezny v muzikálu Aida na metalovou královnu na koncertě Arakainu. Prý stačí změnit kostým a už se to hraje úplně samo, říká se sm...
Výstava Heptameron si vypůjčuje svůj název ze souboru erotických povídek renesanční spisovatelky Markéty Navarrské (1558), jehož české vydání s kresbami od Toyen vyšlo v roce 1932. Kniha je symbolicky rozdělena do sedmi kapitol, které zpracováv...
Příští rok to bude sto dvacet let od narození Marie Čermínové, celému světu známé jako Toyen. Malířka, ilustrátorka, cestovatelka, múza kolegů umělců, inspirující člověk. Milena Štráfeldová odkrývá život Toyen v novém biografickém románu.
Divadelníci z nejrůznějších koutů celé republiky se spojili v unikátním, společném projektu, který všem divákům umožní být při tom. Zástupci třinácti divadel od Chebu až po Ostravu si vymysleli společnou kreativní výzvu, v rámci které každý zúč...
Producent a režisér Petr Jákl na podzim oslavil padesátku při které blíže představil svoji společnost R.U.Robot Studios, které se zaměřuje na development nejen na produkci, postprodukci a distribuci filmů, ale i videoher. Promluvil také o jedno...
