Kultura21.cz

Variaci na starodávné kunstkomory renesance a baroka, a především na slavnou kunstkomoru Rudolfa II. na Pražském hradě, můžeme označit za Švankmajerův Gesamtkunstwerk, tedy souhrnné umělecké dílo, v němž se nejen uplatňuje široká škála jeho výtvarných postupů, ale v plné míře i surrealistická životní filosofie, jeho vidění světa jako „magického univerza“, v němž vládne imaginace coby „královna lidských schopností“.

Ačkoli členění Švankmajerovy Kunstkamery z tradičních oddílů kunstkomor vychází, příznačným způsobem je obrací makrokosmu k mikrokosmu, tedy od popisu světa k člověku jako k univerzálnímu zdroji skutečnosti, kterou vytváří ve své představivosti a poté ji materializuje – ať již v nových artefaktech anebo v tom, že se stávajících věcí zmocňuje a určuje jim nový účel a kontext.

Se suverénním přesvědčením dítěte o své schopnosti budovat svůj vesmír, být jeho stvořitelem, se zde rodí nová skutečnost, která vůči realitě kodifikované přírodními vědami vykazuje výrazné napětí a nikoli výjimečně je její persifláží využívající zbraně černého humor a erotismu. V tomto smyslu k ní zaujímá svérázné dialektické stanovisko, v němž však – jak ani jinak nelze – se role „démiurga“ kunstkamery nedělitelně stává též rolí vyhraněného kritika naší civilizace.

Na rozdíl od kunstkomor renesance a baroka tak u Švankmajera nenalezneme respekt k tajemnému řádu přírody i lidské tvorby, která tento řád napodobuje a dotváří, ani důvěru v dokonalost stvoření, jaká byla typická pro hermetické vědy (magii, alchymii a astrologii), z nichž jinak autorova tvorba také čerpá. Člověk pro něj není „velkým zázrakem“ jako pro renesančního humanistu, ale spíše hřivnou ležící ladem, překrytou nánosem civilizačního balastu. Švankmajer je přesvědčen, že v situaci, kdy západní civilizace vyčerpala svou schopnost duchovního rozvoje a pouze se uvelebila na vavřínech svých technologií, je třeba vyburcovat člověka z jeho pasivity, probudit jeho představivost a vše vytvořit od základu znovu.

Ivo Purš, kurátor výstavy

Tolik od kurátora výstavy a nyní můj zážitek:

Jan Švankmajer je géniem zcela nadčasovým. Fantastické je sledovat každé jeho dílo, které doslova diváka – pozorovatele uzemní v tom, jak dokáže propojit materiály a vytvářet nové organismy, které doslova žijí vlastní život. Znovu oživené skelety známých i neznámých živočichů s popisem tvůrce. Jeho díla jsou vyloženě pastvou pro oko, inspirují v možnostech spojení různých materiálů. Výstava Naturalia , jejíž název napovídá, že jsou použity přírodní materiály, má nadstavbu díky tvůrci, který se nebojí , vlastně ho doslova přitahuje morbidnost, oživení koster, každá jedna z nich má oči a ty oči sledují pohyb…Občas člověka z toho mrazí…

Popis způsobu, jak vytvářel některá díla, není uhlazeným projevem mistra, ale otevřeným přiznáním k touze jít do absurdity. Doporučuji si tyto texty u exponátů dobře pročíst. Dočkáte se přesného popisu, jak vytvářel některá díla. Destrukce pro něj znamená prostor na novou konstrukci. Dovoluji si zakončit slovy Jana Švankmajera:

„To se vezmou libovolné předměty nebo jejich skrumáž, odvezou do Karlových Varů a ponoří do vřídla. Během relativně krátké doby se na ponořených věcech začne usazovat vřídelní kámen. …. A to se koná bez vašeho aktivního přispění. Vznikají zkameněliny této zkurvené civilizace, jako předobraz její zkázy.“
Přeji všem hluboký zážitek

Autor článku: Jitka Zelená
Expozice probíhá v prostorách Musea Kampa až do 1. února.

www.museumkampa.cz