Street Life Davida Těšínského

Street Life Davida Těšínského

Tisk
ImageV pátek 20. ledna startuje  v pražské Napa galerii druhá sólová výstava nadějného fotografa Davida Těšínského. Brání se škatulkám, ale když už musí svou tvorbu označit, tak pod nálepkou sociálního dokumentu. Fotografuje lidi a jejich pocity, cestuje po světě a zážitky se snaží předat dál. První samostatná výstava pražského fotografa se uskutečnila v loňském létě v restauraci La Casa Blú, na které měli návštěvníci možnost vidět Nepál a Indii Davidovýma očima. Čtenáři cestovatelských časopisů ho mohou znát z  Koktejlu či ze Světu. Jeho tvorba také vyšla v dalších časopisech, např. FotoVideo, kde na deseti stránkách byl zachycen život ze slumů v Nepálu. Na svém kontě má několik významných úspěchů i v mezinárodních soutěžích.

 


Dnešní moderní doba a dostupnost nejen hranic, ale i techniky přináší velké množství lidí, kteří si říkají “fotografové”. Stačí jeden měsíční plat utratit za pořádnou “zrcadlovku” a rázem není problém si vytvořit profil na jednom z mnoha webů nabízejících služby fotografů. Intimní a nezávislé výpovědi zachycených momentů se ztrácejí v záplavě módních či digitálně upravených fotek. Co si o tom a i o dalších specifikách života fotografa myslí sám David?

Martina: Ruku v ruce s Vaším jménem Google ukazuje dvě slova-cestovatel a fotograf. Měl jste v sobě touhu objevovat a zachytit odjakživa? Či to přišlo časem, dospíváním nebo životním zlomem?


David: Touhu objevovat jsem měl přirozeně vždy, ale moje osobní filozofie a smysl "zachycení" přicházel až později. Vždy jsem měl touhu, až potřebu vyjádření se skrz nějakou tvorbu. Poprvé to přišlo silně v hudbě, později ve fotografii. Trvalo to dlouho, než jsem si uvědomil, co a jak chci zachytit a stále ten vývoj pořád trvá a snad bude trvat do nekonečna. Vždycky hledám dál, netroufám si říct, že byl bod, kdy jsem si uvědomil něco na stálo, protože vše se mění a vyvíjí. Teď to cítím tak, že je to seberealizační pro mě, ale především je to o lidech, které fotím a jejich příbězích.

Image

Podle čeho si vybíráte země, které navštívíte? A která ve Vás zanechala nejhlubší dojem a proč?


Spontánně a bezdůvodně. Každá země ve mně něco zanechala, ale nejvíc asi Indie a Nepál. Je to tam opravdu jiné ve srovnání s naším "západním světem" ve všech směrech. Ale další pohled na věc je to, že nakonec jsme všichni v jádru stejní.

Cestování i focení je rozhodně jeden z dražších koníčků. Vaše cesty si sponzorujete sám nebo už Vám na ně vydělávají Vaše obrázky? Jak je to vůbec s prodejem fotografií v zemi, která je trochu pozadu s oceněním kvalitního umění a lehce zmítaná krizí?

Cesty si platím sám nezávisle na pozdějších vyhlídkách zpětného výdělku za fotografie. Naštěstí se mi peníze za cesty začaly po nějaké době vracet za publikace (foto-portfolia/editorialy/reportáže) v českých magazínech.  Pokud ale toho "dobrého materiálu" není poměrně hodně, co se externí spolupráce týče, nebo pokud nepracujete jako interní fotograf nějakého časopisu či novin, tak se např. jen z publikací vyžívá tady u nás těžko. Člověk si musí vybrat nějakou alternativu, rovnováhu mezi tím, co ho baví a naplňuje a mezi tím, čím se může živit. Ale žijeme v době, ve které žijeme a všichni mají svůj prostor na uvědomování a rozhodování. Vždy je čas pro změnu. Třeba právě teď.

Image

V dnešní době se za fotografa může označit leckdo a komerční fotografie stíní ty nezávislé. Jak se na motivaci, která vede k focení, díváte Vy?


Technika a reklama není moc platná bez cítění a dovedností (na druhou stranu se setkávám i s masivní reklamou lidí, kteří fotí, ale pro mě zcela prázdné fotky. Z komerčního hlediska to může být využitelné, ale pro mě přesto pořád zcela duševně prázdné, ačkoliv třeba technicky "vynikající"). Já komerční fotku nedělám (a když tak velice zřídka, krátce a s humorem:) Pro mě velice subjektivní, ale důležitá otázka je, jak fotí a co do toho vkládají ze sebe. Někdo dělá právě jen ty "prázdné" (v rámci individuálního pohledu bez kritického hodnocení) fotky s finanční motivací nebo bez ní, jiní zase s velkým nadšením fotí jen pro sebe a pro někoho je to jednoduše lifestyle. A pak jsou tvůrci, kteří se vyjadřují skrz momenty ze životů i lidí okolo a fotoaparát jim slouží jako nástroj. Já se ztotožňuji právě s  tvůrci, vybral jsem si kreativní focení reality, tvorbu založenou na silné motivaci zachycení různých příběhů mnoha pohledy a způsoby a především s osobním přístupem.


Příští pátek startuje Vaše další výstava, v Napa baru s názvem Život na ulici. V jakých městech jste zachycoval surovost života?


Budu vystavovat fotografie ze tří sérií, každá z jednoho města. První série "All along the Watchtower" je o lidech závislých na drogách žijících v Praze, se kterýma jsem strávil nejvíce času ze všech skupin lidí, které budu na fotografiích vystavovat-nekonečné hodiny strávené po ulicích, nebo také noc ve “skvotu” u svíčky. Dále "Prodloužený víkend v Paříži" o "jiné" tváři Paříže - o lidech žijících na ulicích a pod mosty a sérii "Chutes and Ladders" (žebříky a padáky) o subkulturách v Berlíně, respektive převážně o pouličních punkáčích.

Image

Návštěvníci výstavy jsou zváni bez jakéhokoliv vstupného, je přesto možnost jak přispět nějakou finanční částkou? Budou fotografie k odkoupení?

Ano, je to pro všechny. Fotografie bude možné koupit. Ceny budou upřesněny na informačním letáku v prostoru výstavy. A co se příspěvků týče, je jakákoliv podpora vítána.

Výstava potrvá až do 20. února. Milovníci umění i holé reality jsou zváni. Vlastně může přijít každý, prohlédnout si nezávislou fotografii, život za hranicemi a tváře, které jsou pro nás možná cizí, ale dost možná v nás něco zanechají.

Foto: archiv Davida Těšínského



 

Přihlášení



Aneta Žabková: Největší radost mi uděláte kusem klacku z lesa

Vystudovala FAMU (katedra animované tvorby), vytvořila čtyři animované filmy, které získaly řadu ocenění, je úspěšnou ilustrátorkou mnoha dětských knih a přispívá do několika časopisů jako jsou Puntík či Tečka, spolupracovala i s Mateřídouškou a Sluníčkem. Řeč je o Anetě Žabkové.

Po Vodníkovi přichází neméně skvělá Dceřina kletba

Česká spisovatelka Tereza Bartošová zaujala tuzemskou čtenářskou obec předchozím titulem Vodník. Jednalo se o případ, který smrdí bahnem. Nyní přichází Dceřina kletba lákající na obálce na to, že si starý zločin žádá nové oběti.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Ivana Hutařová těší prvňáčky i milovníky detektivek!

ivana hutarovaIvana Hutařová má za sebou úspěšný a hlavně zajímavý projekt pro prvnáčky. A před sebou další Matyldu, takovou slečnu Marplovou českých luhů a hájů. Ivana Hutařová prostě nezahálí a tak mi to nedalo, aby...

Výborné herecké kreace a silné téma nabízí nový český film Sucho

Sucho to je tísnivé vesnické drama. Na jedné straně velkostatkář a na straně druhé chudý "kolchozník", který nutí rodinu k soběstačnému životu, ale také klíčící láska revoltujících mladých lidí. Zatímco ona je dcerou chudého farmáře, on synem vlivného agrárníka, který sice dává práci půlce dědiny, nicméně půdu, vodu a krajinu devastuje chemií. To je obrazově vytříbený a emočně nabitý film režiséra Bohdana Slámy, který je i autorem scénáře.

Z archivu...

Čtěte také...

Obrazy si tvoria rám

verni200Dom umenia mesta Brna pokrstil vernisážou 9.3. vo svojich priestoroch tri nové výstavy. Hlavná z nich sa nazýva Barvometrie a otvára otázky pojmového i fyzického ohraničenia maľby.

...

Literatura

Černý humor jak se patří

oct 200Tahle knížka vyšla už v roce 2010, takže žádná novinka. Jenže já ráda hledám v dříve vydaných titulech dnes ukrytá a polozapomenutá díla. Vy ještě netušíte, o čem je řeč? Tak to hned napravme: přede mnou kniha

Divadlo

Testosteron byl masakr

testosteron 200Městské divadlo Zlín na začátku své 73. sezóny přišlo s komedií polského autora Andrzeje Saramonowicze Testosteron, která má velké ambice stát se velmi oblíbeným titulem.

...

Film

V prosinci vstoupí do kin dokumentární film o kapele Už jsme doma

SvetloPRozsviť světlo, ať je vidět je název nového celovečerního dokumentárního filmu, který je dvojportrétem lídra alternativní a dnes již legendární kapely Už jsme doma Miroslava Waneka a jejího dvorního výtvarníka, malíře Martina Velíška. Jen těžko bychom v Čechách našli dvojic...