Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Před několika dny skončil 18. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Je tedy čas probrat se dojmy a pokusit se o shrnutí. Můj nejsilnější pocit je podobný hořké pachuti na jazyku – nějak mi to prostě nesedlo. Jsou takové divadelní festivaly ve světě, kde se po několika letech z definice komplet obměňuje festivalové vedení. Už konečně chápu, proč. Je to pojistka proti ustrnutí, jednostrannosti, stereotypu. Pražský festival toto pravidlo ovšem ve svém statutu nemá.

Již nad datem prvního představení jsem pocítila mírné rozpaky – zahájení festivalu německého divadla právě na den vzniku Československé republiky mi přišlo poněkud absurdní, ale rozhodla jsem se to velkoryse přehlédnout a moc nad tím nehloubat. Zahajovací titul byl lákavý: Deutsches Theater Berlin přivezl pod názvem Oidipus Město novou adaptaci antických textů Sofokla, Euripida a Aischyla. Do jednoho večera vtěsnané dva klasické příběhy Oidipa a Antigony zpracoval režisér Stephan Kimming. Skvělé herecké výkony (musím mimo Oidipa Ulricha Matthese zmínit Susanne Wolf jako Kreona a vynikajícího Berna Tempela v roli Teiresia), pozoruhodná minimalistická scéna, kvalitní režie, ale… Proč hraje (nutno podotknout, že znamenitě) mužskou roli žena? Proč mají všichni herci bez rozdílu věku a pohlaví skládané sukně a polobotky? Proč si někteří nasazují vousy na jevišti? A proč to bylo poslepované ze tří tragédií a trvalo to tak dlouho? Jistě to byl nějaký geniální dramaturgický záměr a fundovaní divadelní teoretici to dovedou vysvětlit, ale věřte mi, obyčejný divák jen nechápavě zíral!

Ostatní představení na tom, podle mého soudu, nebyla o mnoho lépe. Druhé představení od stejného divadla – Mateřština mamelošn v režii Brit Bartkoviak bylo o třech generacích žen. Jak slepit úspěšný kus? Jeho autorka, Marianna Salzmann, která se narodila v Sovětském svazu a do Německa se přestěhovala jako dítě několik let po pádu železné opony, má recept: Vyberte si témata, která se německá společnost neodváží kritizovat - generační konflikt, židovskou národnost, ženskou otázku, holokaust, stáří, tajnou policii, komunistickou minulost a nějakou tu lesbičku. Všechna smíchejte, proložte vyprávěním několika židovských anekdot a podávejte s křikem i hojným přehráváním všech tří hereček a nezapomeňte okořenit jukáním ze skříně, šplhem po nábytku a stěhováním kanape po jevišti. Úspěch zaručen!

Téma tří generací se odrazilo i ve hře, kterou přivezl Schauspielhaus Wien. Anne Habermehl byla autorkou i režisérkou dramatu Vzduch z kamene, které ukazovalo, jak nezpracované válečné trauma ovlivňuje další pokolení. Tedy alespoň předpokládám, že to bylo podstatou děje, protože v nepřehledném, chaotickém prolínání tří časových rovin, ve kterých hráli jen čtyři herci role všech generací, bylo opravdu velmi těžké se orientovat. Pouhé náznaky charakterů, implicitní pohnutky jednání postav, zmatek v čase a prostoru – to je to, co jsem si ze hry odnesla. Snad spolupráce s jiným autorem či alespoň dramaturgem, který by se včas zeptal na to, čemu nerozumí, by z jistě zajímavého tématu transgeneračního traumatu mohla udělat dobré drama.

Hra pro jednoho herce Sviť, černé slunce, kterou do Prahy přivezl Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, byla velmi dobře napsaná i zrežírovaná (Johannes Zametzer). Jistě, vždyť Albert Ostermaier je zkušený německý dramatik. Výkon jediného herce, Luce Feita, byl mimořádný. Monodrama je pro každého herce velkou výzvou a Feit se jí zhostil s pozoruhodnou bravurou. Přes své nesporné kvality je ovšem toto dílo, ve kterém se řeší protagonistovo zneužití knězem v dospívání a následně podvod knězovy známé léčitelky, která mu namluví, že je smrtelně nemocen, pro české prostředí velmi odtažité. Jen těžko chápeme naprostou společenskou nepřijatelnost obvinění kněze, nemožnost vzepření se jeho radám. Dalším dramatem jednoho herce byla hra Jidáš, se kterou přijelo mnichovské divadlo Münchner Kammerspiele. Autor Lot Vekemans, režie Johan Simons, v hlavní a jediné roli Steven Scharf. A to je vše, co osobně o tomto představení vím – bohužel jsem je neviděla. Přesto tlumočím názor zasvěcených – bylo to prý nejlepší představení celého festivalu. Smůla, příště si mnichovské divadlo rozhodně nenechám ujít!

Cenu Josefa Balvína pro nejlepší českou inscenaci původního německého textu, kterou Pražský divadelní festival německého jazyka každoročně udílí, získal letos režisér Daniel Špinar s představením Kabaret Kafka. Bylo to dobře zrežírované, výborně zahrané, vtipné, celkem zábavné. Pětice herců v hlavních rolích (Vladimír Marek, Jiří Vyorálek, Jiří Kniha, Michal Dalecký, Miloslav König) byla skvělá. Líbilo se mi to velmi; ovšem snad jen díky tomu, že jsem se vší silou odpoutala od textu, kterým byl známý Kafkův Dopis otci. Proč zrovna ten se stal předlohou místy až burleskní komedie, to jediné opravdu nechápu. Prostě kafkárna…

Představení Kapelle Eidg. Moos, se kterým přijeli Švýcaři, bylo pikantní ozdobou letošního nemastného neslaného festivalu. Tvořila jej lidová švýcarská hudba a poměrně jednoduchá zápletka zkombinovaná s texty u nás neznámého spisovatele Roberta Walsera. Vše, včetně scénáře, obstarali tři hudebníci a herci – Herwig Ursin, Jan Ratschko a Ruedi Häusermann, který hru též režíroval. Nezávislí divadelníci nabídli chytrý a kultivovaný humor, skvělé nápady a samozřejmě výbornou muziku – pravé švýcarské ländlery. Atmosféru nefalšované lidové zábavy pak přenesli i do předsálí, spolu s pivem a pohoštěním.

Naposledy se musím zmínit o silném zážitku, připraveném off- festivalem. Všechen sex mého života je projekt kanadského uměleckého sdružení Mammalian Diving Reflex. Ti jej zrealizovali v několika světových městech a ředitel divadla Alfréd ve dvoře se jej rozhodl uvést i u nás. Tři němečtí a tři čeští příslušníci starší generace se rozhodli podělit o své intimní zážitky s diváky. Z jejich autentických a upřímných výpovědí režisér Darren O´Donnel vytvořil texty, kteří jednotliví aktéři čtou. Od prvních dětských zvědavých postřehů a lásek přes dospívání, první vztahy až po současnost – to jsou strhující příběhy lidí obou národností, kteří zejména mladé generaci, tvořící většinu diváků, dokázali pozměnit názor na stáří a citový i erotický život jejich rodičů a prarodičů. Nevím, jestli tento strhující, emotivní a otevřený večer bylo ještě divadlo – ale v každém případě to byl úžasný, silný zážitek.

Na závěr tedy nezbývá než věřit a doufat, že příští ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka přinese změnu směrem k zajímavějším, objevnějším představením a novým podnětům. Možná by se tak Festivalu podařilo vrátit se zpět na přední místo evropského kulturního dění. Bohužel, už nějaký ten ročník tam není. Snad bude napřesrok lépe!

Zdroj foto: Archiv PDFNJ