Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dana Podracká je známá slovenská autorka poezie, které nedávno vyšla sbírka i u nás v Čechách s názvem Persona. Sbírka je to nejen pěkná, co se týče obsahu, ale zároveň ji doplňují velmi zdařilé ilustrace, které s nebývalou něhou a citlivostí dotvářejí malebnost veršů. V anotaci sbírky se uvádí, že „...za slovy se objevují stíny i záblesky světla přesvědčující o životnosti světa stvořeného ze šestačtyřiceti písmen (slovenské) abecedy...“ Česká abeceda ale nabízí pouze dvaačtyřicet písmen, s čímž se musel překladatel Milan Hrabal vyrovnat a podařilo se mu to na výbornou. Mohli to ocenit i diváci na veletrhu Svět knihy, kde se představila i samotná autorka. A právě při této příležitosti jsem M. Hrabalovi položila tři následující otázky.

Vydávat a tvořit poezii je dnes poměrně okrajovou záležitostí. Myslíš si, že přesto mají básně i v dnešním světě své místo? Vím, že je to podivná otázka pro básníka, leč se mi zdá, že mladá generace se k poezii staví vyloženě odtažitě. Vnímáš to podobně?

Většinový odtažitý postoj k poezii není výsadou dnešní mládeže. Čtení poezie byla vždy dost výlučná záležitost. Možná dívky mé generace měly k poezii blíž, než ty o půlstoletí mladší. Ale já se, nejspíš díky svému zájmu, setkávám dost často s mladými lidmi, kteří mají poezii rádi. Pravda – dost často ji sami zkoušejí psát případně interpretovat. Je to většinou dáno příležitostí. Tedy: rodiče, škola, kamarádi... Jisté je, že časy mohutného Klubu přátel poezie, jsou nenávratně pryč.

Kromě poezie překládáš i prózu, pořičemž bych ráda upozornila třeba na knihu plnou autentických vzpomínek Lužických Srbů na období druhé světové války. Jejich příběhy mě hodně zaujaly, ale zároveň mě napadlo, že se nepřekládaly snadno, protože nad osudy těch lidí poněkud mrazí. Vybíráš si podobná témata záměrně, nebo k nim přicházíš náhodně?

Ve zmíněné knížce jsem přeložil jen část textů. Byla součástí rozsáhlého projektu a tak jsem musel práci rozdělit. Mou doménou byl v tomto případě spíš jejich výběr, kompozice a především: touha tuhle knížku v Čechách vydat. Ale abych odpověděl na otázku: tohle téma mě přitahovalo léta. Takže tentokrát to byl záměr od samého počátku.

Podle mého názoru jsi nesmírně pilný a šikovný autor a přitom zůstáváš stále trochu ve stínu. Co podle tvého názoru chybí obecně k tomu, aby se autor vedral dopředu? Mám trochu pocit, že dnes je to spíš záležitost dobrého PR, než skutečné práce autora... Souhlasíš se mnou?

Je „vedrati se“ to správné sloveso? Pokud se člověk chce prosadit, je to asi lepší, než spoléhat na „panenku sedající v koutě“. Většinou ji nenajdou... Ale nederu se. To neznamená, že bych si nepřál „být čten a někým pochválen“. Za ta léta jsem se však naučil určité pokoře. A tak autory i autorky sídlící na výsluní nepodezřívám z nějakého „draní se“. Mnozí jsou totiž skutečně dobří. Jak to poznám? Buď mě jejich řádky vzruší natolik, že mám zase chuť číst i psát poezii, nebo bych si je nejradši rovnou adoptoval.

Zdroj foto: Jitka N. Srbová, almanach Wagon