Na jevišti si mohu v bezpečném prostoru prožít spousty příběhů. Obohacuje mě to

Na jevišti si mohu v bezpečném prostoru prožít spousty příběhů. Obohacuje mě to

Tisk

archiv Tereza RychláPZpěvu věnuje od dětství a velice brzy ji také okouzlilo divadlo, které se stalo její vášní. „Když se to pak poštěstí, že je divadlo spojené ještě se zpěvem, tak jsem úplně ve svém živlu a zažívám ve své práci obrovský pocit naplnění“, přiznává Tereza Rychlá, která je také maminkou dvou dětí.

Jako malá jste zpívala v pěveckém sboru Zvoneček v Hudební škole hlavního města Prahy a s ním jste projezdila kus světa. Také jste navštěvovala dramatický kroužek. A dokonce jste vyhrála konkurz na stáž s francouzským divadlem Imague Ague. Jak na ten čas vzpomínáte? Někde jste řekla, že již v té době se ve vás probudila touha po divadle.

Ve sboru jsem zažívala nádherné dětství. Chodila jsem tam celých dvanáct let a zazpívala si spoustu velkých sól. Dokonce mně je paní profesorka Novenková nechala zpívat i když jsem měla na hlavě menší číro. Ale hlavně mi sbor přinesl do života mnoho kamarádek, se kterými jsem stále v blízkém kontaktu. Poprvé jsem profesionální divadlo dělala právě s Francouzi v Lyonu. Na cestování jsem byla se sborem zvyklá, ale tohle představení mě okouzlilo tématem, které neslo. Bylo o rozmanitosti lidské řeči, barvy, rasy, komunikaci a překážkách mezi nimi. Tehdy jsem tiše toužila věnovat se divadlu a umění naplno.

archiv Tereza Rychlá

Přesto jste nejdříve vystudovala gymnázium a až po maturitě jste šla na konzervatoř, kde jste studovala pop a jazz, pak herectví na DAMU. Neuvažovala jste, že byste šla rovnou na konzervatoř?

Jednou jsem náhodně potkala Janu Paulovou (maminku Anežky Svobodové, která s námi chodila do sboru) a svěřila jsem se jí, že bych taky ráda zpívala a hrála. A ona bez rozmyslu odpověděla, že lepší je nejdřív si udělat třeba gympl, aby člověk měl kvalitní vzdělání, a pak se dá třeba studovat herectví a zpěv na vysoké škole. Ani jsem si to tenkrát neuvědomovala, ale přesně takhle jsem to udělala a jsem za to ráda. Nerada bych se v patnácti letech rozhodovala o svém životním oboru. Herců a hereček vychází se škol každý rok až příliš, tak jsem si říkala, že by bylo dobré umět i něco jiného. Vždycky jsem potřebovala jistý pocit nezávislosti.

Během gymnaziálních studií jste zpívala v kapele Discoballs, hostovala jste s kapelou Green Smatroll. Na konzervatoři vystupovala s The Spankers, s níž jste absolvovala několik zahraničních turné. Nějakou dobu vystupujete s jazzovou kapelou Tereza Krippnerová & The Masters a v roce 2019 jste vydali CD Out Of The Blue, o rok později CD Live From The Theatre. Na inscenaci Válka s mloky pro divadlo Aqualung jste se podílela na hudbě. Proč právě jazz? A jaká jste posluchačka v soukromí?

Do jazzu jsem se zamilovala díky živé nahrávce Elly Fitzgerald z Carnegie Hall (1873). Absolutně mě očarovala svoji energií, jemností, radostí i melancholií. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem si dovolila jazz zpívat. Měla jsem z něj obrovský respekt. Nicméně miluji improvizace, velmi často z nich vznikají nové originální nápady. Mám to štěstí, že mě doprovází úžasní muzikanti: Jára Bárta na piano, Jan Greifoner na basu a Branko Križel na bicí. Pravidelně hrajeme v Reduta Jazz Clubu, kde míváme vyprodáno. Panuje tam úžasná atmosféra. Doma poslouchám hudbu moc ráda, a to nejen jazz, baví mě i spoustu jiných žánrů. Nejčastěji ji mám v uších třeba někde na přejezdech mezi prací a péčí o děti.

archiv Tereza Rychlá 4

Než jste šla na zkoušky DAMU, jste strávila jednu velkou letní stáž v americkém Bread & Puppet Theatre a setkala se také se zakladatelem tohoto divadla Peterem Schumannem. Co vám tato stáž dala? Někde jste řekla, že vám pomohla v rozhodnutí se herectví pravdu věnovat.

S Bread & Puppet Theatre jsem pobývala v rámci mého dvouměsíčního osobního turné v USA. Poznávala jsem svět, učila se anglicky a ochutnávala umělecké zážitky. Začali jsme se sborem Zvoneček. Zpívali jsme na soutěži v Missoule, pak ve Vancouveru, navštívili jsme Grand Canyon, San Francisco, Las Vegas, Dead Valley nebo Yosemite National Park. Dodnes v sobě nesu velký obdiv k manažerovi sboru Janu Vančurovi, že tak velkou akci pro děti zorganizoval. A když sbor odjížděl, já v USA zůstala. Bydlela jsem týden v Seatlu u kamarádky, pak jsem přelétla do Bostonu, kde jsem bydlela u saxofonisty Kena Fielda, pak s Bread and Puppet, a nakonec týden v New Yorku, kde jsme se potkávali se zpěvačkou Veronikou Vítovou a jejím mužem saxofonistou Petrem Kalfusem. Vzpomínám, jak jsme v Brooklynu seděli na střeše u Ondřeje Pivce, který mimo jiné spolupracuje s Gregorym Portrem a v roce 2017 získal cenu Grammy. Bylo to nabušené léto plné inspirace a setkání s neuvěřitelně zajímavými uměleckými osobnostmi.

V Bread and Puppet jsem se setkala se zakladatelem divadla Peterem Schumannem. Tenkrát mu bylo sedmdesát a chodil na sedmimetrových chůdách. Vždy v sobotu jsme hráli takzvaný Cirkus, kam se sjíždělo tisíce lidí. Herci tady měli velmi tvůrčí pozici. Vymýšleli scénky, byli velmi kritičtí ke společnosti, podporovali ekologii, jak jen mohli, vyráběli úchvatné loutky a pekli si i vlastní chleba. Život tady byl o tvůrčí energii, zápalu pro divadlo a skromnosti. Koho by tak charismatické období neuchvátilo.

A jaké to bylo v italských Gruppo Jobel?

Je to divadlo fungující nedaleko od Říma, věnují se hodně pantomimě, ale také kombinují tanec, zpěv i činohru. Učila jsem se tam italsky a hráli jsme 4 představení na Andělském hradě. Každému studentovi bych doporučila sem vyrazit na Erasmus. Dodnes na to vzpomínám, byla to pro mě velmi cenná herecká škola.

Spolu se spolužáky z DAMU jste založili soubor BodyVoiceBand, kde nyní hrajete v Lásce, vzdoru a smrti. Hrajete také v MDP (Petr Pan, Zítra swing bude zníti všude, Vojna a mír, Elefantazie). Čím je pro vás divadlo?

Se souborem BodyVoiceBand letos slavíme desetileté výročí a 21. 10. se uskutečnilo v Divadle Disk představení jako taková koláž z toho, co jsme všechno odehráli a zažili. Zakladatelka souboru a bývalá vedoucí ročníku Jaroslava Šiktancová s námi vždy propojovala herectví, pohyb a hudbu a opravdu hodně nás toho naučila. Ve Městských Divadlech Pražských hraju moc ráda. Mezi svými kolegy se cítím hezky. Všichni se k sobě chovají vřele, a to je myslím pak vidět i na jevišti. Divadlo je mojí vášní. Na jevišti si mohu prožít v bezpečném prostoru spousty příběhů, a tak mám díky němu velmi bohatý vnitřní život. Když se to pak poštěstí, že je divadlo spojené ještě se zpěvem, tak jsem úplně ve svém živlu a zažívám ve své práci obrovský pocit naplnění.

archiv Tereza Rychlá 2

Vašim manželem je od roku 2022 herec, režisér Ondřej Rychlý, který vás režijně vedl v inscenaci Mrk (Divadlo v Dlouhé) a vaše společná píseň Po bouřkách zněla v titulkách filmu Slovo. Jak se vám spolu pracovalo? A pokračuje vaše spolupráce i nadále?

Za tu hereckou zkušenost s Ondřejem jsem byla moc vděčná. Málokdy se páru poštěstí setkat se takhle u společné práce, která je tak trochu vlastně v jejich režii. Samozřejmě to byla jistým způsobem i velká zkouška pro náš vztah, protože musel zažívat úplně jiné zatížení než doma. Když jsem přišla domů tak jsem tam stále měla svého režiséra a on zase tu svou herečku. Nakonec jsme ale spolu vše krásně ustáli a naopak nás to jen posílilo. Také nutno říct, že Ondřejovi šla režie s opravdovou lehkostí a nikdy jsem ho neviděla při práci takhle šťastného. Moc bych mu přála, aby se k režii dostal častěji, protože myslím, že se pro to narodil. Co se hudby týče, tak tu tvoříme stále a vládne tam harmonie. Baví nás spolu skládat autorské texty a jsme nadšeni, že se naše tvorba líbí i Janu P. Muchowovi, který s námi momentálně spopracuje na našem debutovém albu Měsíční úžeh. Už jsme dokonce vydali náš první animovaný videoklip k písni A tak to necháme, a tenhle náš projekt si střežíme jako středobod našich rozlítaných pracovních životů. Času je na to pochopitelně méně ale, když už se nám podaří se zastavit, je krásné to oslavit společnou tvorbou.

Jste maminkou dvou malých dětí – syna Tobiáše a dcery Františky. Vedete své děti také k umění? Jak zvládáte skloubit náročné poslání maminky s neméně časově náročným povoláním?

Tak tou nejdůležitější ingrediencí jsou ochotné a nejhodnější babičky. V tomhle máme opravdu štěstí. Moje i Ondrova maminka jsou nám plně k dispozici a jsou naší největší oporou. Za to jsme jim také nesmírně vděční. Dále to chce taky perfektní domácí organizaci a sdílené kalendáře. Ondřej je plně aktivní tatínek, ale zároveň velmi zaměstnaný, takže se ve všem střídáme, jak jen to jde. Bereme také často děti do divadla a Tobiáš už začal projevovat lehký zájem o herectví. Na to je samozřejmě ještě brzy, ale velmi mě těší, že teď začal chodit do dětského pěveckého sboru Zvoneček, kam jsem chodila i já, protože je vidět, že ho to baví.

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Odpočívat se snažím i za normálního chodu rodiny. S Ondřejem třeba rádi hrajeme deskové hry anebo skládáme puzzle, ale takhle jsme se nezastavili už dost dlouho. Také ta společná tvorba je pro nás velký odpočinek. Ale pokud chceme opravdu načerpat sílu, tak potřebujeme vyrazit do přírody. Bydlíme kousek od Prokopského údolí, a tak třeba vyrazíme na výlet na kole. A když je více volna a podaří se nám sbalit obě děti do auta, podnikneme výlet do lesa někam za Prahu, na chalupu, na chatu nebo ideálně na hory nebo k moři.

archiv Tereza Rychlá 3

Foto: archiv Terezy Rychlé


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

ALŽBETA STANKOVÁ – DIVADLO KALICH

kalich 200Alžbeta Stanková je herečkou v Divadle Kalich, její přechozí zkušenosti jsou však i z Radošinského národního divadla, známe ji z filmu Rebelové nebo ze seriálu Rodinná pouta. V Divadle Kalich ji uvidíme v představení Osmý světadíl.

...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Monika Kopřivová: Objevování rodinné historie nám pomáhá poznat sama sebe

Monika Kopřivová 1 2023 c archivPKdyž po studiích zahájila svou kariéru v lékárně jako doktorka farmacie, zdaleka ještě netušila, že za několik málo let odvrátí osud její cestu k jinému cíli. Nyní je již...


Literatura

Nejsem z ledu

nejsem z ledu 200V červenci vyšel u nakladatelství Ikar mrazivý detektivní příběh Anne Frasierové Nejsem z ledu, který pochází ze série Tajemství detektiva Jude Fontaineové a nese pořadové číslo tři. Čtenáře čeká neobvyklý případ pro detektivy a ješt...

Divadlo

Největší příběh všech dob

Nejvetsi pribeh 200Hra Patricka Barlowa „Největší příběh všech dob“ (Greatest story ever told). Divadelní „road movie“ se vrací! Aneb všechny cesty vedou na Golgotu...

 

...

Film

Iránské filmy se vracejí

iransky film white baloon 200Spočítali bychom na prstech jedné ruky, kolik děl z Iránu země uvedla Česká televize (jinde bychom je očekávali marně), kolik se jich dostalo do tuzemských kin - nejnověji