Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Před loňskými Vánocemi jel koncertní šňůru, vydal již své 21. album - DVD Karaoke párty s melodiemi svých hitů - či singl své dceři, zpěvačce Jiřině Anně Jandové. Má úspěchy. Přesto má k dnešní době výhrady: nelíbí se mu, že do rádií je velký problém dostat nové písničky nebo že někteří mladí nazpívají dva tři hity a už mají nos nahoře. Lidé se proto podle něj vrací ke starým osvědčeným šlágrům, v nichž byla poctivost.  

Jel jste koncertní šňůru, která vyvrcholila prosincovým koncertem v pražské O2 Aréně. Chtěli posluchači slyšet spíš starší, nebo novější písničky?
Otázkou je, které písničky jsou vlastně nové. Dřív to bývalo tak, že jsem každý rok dělal novou desku. Když jsme vydali první elpíčko Hurikán, fanoušci se mě po půl roce ptali, kdy budu mít další desku. Dnes je to jinak - v rádiích se do nových počítají i patnáct let staré písničky. A co vzniklo po roce 2000, to je nové všechno. Je to zvláštní způsob myšlení. A co lidé chtějí slyšet? Většinou staré osvědčené hity.

Čím to je, že dřív byl po nových písničkách větší hlad?
Dřív bývala muzika průhlednější. A perfektně například působil tehdejší tým asi sto dvaceti diskžokejů: když jsme vydali singl, poslali jsme jim ho a oni ho hráli na diskotékách po celém Československu. Dělali si žebříčky oblíbenosti, věděli, kdo složil hudbu, kdo napsal text, kdo hraje v kapele… Dnes na diskotékách skoro nikdo nic o písničkách neříká. Když z nich mladí odcházejí, ani nevědí, co tam vlastně hráli.

Co rádia?
I ta dřív fungovala jinak - pouštěli tam novinky, dnes z devadesáti procent jen staré věci. Nemohu si stěžovat, hrají mi asi dvacet písniček, ale problém je dostat se tam s novou písničkou. Dneska jakoby se zastavil čas. Na jedné straně se vyvíjejí telefony a všechna možná technika, přitom ale lidé koukají na staré filmy, poslouchají starou muziku. Mnoho nového se totiž zařadilo do jakési průměrnosti. Je zvláštní, že se objevily takové talenty, které najednou „umějí“ hrát, zpívat, moderovat i tancovat, prostě všechno dohromady… Dřív, když člověk něco z toho neuměl, režisér by ho do zábavného pořadu vůbec nevzal. Dnes tam vezmou každého, kdo je známý z bulváru, byť nic neumí.

Ale vaše generace zpěváků je pořád oblíbená…
Také jsme poctivě makali, i po nocích. Já jsem si na desky napsal přes sto písniček - to bylo času stráveného ve studiích… Dnes si někdo napíše tři čtyři písničky, vydají mu to, a on si myslí, že je mistr světa, přitom není ani mistr republiky. Z tří písniček ale nikdo koncert neudělá. A navíc hned přemýšlí, jak rychle nazpívat nějaký známý hit, ale to dříve patřilo většinou na tancovačky a do barů.

Jací podle vás jsou dnešní mladí zpěváci?
Většinou nemají úctu k starším kolegům. Když jim zahrají v rádiu jeden jejich hit, takřka s nikým se už nemají pocit poradit. To když jsem začínal já, hltal jsem rady úspěšných lidí ze showbyznysů a bral jsem si z nich příklad. Dnes prostě dost chybí originály. Nemají svoji image, jsou to sice hezcí kluci a hezké holky, ale když zpívají, mnohdy nepoznáte, kdo to je. To dřív, ať to byli Zich, Matuška, Tučný, Gott a spousty dalších nebo třeba i já (smích), bylo po prvních slovech poznat, kdo zpívá. Ale abych jen nekritizoval, líbí se mi třeba Petr Bende, i když jsem od něj také už dlouho nic neslyšel. Docela dost je hraný David Deyl, ale i jeho si někdy spletu s jiným zpěvákem.

Mladé „hvězdy“ se ale pravidelně objevují v bulváru, čímž „žijí“…
Lidé z bulváru mladé hvězdičky ujišťují, že to tak má být. Dřív bulvár nebyl a také to fungovalo. Bulvární noviny vycházejí denně, jsou tam zprávy, které se rychle dostanou k čtenářům, ale ti už druhý den většinou nevědí, co se o někom dočetli. Jen vědí, že něco… Když o mně třeba bulvár napíše nějakou „kachnu“, hned mi někdo po pár dnech říká, že o mně něco četl, ale už neví co - že jsem asi někde zpíval…

Není to tím, že různé informace na člověka číhají zpoza každého rohu?
Asi ano. Nedávno jsem v televizi slyšel moudrou věc: informace, které před sto lety lidé vstřebali za jeden, dva či tři roky, musejí dnes vstřebat za týden nebo čtrnáct dnů, a to často v podobě reklam. Lidský mozek je informacemi prostě přehlcený. Musíte desetkrát zdůraznit, že vám vyšlo nové cédéčko, aby se to k lidem vůbec dostalo. Bulvár nepomůže, ten napíše, že jste si zlomila nohu, ale ne, že jste vydala desku. To je prý reklama.

Píseň se ale nemůže stát hitem, pokud se o ní lidé dopředu nedozvědí, pokud ji nehrají rádia… Bulvár o tom nepíše, rádia hrají většinou jen staré osvědčené šlágry… Je to tedy začarovaný kruh?
Je. Když vám někdo řekne, abyste si koupila krásný obraz, kde je například louka a žena v klobouku, koupíte si ho, když ho dopředu neuvidíte? Jistěže ne. Tak je to i s hudbou.

A tak se lidé vrací k zlatým šedesátým, sedmdesátým či osmdesátým letům…
Dokonce i mladí. Nedávno mě překvapili čtyři kluci, kteří za mnou přišli v kavárně a spustili: „Ty jsi teď natočil skvělou písničku Žít jako kaskadér.“ Říkal jsem jim, že ta je už z roku 1984. Divili se. Mladí zkrátka objevují muziku, kde je dokonce možné rozpoznat hudební nástroje. Dnes se totiž stává, že je in, aby vůbec nebylo poznat, na jaké nástroje se v písničce hraje. To je přece šílené.

Pak v písničkách chybí to pomyslné srdce…
Chybí a lidé ho přirozeně hledají. Dnes stovky lidí po světě vymýšlí muziku stylem, že dají na internet, aby jim jiní posílali nápady, oni to pak dají dohromady, vlastně to tak trochu ukradnou, a někteří na tom dokonce i vydělají. Kdekdo dnes vyrábí pořady, náměty, texty a reality show, které jim většinou pošlou a následně esemeskami zaplatí posluchači. Proto pak v televizích nemusejí dělat pořady se zpěváky, kterým by museli platit honoráře.

Máte ještě chuť skládat nové věci?
Písničky píšu pořád. Nedávno jsem zrovna udělal jednu melodii, myslím, že je pěkná, nechám ji otextovat a pak ji vypustím ven. Ale dvanáct písniček na novou desku skládat už asi nebudu. Před rokem a půl jsem novou desku vydal, měla úspěch, ale stejně cítím, že tomu doba není nakloněna. Lepší je pracovat na jedné dvou věcech, a přidat je na desku k starším písničkám. Nebo vydat singl.

Nedávno jste vydal singl vaší dceři Jiřině Anně. Můžete o něm něco říct?
Je to písnička Mlha za duhou, která už předtím vyšla na dceřině druhém albu Narovnaná v zádech. Udělali jsme i klip. Myslím, že se povedl, singl hrají i na MTV. Jsem spokojený.

Vy jste vydal DVD s Karaoke party…

Ano, je tam deset originálních melodií mých hitů, dole běží texty, takže si to může kdokoli zazpívat. Vedle hitů Hráli jsme kličkovanou, Všechno na Mars nebo Kde jsi tam je i bonus v podobě videoklipu k písničce Já se přiznám. Moje žena mi říkala, že až nebudu doma, zkusí si to zazpívat (smích)…  

Foto: archiv Dalibora Jandy

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )