Kultura21.cz

Olympijský vítěz v moderním pětiboji z Londýna David Svoboda se věnuje sportu maximálně a volného času si proto moc neužije. Když se však i přes velkou zaneprázdněnost naskytne nějaká volná chvilka, rád si zajde třeba na zajímavý koncert či divadelní představení.

Snil jsi už jako dítě o dráze profesionálního sportovce, nebo tě v dětství lákala povolání jako kosmonaut či popelář?

Já jsem nikdy neměl přání stát se popelářem či kosmonautem. Jestli nějaké, tak jen to, že jsem chtěl být sportovec, ale že bych o tom snil, to se říct nedá. Ke sportu jsem ale měl já i mí dva bráchové velmi blízko. Sport byl naším koníčkem a způsob jakým jsme trávili volný čas. Určitě jsme ho nedělali proto, abychom vyhrávali a sbírali medaile, ale protože nás sportování bavilo. A tak nakonec nebylo pro nikoho žádným překvapením, když jsme se dali na sportovní dráhu.

Vedli rodiče tebe i tvé bratry ke sportu už odmalička?

Táta pořád někde něco běhal nebo plaval, takže nám v tom šel příkladem a my jsme to dělali po něm. Ale nikoho z nás k tomu nikdy nenutil. Kdybychom nechtěli, tak by se nic nedělo.

Proč si se rozhodl právě pro moderní pětiboj?

Mně se vždy líbily individuální sporty. Na týmové jsem neměl moc chuť, a proto je také moc nezkoušel. I když máme v pětiboji týmové soutěže, rád si zodpovídám sám za sebe i za své výsledky. V mládí jsem zkoušel hodně sportů a velká spousta mě i bavila. Nejdříve jsem zakotvil na šest let u plavání, ale potom jsem chtěl nějaké zpestření. Vždy se mi totiž líbili víceboje. A protože jsem chtěl vyhrát olympiádu a nadále dělat i plavání, tak v mém rozhodování zbyl triatlont a moderní pětiboj. A mezi nimi vyhrál pětiboj.

Která z těch pěti disciplín je ti nejbližší?

Takhle se nejde ptát. Moderní pětiboj je vlastně disciplína, kterou mám nejradši. Mám na ní rád její všestrannost a nároky s ní spjaté. Je totiž umění připravit se na pět odlišných disciplín, tak abych v rámci celkového zhodnocení v pětiboji byl co nejlepší.

Tvé jednovaječné dvojče Tomáš je také velmi úspěšným sportovcem. Nedávno si přivezl zlatou medaili z mistrovství světa v biathle. Jaký je mezi vámi vztah? Pomáháte si nebo mezi sebou spíše soupeříte?

Rozhodně na sebe ve sportu nežárlíme a ani si nic nezávidíme. Zkrátka si radíme, pomáháme a podporujeme se, jak jen to jde.

Máš před závodem nějaké rituály či spoléháš na talismany pro štěstí?

Vždycky jsem si myslel, že žádné rituály nemám a hlavně se snažím nebýt pověrčivý, protože takové věci sportovcovi škodí. Ale jak se mě na to lidé více ptají, tak jsem nad existencí rituálů začal přemýšlet. A pár věcí jsem našel, ale netvrdil bych, že to jsou přímo rituály. Vzpomněl jsem si, že když jdu na startovní blok na bazénu, tak na něj vždy chodím z levé strany. A nevím proč. Všiml jsem si toho poprvé, až kdy jsem měl na té straně překážku a musel jsem jít z pravé strany. Je pravda, že i tretry si začínám obouvat od té levé. Žádné talismany ale pro štěstí nemám.

Slyšela jsem o tobě, že ve sportu uznáváš fair play. Stojíš si za svou férovou povahou i v osobním životě?

Ano, protože to je takové mé ego. Sám bych se chtěl totiž vidět jako nejférovější člověk na světě. Proto se snažím přiblížit mnou vytyčenému ideálu, který bych si u sebe představoval. Snažím se tedy podle toho také chovat. Mí trenéři ale mou vlastnost nemají moc rádi, protože mě tato moje motivace žene někdy k dělání „hloupých chyb“. Třeba když rozhodčí v šermu rozhodne v můj neprospěch, tak to neřeším, protože rozhodčí má vždy pravdu. Když ale tahle situace nastane u protihráče a já bych z nespravedlivého rozhodnutí mohl vytěžit nějaké body, tak jsem schopný negovat rozhodnutí rozhodčího.

Snažíš se také napomáhat dobré věci. Zapsal ses dokonce do registru dárců kostní dřeně. Co tě k tomuto rozhodnutí přimělo?

Rozhodl jsem se, že svou novou roli olympijského vítěze využiji pro dobrou věc. Zpočátku jsem totiž vůbec netušil, že taková možnost někomu pomoci existuje. A když za mnou přišli z registru na jednom světovém poháru, kde byla i pro tyto účely mobilní stanice, rozhodl jsem se jít příkladem a zapsal jsem se. Myslím si, že je to určitě to nejmenší, co mohu udělat proto, abych někomu zachránil život.

Roli sportovce jsi při focení kalendářů na chvilku vyměnil za roli modela. Přijal bys také nabídku účinkovat v nějakém filmu či seriálu?

Už jsem nabídku hrát v jednom seriálu dostal. Celé to bylo zamýšleno jako vtip a měl jsem tam hrát sám sebe a role netrvala snad ani minutu. Na takovou nabídku jsem kývnul, ale nakonec se ten seriál bohužel neodvysílal. Tyhle jednorázové srandy mi nevadí, ale určitě neuvažuji o tom, že bych se v nejbližší době živil něčím jiným než sportem.

A přemýšlíš už teď na zadní vrátka, až nebudeš moci dělat sport v plné míře?

Patřím mezi ty sportovce, kteří si uvědomují, že jejich sportovní život je časově omezený a už v dětství jsem se zamýšlel nad tím, co bych dělal, pokud bych nemohl sportovat. No a vlastně jsem to měl vždycky vymyšlený. Za ty roky se to ale několikrát změnilo. V současné době jsem přesvědčený, že u sportu chci zůstat. Také jsem nedávno se svým kamarádem Honzou Hovorkou založil společnost Dukla Marketing, do které jsme nabrali spoustu skvělých sportovců, o které se chceme starat.

Nedávno si se stal kmotrem nového CD Pavla Šporcla. Jaký vztah máš k hudbě a obzvlášť k té vážné?

Můj vztah k hudbě je pozitivní. Vždy jsem k ní měl blízko, protože můj brácha hrál v kapele. Já sám jsem bohužel nehrál na žádný hudební nástroj a občas mě to i mrzelo. Proto si tento handicap supluji alespoň tak, že hudbu poslouchám. A co se týče vážné hudby, tak k ní jsem blízko moc neměl, ale přiblížil jsem se k ní tím, že jsem si pořídil novou výbornou aparaturu, na které to dokonale zní a díky tomu jsem se jí i přiblížil. Hudba je o reprodukci a jsou žánry, které v běžné reprodukci zajímavé nejsou. Třeba nejde srovnat vážnou hudbu hranou naživo a z autorádia, kde zní hrozně.

Máš čas kromě sportu také na nějaké kulturní akce?

Času mám málo, ale protože jsem tento rok měl kvůli zranění času více, tak jsem toho využil a kulturně se vyžil. Do divadel chodím docela často. Moc se mi líbil třeba Sluha dvou pánů, Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem a moc rád chodím také do Dejvického divadla. A co se koncertů týče, tak když mám čas a o něčem vím, tak také zajdu. Myslím si, že kulturně zdaleka nezaostávám.

Co ty a četba? Najdeš si čas mezi závody na dobrou knihu?

Bohužel čtu málokdy. Když jsem měl čas číst, tak jsem četl knížky do školy a na normální, pohodovou četbu jsem čas prostě neměl. Tam ztrácím. Když ale čtu, tak čtu knihy, které mi mohou něco dát, ať už je to pro můj duchovní rozvoj, nebo mi mohou něco dát ve sportu. Čtu také spíše převážně knihy doporučené, sám si žádné nevyhledávám.

Prozradíš mi na závěr našeho rozhovoru, jestli máš nějaké motto, kterým se řídíš?

Je jich víc. Třeba, že cokoliv co člověk chce, tak dokáže. To se mi docela potvrzuje. Další zní, že si má člověk dávat pozor na to, po čem touží, protože to dostane. A to se mi též potvrzuje. Ještě jsem si vzpomněl na motto od své fyzikářky z gymplu, která říkala, že nejdůležitější je umět správně zanedbat. A podle něho se snažím řídit.

Rozhovor s Davidem Svobodou byl pro mě velice příjemnou záležitostí. Chtěla bych proto Davidovi moc poděkovat, že si udělal čas pro poskytnutí rozhovoru našemu portálu a přeji mu mnoho úspěchů na poli sportovním i soukromém.