Markéta Schneiderová: „Hodně mi záleží, aby člověk zapomněl, že je to jenom napsaný.“

Markéta Schneiderová: „Hodně mi záleží, aby člověk zapomněl, že je to jenom napsaný.“

Tisk

schneiderova 200Jak se ze spisovatelky ‚do šuplíku‘ stane úspěšná blogerka, která trousí svá díla po světě? Co člověka nakopne, aby si začal plnit svůj sen a přitom se nezačal brát hrozivě vážně? Markéta Schneiderová je ženou činu. Osobností, která dává do příběhů nejen v jejích knihách, ale i kolem nich, romantické kouzlo lidskosti.


Markéta Schneiderová vydala knihu U nás na skládce. Útlejší novela rozhodně není ale je útlá ve svém ději. Vyprávění třináctileté Anči o životě na skládce mezi silnými individualitami je citlivým, přesto syrovým a dojemným příběhem o jiných perspektivách mezilidských vztahů. Ovšem titul není výjimečný pouze díky obsahu, ale i proto, jak složitou cestu někdy může do poličky v knihovně mít. Vydala jej totiž sama, pro splnění svých snů. A sama se také rozhodla, jak s výtisky naloží. S věnováním je ‚ztrácela‘ po všech koutech naší země, založila si blog a začala tak lidem dělat radost. Najít na nečekaném místě knihu, určenou právě pro ten pocit lehkého kouzla i roztomilé tajemnosti, co asi ukrývají písmenka uvnitř, a zda vůbec může být literárně kvalitní, když je ‚nechávaná‘, je něco, co se vám během dne nevypaří z hlavy. Dnes už je kniha v distribuci a přibyl k ní i druhý Markétin titul U nás ve vile. Jak vznikl celý tenhle nápad se ztrácením knih a jaký člověk se za ním ukrývá?

Byla knížka U nás na skládce vaší první knížkou?

Nebyla. Odjakživa něco píšu. Mám doma takových osm kilo deníků a před Skládkou jsem sepsala pár novelek, které četli kamarádi a moje děti. Vždycky jsem se za to, že píšu, trochu styděla. Doma mi hubovali, když jsem se flákala s knížkou, a sepisování něčeho, co nikdo nebude číst, je ještě daleko horší flákání. Předloni jsem si ale uvědomila, že je mi padesát, a jestli se konečně neodvážím zveřejnit svoje příběhy teď, nemusí na to už nikdy dojít. Ve středním věku totiž člověku obvykle dojde, že před sebou nemá nekonečně času. Tak jsem se rozhodla pro coming out.

A tak jste vybrala ze svých děl?

Zrovna jsem dopsala Skládku a měla jsem z ní výborný pocit. Bylo to poprvé, co jsem cítila, že si za tím, co jsem napsala, fakt stojím. V učebnicích tvůrčího psaní stojí, že když člověk dost dlouho píše, najde nakonec svůj hlas. Až u Skládky jsem pochopila, jak je to míněno, i když ten hlas, co jsem našla, není můj, ale Anči.

Knížku jste vydala vlastním nákladem…

Zvažovala jsem, jestli do toho jít. Pár let jsem knížky prodávala, takže jsem si nikdy nedělala iluze, že by se zrovna o mou knihu lidi poprali. V naší republice denně vychází kolem pětatřiceti knih. Rozumný nakladatel vydává to, o čem věří, že se na pultech rychle otočí. Moje Skládka není v ničem objevná, je to jenom milý příběh.
Nikdy jsem si nebyla výsledky svého psaní tak jistá, abych je nabídla oficiálním nakladatelům. Bála jsem se, že když mě párkrát odmítnou, přijdu o elán a radost z vymýšlení. Proto jsem do toho vrazila vlastní peníze. Pro srandu. A rozhodně toho nelituju, i když jsem měla pech na distributora.
Uzavřela jsem distribuční smlouvu s C-pressem, ten ale časem spolkla firma Albatros media a ukončila distribuci knih, které nebyly z její produkce. Po půl roce mi napsali, ať si odvezu paletu knih z jejich skladu. Proto jsem se rozhodla, že Skládku budu rozdávat zadarmo.
Začala jsem knížky trousit po světě a psát o tom blog, a tím to všechno získalo jakýsi romantický rozměr. Skoro každý, kdo knížku zadarmo dostal, cítil potřebu mi dát vědět, jestli se mu líbila, takže jsem měla zpětnou vazbu, které bych se nedočkala, kdyby se prodávala v krámech.
Obdarovaní čtenáři mi sem tam něco poslali: ponožky, pero, zapalovač, hrneček, průvodce po severních Čechách. Občas jsem s někým zašla na pivo a seznámila se takhle s bezva lidmi.

schneiderova u nas na  skladce

Nechávala jste v knížkách vzkaz? Adresu blogu, e-mailovou adresu…

Byl tam vzkaz a odkaz na blog. Jedna paní se ozvala, že našla mou knížku na nádraží na Šumavě. Nebo mi zavolala kamarádka, že Skládku mají v jedné knihovně v regálu „Knihovna doporučuje.“ Někdo z těch, kdo ji našel, ji tam asi odnesl.

První tedy byla kniha, až pak vznikl blog?

Ano, blog vznikl v návaznosti na knížku. Původně jsem chtěla psát především o tom, kde jsem knihy vytrousila, ale pak mě to přestalo bavit. V poslední době blog flákám. Kamarádka mě přemluvila, abych se pustila do románu, a taky nemám tolik nápadů, abych jimi mohla plýtvat. Na druhou stranu je mi jasné, že bez blogu se o mně a mých knihách nikdo nedozví, přitom jich mám plný sklep a nevejde se mi do něj tudíž bicykl.

Dostala jste i nějakou zpětnou vazbu od literárních kritiků?

Skládku jsem poslala několika redaktorům, kteří ji pravděpodobně ani neotevřeli. Až po roce se objevila stručná, ale velice příznivá zmínka v Tvaru od Boženy Správcové. Udělala mi obrovskou radost.

Jak se vám psalo jazykem třináctileté holky?

Mám tři dcery. S nejmladší jsme spolu donedávna bydlely, takže jsem měla denně na očích, jak přistupuje k věcem a jakým jazykem mluví. Anča je přemoudřelý puberťák, což svádím na to, že vyrůstala mezi dospělými. Druhou knížku, která na Skládku navazuje, už jsem si v první osobě psát netroufla.

Žila jste s postavami? Představovala jste si třeba před spaním, co bude dál, co napíšete další den?

Ano. Mám je všechny čtyři postavy moc ráda. Vnímala jsem ten příběh jako svůj osobní prostor, útulný a milý, kam bylo příjemné se vracet.

Když se zpětně na Skládku podíváte, pořád se vám líbí?

Skládka jo. Ostatní věci, které jsem napsala, mě číst nebaví. Skládka byla napsaná doopravdy. I když se to takhle nikdy nestalo, není to lež.

schneiderova U nas ve vile

Jak je to s druhou knížkou? Jedná se o pokračování Skládky nebo …

Tahle druhá knížka je v podstatě o umírání. Aby to nebyla taková darda, komentuje ho osmnáctiletá slečna. Když jsem ji psala, uvědomila jsem si najednou, že je to zase Anča, akorát o něco starší. Za ní se pak do příběhu vetřeli i Emil s Tomášem.

Necháváte příběh, aby se vyvíjel sám, nebo se dopředu připravujete, máte rozvrženou linii či přímo osnovu?

Většinou mám všechno dopředu vymyšlené, ale vždycky mi to uhne trochu jinam. Kdybych byla profík, dokázala bych to nejspíš ukočírovat, ale mně se líbí, že to není jenom logické puzzle, že se to vyprávění rozvíjí samo tam někde v nevědomí. Občas se stane, že některé kousky skládačky odněkud vyskočí už hotové a zapadnou, kam mají, aniž bych o to usilovala. To miluju!

Markéta Schneiderová profík v pravém slova smyslu skutečně není. Překračuje totiž hranice ještě dál. U nás na skládce je rozhodně titulem, který se profesionálně vydaným knihám naprosto vyrovnává, ovšem ponechává si své kouzlo. Kouzlo, které do ní vtiskla právě sama spisovatelka. Své kouzlo osobnosti, jiskru a inteligentní humor, které z ní vyzařují při osobním setkání, najdete i v jejích řádcích. A to se dnes stalo už vzácností!

Markéta Schneiderová
Bibliografie:

U nás na skládce
U nás ve vile
Adresa blogu: http://marketaschneiderova.blog.idnes.cz/

Zdroj foto: Markéta Schneiderová


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Honza Jareš: „Je pro mě důležité, aby mě lidé vnímali jako umělce, nikoliv jako člověka, který nevidí a má to těžké.“

honza jares 200Honza Jareš se narodil v roce 1981 v Hradci Králové, své dětství prožil v Brně. Zde absolvoval základní školu pro nevidomé a souběžně Základní uměleckou školu Vítězslavy Kaprálové, obor zpěv a klavír. Poté se přestěhoval do Prahy a po něk...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Monika Valentová: „Bojím se asi tak desetkrát denně“

monika valentova 200Monika Valentová vloni vydala tři knihy pro děti. Zdá se, že snad zanevřela na dospělé čtenáře. Po skvělých sbírkách povídek Hafni! a jiné povídky, Mrkev pro vězně a Nelidské zdroje, které napsala pod dívčím jménem Petrlová, si teď...


Literatura

Můj rok 1958 aneb Ohlédnutí do minulosti

muj rok 200Dostali jsme se do roku, který končí osmičkou a nakladatelství BizBooks toho využilo a nejen pro ty, kteří letos oslaví 60 let, připravilo knihu Můj rok 1958. Pokračují tak v zajímavém nápadu, totiž Série Můj rok a musím uznat, že se jim to poved...

Divadlo

Sedm známých osobností věnovalo šest zážitků a jeden obraz do unikátní charitativní online aukce pro Divadlo Viola

Viola200Tereza Kostková, Miroslav Donutil, Václav Vydra, Jiří Dvořák, Ivo Kahánek, Marek Eben, Jiří Anderle. Oblíbení a vítaní hosté na jevišti Divadla Viola se spojili, aby společně s aukční platformou Arts Bay a Prague Business Clubem pomohli legendární uměl...

Film

Nový film Moje nová tvář vstoupí do kin 26. října – Příběh ženy, která se rozhodla nezemřít

Martina Moje nova tvar 3Celovečerní film oceňované novinářky Jarmily Štukové a producentky Maji Hamplové přináší ojedinělou osobní výpověď Martiny, která se po brutálním útoku bývalého partnera snaží najít sílu...