Kultura21.cz

„Hudba mi připomíná vesmír. Je v ní stále co objevovat, vždy mne něco nového překvapí. Fascinuje mne její pružnost, nespočet možností jak ji tvořit, jak ji interpretovat, jak ji vnímat. Je to nekonečný prostor pro tvorbu a kreativitu,“ říká houslistka Marie Hasoňová, milovnice historie a exotického ptactva.

Pocházíte z Mikulova, kde jste hrou na housle začínala na ZUŠ. Co vás k houslím přivedlo? Nelákal vás jiný hudební nástroj?

Nepocházím z profesionálně hudební rodiny. Maminka hrávala na zobcovou flétnu, kterou ve svém mladistvém věku v 70. letech chtěla sice studovat, ale nebylo to z mnoha důvodů možné. První bližší seznámení s hudbou bylo tedy na zobcovou flétnu. Maminka byla učitelkou v mateřské školce a kromě flétničky uměla také na kytaru a klavír. Doma jsme vše ze zmíněného měli, a pokud si pamatuji, bavilo mne si na nástroje občas hrát. Mezi zvlášť oblíbené činnosti bylo pouštění si předehraných klasických skladeb na keyboardu a pokusy melodie napodobovat. Ráda jsem si i melodie vymýšlela. Všechno asi nasvědčovalo tomu, že mne hudba zajímá.

Jak jsem se pak dostala k houslím? Mám akorát takovou osobní teorii. Myslím si, že mne k houslím přivedla kreslená pohádka Zdeňka Milera. Není to námi všemi známý Krteček, nýbrž pohádka Cvrček a housličky z roku 1978. Tehdy jsme si vše nahrávali na VHS kazety a tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších pohádek; když se mohu dívat na televizi tak na Cvrčka! Na paměti mám, že jsem s houslemi od té doby neustále rodiče otravovala. Jakékoliv dekorace nebo obrázky musely být s houslemi. Koupit housle bylo pro nás finančně složité a nebylo nám úplně známo, že by se dalo od „lidušky“ housle půjčit. Maminka si tehdy myslela, že je to jen dětský záchvěv a brzy mne tato myšlenka upustí. Nepotvrdilo se. Začala jsem se učit na housličky tedy až v sedmi letech. Nastoupila jsem do ZUŠ Mikulov k paní učitelce Ireně Mrázkové.

S jiným hlavním nástrojem jsem nikdy nepočítala, ale jak jsem již zmiňovala, bavilo mne hrát na klavír. V pozdějších letech jsem na pár let docházela na hodiny klavíru k paní učitelce Golové. Nebyl to nicméně můj hlavní střed zájmů. Zpětně jsem ale byla ráda, že jsem se tomuto nástroji alespoň trochu více věnovala, neboť na konzervatoři byl klavír povinným předmětem. Abych dokončila svůj zájem o jiné nástroje, velmi – ale opravdu velmi příležitostně – a potají! – jsem si hrála na cimbál. Byl často k dispozici v kumbále ZUŠ, kde jsem měla možnost cvičit, pokud tam nezkoušela cimbálová muzika Pálava. No, ale na cimbál opravdu nic pořádně neumím. Mým snem je si ale nějaký pořídit domů a ve volných chvílích si hrát.

Foto: Petra Hajská

Hru na housle jste pak studovala na Pražské konzervatoři u Jiřího Vodičky a studia ukončila pod vedením Jiřího Fišera. Jak na oba pány mistry svého oboru vzpomínáte? Jak vás profesně ovlivnili?

Na oba pány profesory vzpomínám především v dobrém! Mít dobrého pedagoga od počátku je alfou a omegou celého vývoje profesionálního houslisty… S odstupem času si člověk uvědomuje čím dál více věcí, které získal od svých pedagogů. Zkušenosti si nese takřka celý život.

K Jiřímu Vodičkovi jsem se tehdy dostala skrze jeho pana profesora, skvělého Zdeňka Golu, kterého jsem znala již dříve z houslových kurzů. Tehdy mne učení pana Goly natolik oslovilo, že jsem neváhala nastoupit k jeho žákovi. Jiří Vodička byl ale zcela jiná osobnost. Fascinovala mne jeho přirozená a brilantní technika. Vše hrál s takovou samozřejmostí a lehkostí. Byl pro mne velkou inspirací z hlediska virtuosity a dokonalého ovládání nástroje. Oceňuji, že se tehdy ke mne stavěl, nikoliv jako ke studentovi nýbrž, jako ke kolegovi, k někomu sobě rovnému. Dnes (už s úsměvem) vzpomínám na velmi cennou zkušenost, kterou mi Jiří umožnil prožít hned na začátku studií na konzervatoři. Skrze jeho iniciativu jsem měla možnost sólově vystoupit s Filharmonií Hradec Králové a přednést druhou větu houslového koncertu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Zadání jsem dostala přes prázdniny před nástupem na konzervatoř. Pamatuji si, že jsem tehdy si nemohla připustit, že bych se tak jednoduše dostala k sólovému výstupu s orchestrem. Usoudila jsem tedy, že budu hrát druhou větu ale úplně jiného díla - koncertu d-moll pro housle, klavír a orchestr, nikoliv známého koncertu e-moll pro housle a orchestr. Notový materiál jsem si, jak již bylo zvykem, vypracovala sama. Nepřišlo mi to příliš těžké na nastudování. Velké překvapení ale přišlo asi 14 dní před datem koncertu, kdy jsem měla první hodinu s panem Vodičkou. Vzpomínám, že jsem s nadšením začala hrát nacvičený kousek. Po chvíli mne pan profesor zastavil a zeptal se: „Prosím tě, co to hraješ?“ K mému překvapení a zděšení jsme přišli na to, že jsme si neporozuměli v zadání. Bohužel se opravdu mělo jednat o druhou větu houslového koncertu e-moll. Nastal pro mne velký stres, nikdy jsem se nemusela nic tak rychle naučit a moc jsem nevěděla jak s tím naložit. Navíc, pan profesor odjel na turné do zahraničí a zůstala jsem na to sama. Abych dostala alespoň nějakou zpětnou vazbu, měla jsem hodinu u paní prof. Jany Vlachové, Jaroslava Foltýna, dokonce mi kamarádka domluvila hodinu u houslisty Romana Patočky. Těsně před koncertem jsem stihla i odjet do Mikulova za svojí paní učitelkou, aby mi trochu pomohla. Hledala jsem jakékoliv informace, které by mi mohly pomoct se skladbu rychle naučit. Pokud si pamatuji správně, koncert dopadl vzhledem k dané situaci nejlépe, jak mohl. Pan dirigent Ondřej Kukal, který koncert tehdy dirigoval, byl velmi optimistickým a podporujícím elementem během hraní. Velmi jsem si oddechla. Na celou situaci dnes už pohlížím úplně jinak. Tímto způsobem, i mnohem rychlejším pracuji na denní bázi. Tehdy to ale bylo opravdu, jak se říká: hodit do vody a plavat. Je možné, že i díky této zkušenosti jsem dnes schopná se učit velmi rychle.

Po dvou letech studií u Jiřího Vodičky jsem nastoupila k panu profesorovi Jiřímu Fišerovi, u kterého jsem strávila 4 roky; tedy až do absolutorií konzervatoře. Přišlo něco úplně jiného. Učil mne sebekázni. Pravda, potřebovala jsem urovnat, opracovat, uhladit. Fungovala jsem někdy jak časovaná hudebně emoční bomba. Hudby, vášně či nápadů jsem měla vždy mnoho. Chybělo mi jí dát někdy jasný řád. Nechci ale, aby to působilo, že naše hodiny byly jen o sebezáchově a zmíněných věcech. Měli jsme jeden velký společný zájem, což byla folklórní hudba. Skrze ni a její obsah byla nádhera pracovat na hudbě zrovna probíraných klasických skladatelů. Myslím, že jsme si velmi rozuměli. Předpokládám, že jsem pana profesora mohla někdy rozčilovat svou tvrdohlavostí a neustálými otázkami jako – proč musím něco hrát tak a ne jinak – s předem připravenými argumenty samozřejmě! Dodnes vlastně nemám úplně ráda, když od někoho slyším: „Hraju to tak proto, proto, že se mi to líbí.“ Beru to jako amatérský přístup bez respektu jak ke skladbě samotné, tak k autorovi.

Foto: Petra Hajská

Jste také absolventkou Orchestrální akademie České filharmonie, s níž jste absolvovala mnoho koncertů a zahraničních turné. Jaké to bylo, být součástí takového věhlasného orchestru?

Jedním dechem – bylo to krásné. Poznala jsem spoustu krásných lidí, krásné muziky, skvělých sólistů a skvělých dirigentů. Vzpomínám na spoustu hezkých momentů, i těch mimo hudebních! Obzvlášť ráda mám historku, kde mi kolega violoncellista František Lhotka zakoupil kabát v dobročinném podniku během turné v Irsku. Kabát mi byl věnován na hotelu při jednom večerním posezení. Fór byl v tom, že si k nám nemohl nikdo přisednout, dokud nepřišil alespoň jeden knoflík; zakoupený kabát totiž neměl přišitý jediný knoflík! Všechny byly hezky stranou v plastové taštičce a čekaly, až se jich někdo ujme. Dnes je to taková hezká vzpomínka na každého kolegu, který knoflík přišil. Kabát mám doma doteď, byť se na něj už jen koukám.

Z hlediska praxe, naučila jsem se mnoho. Od standardních kousků, které se především často interpretují v ČR až po méně známá díla. V té době, kdy jsem byla v Akademii, toho bylo opravdu hodně. Příprava do škol – v Praze a ve Vídni, vlastní sólový repertoár a jeho příprava, koncerty s klavírním triem Quasi trio, kde jsem tehdy byla jeho členkou. Do toho jsem si musela vydělávat. Vlastně, s tímto jsem se musela prát už od doby příchodu do Prahy, jinak to nešlo. A nelituju toho! V neposlední řadě samozřejmě příprava na koncerty s Českou filharmonií. Člověk by si nedovolil přijít nepřipravený. A vlastně i proč, bavilo mne to. Ale pravda, nic není zadarmo a čas není nafukovací. Těch večerů strávených cvičením do dvou do rána – protože to jindy nešlo – bylo poměrně hodně.

Z profesního hlediska bylo samozřejmě skvělé být součástí projektů, kde jsem se mohla setkat s věhlasnými dirigenty jako Simon Rattle, Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov nebo Stephane Denéve. Stejně tak bylo skvělé se setkat se skvělými sólisty – Yuja Wang, Leonidas Kavakos, Gautier Capuçon… Bylo těch úžasných umělců opravdu mnoho a jsem za tuto zkušenost vděčná.

Foto: Archiv Marie Hasoňové

Jste držitelkou ceny udílenou Akademii Václava Hudečka, s nímž jste také vystupovala na scéně. Jaká to byla pro vás zkušenost, učit se a vystupovat spolu s touto osobností hudebního světa?

Václav Hudeček má obrovský dar. Vždy když přijde na pódium, cítím, že přišla výjimečná osobnost. Za svých mladších let, kdy objížděl svět s různými symfonickými orchestry jako sólista, byl opravdu špičkou svého oboru. V tomto kontextu se jako mladí houslisté bez tolika příležitostí můžeme mnoho naučit. Pro mne osobně byl vždy velkou inspirací jeho nadhled. Sdělovací, přirozený průběh hry během produkce na koncertě nemá každý. Uměl a umí své posluchače vždy zaujmout, navnadit, aby naslouchali, co jim chce svou hudbou říci. Velmi jsem bojovala se stresem na pódiu – byť mi to spousta lidí nevěřilo, působila jsem většinou jako suverén. Myslím, že mi i tahle zkušenost pomohla se cítit na pódiu více jako doma.

Na Akademii Václava Hudečka v Luhačovicích vzpomínám s láskou. Potkala jsem mnoho krásných lidí, skvělých muzikantů i dnes posléze skvělých kolegů. Zároveň, vítězství na této Akademii pro mne znamenalo velký profesní posun. Těch možností vystoupit s orchestrem či sólově s klavírem bylo opravdu mnoho. Václav Hudeček je takřka jediným houslovým virtuosem u nás, který nám mladým houslistům pomáhá se někde představit, ukázat. Občas přemýšlím, kdo by jeho žezlo mohl převzít. Snad by se i někdo našel mezi mladší generací?

Jsem vděčná, že jsme se mohli s panem Hudečkem opět potkat jako sólisté na jednom pódiu v říjnu 2025 na festivalu Klasici v Táboře díky řediteli festivalu Tomášovi Hubkovi. Opět mi to připomnělo výše zmíněné pocity, dostala jsem se až do nostalgických stavů. Bylo to krásné.

Jednou jste řekla: „Chci prostě dělat hudbu a je mi jedno kde. Podstatné je, aby měl člověk z toho, co dělá, radost a dělal to s chutí. A pak je jedno, jestli učíte v hudební škole, sedíte v orchestru, nebo stojíte před ním. Hlavní je předávat hudbu.“ Daří se vám dělat hudbu s chutí s radostí a pro radost?

Dělat hudbu s chutí a radostí je stále pro mne ten nejhlavnější motor. Myslím, že pokud bych tuto myšlenku dočista ztratila, neviděla bych už žádný smysl, proč tuhle profesi dělat. Jako v každé práci jsou okolnosti, kdy člověku není úplně po chuti danou věc dělat. Za sebe se snažím vyhýbat negativnímu nebo toxickému prostředí, nebo právě to mě nejvíce sráží k zemi. Je pro mne opravdu důležité ani ne tak co hraji, ale s kým hraji. Ne vždy a všude se to dá samozřejmě ovlivnit. Každopádně, jsem teď v pozici, že si mohu trochu vybírat a vím, že některá prostředí mi opravdu nedělají dobře. Potřebuji být kreativní, zapojovat se a dávat duši něčemu, co má nějaký smysl. Ať chci nebo ne, vynakládám každému projektu dost energie. Pokud mi to přijde jako duševní ztráta, ničí mne to a ztracená energie se špatně znovu hledá. Nicméně abych nepůsobila negativně, jsem ráda, že si umím ještě stále zahrát i jen pro radost. Baví mne se zapojovat do komunitních akcí Prahy 1, kde si mohu zahrát s nadšenými a šikovnými laiky. V současné době také trochu vyučuju jako externista na Prague British International School, kde v pozici učitele se musím zaobírat zase úplně jinými stránkami, než které potřebuji v pozici koncertního houslisty. Potřebuji pestrost v hudbě a myslím, že se mi to zatím daří. Dělá mi to radost

Dnes jste úspěšnou interpretkou klasické hudby. Spolupracovala jste s různými předními orchestry a od roku 2023 jste aktivní členkou Dvořákova klavírního kvarteta, které patří k předním českým tělesům komorní hudby. Máte oblíbené skladatele, jehož hudbu ráda interpretujete?

Musím říct, že se snažím pohlížet na všechny skladatele stejnou měrou. Každý autor má ve svých skladbách něco specifického, unikátního. Od každého skladatele jsou díla, která mne oslovují, pak jsou i taková, která mne příliš neoslovují. Nicméně, jak je asi zjevné, nejblíže jsou mi skladatelé, kteří jsou inspirováni lidovou hudbou. U nás je to například Leoš Janáček, v Maďarsku je to Béla Bartók, v Rumunsku George Enescu.

Foto: Hana Görlichová

Díky svým moravským kořenům máte vřelý vztah k folklorní hudbě. Hrajete také v nějaké lidové nebo folklórní kapele?

Od svého dlouhodobého odchodu z Moravy nikde na stálo nejsem. Po příchodu do Prahy v roce 2013 jsem chvíli spolupracovala se slovenským folklórním souborem Šarvanci. Příležitostně, dle času, jsem se snažila navštěvovat různé besedy u cimbálu. Obzvlášť oblíbené a stále navštěvované místo je pro mne podnik Šenkovna Pub v centru Prahy, kde pravidelně hrává Cimbálová muzika Štěpána Hanuše. Někdy si přijdu jen poslechnout, někdy si s nimi zahraji či zazpívám. Jsem ráda, že jsem mohla členy této muziky – houslistu Štěpána Hanuše, cimbalistu Michala Horsáka a kontrabasistu Dalibora Lesu (případně jeho syna kontrabasistu Martina Lesu) pozvat ke spolupráci na některých výjimečných koncertech. Jeden z nich byl koncert v rámci Svátků hudby v Praze, kde jsme se díky Václavu Hudečkovi a Radkovi Hrabě mohli ukázat.

Ve svých zhruba 16 letech jsem přičichla k balkánské hudbě díky uskupení Czardashians, tehdy pod vedením kytaristy Saši Vidoviće. Kapela stále příležitostně funguje, i když nás už drahý vedoucí bohužel opustil a přešel na druhý břeh. Jsem stálým hostem v Cimbálové muzice České filharmonie. Ta je především postavená na úpravách houslisty a člena České filharmonie Zdenka Zelby, který velmi citlivě zaranžoval několik děl pro cimbálovou muziku a zpěváky od Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. Díky houslistům a členům FOK jsem také mohla spolupracovat s Muzikou Jarou, která je zase výjimečná svými osobitými úpravami lidových písní. Během magisterských studií ve Švýcarsku jsem se seznámila se skvělou partou slovenských muzikantů a tanečníků ze souboru Kolečko a Furmanka. Například jsem s nimi mohla vystoupit na folklórních slavnostech Pod Poľanou v Detve, což byl vždy můj tajný dětský sen. V roce 2025 jsem měla obrovskou radost ze křtu knihy mé dobré kamarádky harfistky a etnoložky Bronislavy Šajgalíkové, zabývající se méně probádaným regionem Severného Tekova. Věříme, že se nám v budoucnu povede vzájemná spolupráce na navazujícím výzkumu, která se bude týkat především stylovosti regionu a její interpretace.

Abych to shrnula, s folklorem se snažím být spojená nejvíce, co čas dovolí. Přiznám se, že mi to přirozené folklórní prostředí velmi chybí. Mám vždy radost, pokud se naskytne nějaká akce či koncert, kde mohu přidat ruku k dílu. Ty časy, kdy jsem jezdívala do Brna a účastnila se neustále nějakých folklórních akcí, je už pryč. Nicméně, snažím se nezahálet, nesmutnit a jít radosti naproti. Rýsuje se nové folklórní uskupení díky iniciativě kontrabasisty Jana Špačka. Společně s cimbalistou Janem Mikuškem a kontrášem Jakubem Cibirou se pokoušíme více zaktivovat a pracujeme na nové produktivní cimbálové muzice. Ještě jsme teda nenalezli jméno… ale vše má svůj čas.

Foto: Petra Hajská

Čím je pro vás hudba dnes? Co vás na ni stále fascinuje? A jaká jste hudební fanynka?

Hudba mi připomíná vesmír. Je v ní stále co objevovat, vždy mne něco nového překvapí. Fascinuje mne její pružnost, nespočet možností jak ji tvořit, jak ji interpretovat, jak ji vnímat. Je to nekonečný prostor pro tvorbu a kreativitu. Obzvláště mne fascinuje práce s časem a samotné vnímání času v hudbě. Totéž mohu říct o imaginaci a obrazové představivosti. Vnímám tak všechny hudební žánry. Myslím, že hudba, písnička, melodie, ke které se vracím, je často spojena s nějakým zážitkem. Může být i z dětství. Kdyby můj bratr se nevěnoval breakdance a neposlouchal při tom neustále francouzsky rap a hip-hop z 90. let, je pak otázka, jestli bych si to dnes poslechla. Některých populárních zpěváků – především zahraničních - jsem fanynkou do dnes, především díky mým spolužákům ze základní školy, u nichž mne zajímalo, co poslouchají a ráda jsem s nimi tyto interprety sdílela. K jazzu jsem přičichla zhruba v podobných letech, hlavně díky oblibě francouzského jazyka – který dnes mimochodem velmi úspěšně neovládám. Místo toho jsem pilovala němčinu kvůli studiu na vysoké škole v zahraničí, kterou jsem odjakživa nesnášela! Ještě k tomu jazzu, zde si myslím, že se můj zájem prohloubil během pobytu v Praze - šlo hlavně o dobrou dostupnost jazzových koncertů. Jeden z mých dalších menších snů je se naučit jazzové improvizaci. Nicméně, kniha jazzové harmonie, kterou mi před 12 lety věnoval můj věrný kamarád jazzový saxofonista, stále leží někde v policích a práší se na ni… Bylo i období, kdy mne velmi bavil metal, hlavně kvůli kontrastu ke klasické hudbě. Jedna moje blízká známá mne i několikrát za život vzala na různá metalová klání do brněnských podniků. Dneska si ráda poslechnu i některé české kapely – Buty nebo třeba J.A.R. Když to tak píšu, tak si uvědomuju, že je to vždy díky zájmům mých přátel. Vlastně, pomáhají mi se dobrat k fajn muzice nebo alespoň k muzice, kterou si opravdu ráda občas doma pustím. Lásku ke klasice a folklóru už zde zmiňovat nemusím.

Foto: Hana Görlichová

Patříte k těm, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte volný čas?

Řekla bych, že má profese takřka musí být i mým koníčkem. Trávím s houslemi většinu svého dosavadního času. Někdy bych byla ráda za více času na své jiné zájmy. Snažím se tomu v dnešní době jít více naproti. Tím ale nechci říct, že housle a hudby je moc. Jen hledám balanc.

Kromě hraní jsem se začala intenzivně věnovat literatuře. Baví mne historie. Zajímám se o některé specifické země jako třeba Japonsko. Mou velkou vášní je sledování nových objevů o starověkém Egyptě, Římské říši nebo třeba Keltech. Odmalička mám velký zájem o exotické ptactvo. Ještě v mladičkém věku v rodných Dolních Dunajovicích jsem měla více jak 40 papoušků. Dneska jsem vděčná za svoje andulky a páreček alexandrů velkých – Kukiho a Berušku – o kterých už pravděpodobně ví celá Malá Strana, co se týče hluku (pralesy se nezapřou)… Chodíme někdy s alexandry na procházku. Působí to trochu jako atrakce pro turisty, ale snažíme se tomu vyhýbat a vždy se dostat do míst, kde máme trošku klidu a soukromí. Ráda také maluju. Je to tedy spíš aktivita, která mne chytne vždy jednou za čas, a pak věnuji malbě pak celé dny. Nemohu se od toho odtrhnout. Myslím, že jsem obecně zvídavý člověk. Snažím se nyní i mnohem více číst knihy o fyzickém a psychickém zdraví. Vzhledem k dnešní době, kdy je člověk vázaný k telefonu jak k pupeční šňůře, četbu praktikuju více a více. Odpočinu si u toho, je to opravdu oduševnělá činnost. Letošní podzim byl obzvlášť náročný. Myslím, že je dobré trávit čas i tím, že jen aktivně ležím. Pokud to nejde tak e alespoň snažím zaměstnat meditací a jógou. Občas mne nejde zastavit a mám nutkání něco pořád dělat. Někdy je těžké mne vypnout… No a samozřejmě nesmím zapomenout na mou velmi oblíbenou činnost – trávení času s přáteli.