Kultura21.cz

Tentokrát nám k rozhovoru kývl fotograf Ondřej Prosický, jehož fotografie můžete znát například z časopisu Koktejl či Příroda. Jaká zvířata rád fotí, kolik si bere s sebou vybavení a co se děje na jeho workshopech?

Ondro, zaměřuješ se na fotografování divoké přírody. Jak ses k tomu dostal? Proč zrovna divoká příroda a zvířata v ní?

Vždy mi byla příroda blízká. Odmala jsem se zajímal o zvířata, geologie se mi stala profesí, vulkanologie pak první mojí opravdu velkou zálibou. Když jsem pak měl konečně příležitost sledovat erupce aktivních sopek naživo, byl už jen kousínek k tomu intenzivně poznávat odlehlá místa celého světa. Právě tam se to asi zvrtlo a aktuálně je mým největším zájmem dokumentování divokých zvířat.

Pohnutek k tomu mám několik. Moc mě baví sledovat přirozené chování zvířat v divočině, pokouším se toto co nejnápaditěji fotografovat a svými fotografiemi se snažím probudit zájem o přírodu i u člověka, který se tomu zatím nevěnoval.
Bohužel, aktuálně jsem v situaci, že v každý moment, kdy nemohu být s fotoaparátem v přírodě, trpím. Už je to pro mě droga, bez které nemohu být.

Kde bylo nejexotičtější místo, na kterém si fotografoval? Vrátil by ses tam?

Pro mě je nejexotičtější obvykle to, co je nejvíce odlehlé. Což jsou v mém případě místa v blízkosti zemských pólů; jižní Atlantik s tučňáky a lední medvědi v Arktidě. To byl pro mě úplně jiný svět, tolik kontrastující s tím, jak se zvířata člověka bojí třeba v české přírodě.
Například na Falklandských ostrovech nechodí fotograf za tučňáky, ale tučňáci ze zvědavosti za ním. Podobně zvědaví byli i medvědi lední severně od Špicberků. Snad jen díky jejich opodál ležícímu ulovenému tuleňovi jsem měl jistotu, že ten jejich důvod přibližování není jiný.
Podobným lokalit na Zemi, kde je příroda ještě opravdovou divočinou, už mnoho není a vždy budou patřit k místům, kam bych rád co nejčastěji vracel.

Máš nějaké oblíbené zvíře? Nějaké, které je obzvlášť fotogenické?

Mám a už poměrně dlouho. Jsou to kolibříci, kteří mě vlastně k fotografování divoké přírody přivedli. Vzpomínám si na ten první moment, kdy mě udivili jejich barvy, kovově lesklé peří a neutuchající aktivita. To jsem si ještě myslel, že takto neposedné zvíře rozhodně nejde fotografovat. No a je to skoro deset let a z 320 druhů kolibříků, kteří obývají Severní a Jižní Ameriku, jsem jich už 62 druhů fotografoval. Přestože jsem ještě před nedávnem tvrdil, že nikdy nebude mojí snahou jich vyfotografovat co nejvíce druhů, v poslední době k tomu začínám sklouzávat. Především díky tomu, že se mi obsahově do fotografií kolibříků nedaří dostat něco více nápaditého, abych se neopakoval, fotografie nenudily. Své cesty do tropů nyní koncipuji s důrazem na to, abych z daného místa přivezl co nejvíce fotografií druhů kolibříků, které jsem ještě na předešlých cestách nepotkal.

Kolik kilogramů váží vybavení, které si bereš do přírody na běžné focení? Kolik snímků si z něj zpravidla přineseš?

Pokud někam odlétám za fotografováním divoké přírody, je to už asi pět let přibližně stejné. Fotografický batoh se dvěma zrcadlovkami, pěti objektivy a dalším příslušenstvím váží 16 kg. V cestovním zavazadle je pak rozložený poměrně těžký stativ. Jsou ovšem i příležitosti v podobě fotografování například kolibříků v Ekvádoru, kdy mám sbaleno několik dalších studiových stativů, externí desky, mnoho sad baterií a snadno se tak dostávám k 30 kg se vším všudy. V poslední době se ale objem “fotografických krámu” důsledně snažím minimalizovat a vystačit si v divočině s málem.
A kolik fotografií si z cesty přinesu? Obvykle každý den podle příležitostí vyfotografuji 10 - 50 GB dat, které v ideálním případě již během dne ze 3/4 promažu. Domů z dvoutýdenní cesty se snažím vést méně jak 70 GB, aby se mi procházením mnoha podobných fotografií prožitek s pořízení fotografií doma neotrávil.

Cvakneš spouští, i když cítíš, že výsledná fotografie nebude moc dobrá?

Někdy cvaknu, někdy necvaknu. Když mám pocit, že z toho nebude užitek, závěrku fotoaparátu šetřím. Občas ale zkouším nějaké netradiční postupy zpracování a tam se výsledek příliš odhadnout nedá. Poměrně často také věnuji čas fotografování raritních druhů zvířat, kdy vím, že fotka běžného diváka obtížně zaujme, ale pro mě mají podobné snímky obrovskou cenu. I když fotografie není v tomto případě moc dobrá.

A naopak, poznáš třeba hned po vyfocení snímku, že se jedná o takzvaný majstrštyk? Že jde o fotku, kterou můžeš zaslat do nějaké soutěže?

Poznám, i když v mnoha případech po nějaké době “vystřízlivím” a už se mi fotografie tolik nelíbí. Obvykle je to v případě, kdy se mi povede zaznamenat nějaký atraktivní zvířecí druh, v nádherném prostředí, nápadité kompozici, krásném světle a v ideálně při nějaké akci, která dokonale popisuje jeho chování. Což se mi bohužel stává výjimečně a spíše náhodně.
S vybíráním fotografií do soutěží mám obecně problém. Přestože se hodné lidí může myslet opak, nijak výjimečná mi vlastní tvorba nepřipadá. Nevím, co do fotografických soutěží posílat.

Máš mnoho ocenění, kromě Czech Press Photo 2012 například Qualified European Photographer) v kategorii Wildlife Photography od Evropské federace profesionálních fotografů. Co pro tebe tato ocenění znamenají? Posouvají tě dál?

Oceněním ve fotografických soutěžích, ke kterým se tu a tam nechám vyprovokovat, nijak velkou váhu nepřikládám. Zúčastňuji se pouze výjimečně, ale každé zviditelnění mě potěší, jsem rád, že dostanu svůj pohled na přírodu k dalším lidem. Což je pro mě prioritní pohnutka. Tou druhou je to, že mám šanci vidět své fotografie zpracované na papíře, k čemuž se obvykle kvůli šetření penízek na letenky nedostanu.
Podle mě by žádný autor neměl svůj zájem a tvorbu profilovat podle toho, co má nebo nemá šanci uspět ve fotografických soutěžích. Stejně tak mi připadá hloupé jakékoli poměřování, co je ve fotografii lepší nebo horší, vždyť to není atletika!

S jakou fotografií ses dostal do finále soutěže BBC Wildlife Photographer of the Year? Je pro tebe tato fotka nějak výjimečná? Pokud ano, v čem?

Už je to sice delší dobu, vlastně to bylo první ocenění ze zahraničí, potěšilo, ale fotografie výjimečná nebyla. Snadno by ji šlo při troše trpělivosti vyfotografovat znova. Jednalo se o volavku modrošedou se svým zrcadlícím se odrazem ve vlnkách kostarické řeky Rio Baru, ve které se dokonale odrážela zelená vegetace. Přidanou hodnotou mohl být i přesný dotek špičky zobáku o hladinu. Fotografie je stále v mém výstavním souboru dokumentujícím zvířata z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky a už si našla i několik kupců, pro které jsem dělal zarámované obrazy.

Pracuješ také pro mnoho časopisů, reklamních agentur a podobně. Mě by ale zajímalo, co děláš, když máš opravdu volný čas a nemusíš dělat nic?

Volný čas mě nebaví. A když už se něco tomu podobného objeví, otevřu si nějakou knihu nebo atlas a studuji, protože to je základní předpoklad pro to, abych v divoké přírodě vůbec něco našel a vyfotografoval. Nebaví mě ani zpracovávat fotografie, nejraději bych byl pořád venku a fotografoval.
Podobně jako každý ale musím dělat kompromisy. Na všechno, co bych rád, není čas. Ale o to víc si užiji chvíle, kdy můžu být dlouhé hodiny ve společnosti zvířecího druhu, kvůli kterému jsem z domova vyrazil třeba několik desítek tisíc kilometrů.

Své zkušenosti se snažíš předávat ostatním na mnoha workshopech. Byl některý nějak speciální? Stalo se tam například něco neočekávaného?

Obvykle si dávám pozor, aby se na mých fotografických workshopech nic neočekávaného nestalo. Tedy, musím přiznat, že mě párkrát zaskočilo počasí, ale nebral jsem to jako neštěstí, ale spíše jako výzvu. Aby klienti viděli, že nepříznivé počasí není tragédie, ale naopak výborná příležitost pořídit atraktivní fotografii. Speciální je každá akce, kterou pro fotografy pořádám. Pokaždé se snažím připravit jiné nápady, zbytek přichystá sama příroda, pokaždé jsou podmínky jiné a je nutné z dané chvíle “vytěžit” co nejvíce.

S jakými pocity odcházejí účastníci z workshopů? Vychoval jsi už například nějakého fotografa? Nebo jej někde potkal?

Možná oproti jiným fotografů pořádajícím workshopy si zakládám na tom, že klienti si především musí odnést nějaké nové dovednosti a nový pohled na fotografování. Není pro mě prioritní, aby si třeba z víkendové akce za každou cenu odnesli dechberoucí fotografie. Na kolik se mi daří zkušenosti předávat, musí posoudit oni.

Co po těch pár letech vidím je, že někomu to opravdu pomohlo, jejich rukopis je nezaměnitelný a občas se přistihnu, že ve výsledcích vidím i kus sebe. Bohužel jsou i absolutně kreativně impotentní autoři, kteří jen kopírují, jak fotografie, tak i témata, místo aby si našli vlastní cestu.

A s jakými pocity z workshopů odcházíš ty? Naplňuje tě to?

Rozhodně z toho mívám skvělý pocit, i když se vždy cítím po skončení akce strašně unavený. Udržet pozornost, zájem a nadšení u třeba deseti fotografů, když ne vždy jsou podmínky pro fotografování ideální, je hodně náročné.
Navíc, každý je svými zkušenostmi z fotografování na různé úrovni a tu musím vždy správně odhadnout, abych je nezatěžoval problematikou, na kterou třeba ještě nejsou připravení nebo naopak ty zkušenější neunavoval elementárními znalostmi.

Největší radostí je pak pro mě to, když po skončené akci dostávám fotografie, kdy se klientům podařilo zachytit přesně to, k čemu jsem je směřoval. Případně, a to mám vůbec nejraději, když je to výrazně posune v jejich tvorbě a dokážou z absolvovaných workshopů těžit ještě dlouho poté. Na workshopy se mnoho fotografů vrací, nebo moje akce doporučí známým.
Někdo může namítnout, že si takto vychovávám konkurenci, takto ale nevnímám. Pokud někdo pochopí můj pohled a podaří se mu z přírody přinášet zajímavě zpracovaná témata, je to pro mě impuls posouvat se dál a pokusit se opět zaznamenat něco úplně nového.

Na úplný závěr tě poprosím, abys nám nabídl tvé workshopy a doporučil nějaký našim čtenářům.

Aktuálně jsem vypsal termíny všech workshopů, které pořádám v roce 2014 a troufám si tvrdit, že si tam svoje oblíbené najde každý fotograf, který má rád přírodu. Ještě v zimě budou dva termíny aranžovaného fotografování šelem (rys ostrovid, puma americká) a dravců a sov, což je poměrně unikátní akce, kdy lze pořídit lepší fotografie než v divoké přírodě a klienti se zároveň naučí základním postupům jak zachytit co nejpoutavější fotografii s ohledem na aktuální podmínky a prostředí.

Plánovaný je opět i fotografický workshop v ZOO Lešná u Zlína, který je spíše pro začátečníky, ale věřím, že i zkušenější fotograf se na akci něco nového dozví. Vypravíme se i za orchidejemi do Bílých Karpat nebo za krajinou podzimního Českého Švýcarska.

Těm náročnějším, které již zkušenosti z fotografování divoké přírody mají, mohu pak nabídnout tradiční společnou cestu za fotografováním tropické přírody v Kostarice, tučňáků na Falklandských ostrovech nebo medvědů ledních na Špicberkách.

Děkuji za rozhovor!

Více autorových fotografií a informací o něm naleznete na www.naturephoto.cz a www.natureart.cz