Kultura21.cz

„Knihy jsou v mém životě přítomné, kam až mi paměť sahá,“ přiznává Zuzana Hartmanová autorka fantasy příběhů, které jí dávají při psaní neskutečnou svobodu. Letos jí vyšel první díl ze stejnojmenné série Kosti pod mechem. Knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a recenzuje, jinak pracuje v pražské městské knihovně v oddělení digitalizace.

Knihy byly vaší vášní odmalička. A co další zájmy, co vás ještě bavilo? Psala jste si v dětství nějaké básničky nebo povídky?

Jako malá jsem psala pohádky – respektive jsem jich po svém pár převyprávěla a myslela si, že to ze mě dělá spisovatelku. Do dneška se dochovala jedna verze mojí Popelky, včetně ilustrací, zhruba z druhé třídy. A co se týče básniček, kdo je v pubertě nepsal, jako by nebyl… Občas mám pocit, že knihy jsou mým jediným koníčkem – nejen jejich psaní, ale i čtení a recenzování –, ale není to pravda. Přes deset let jsem skautovala, ráda skládám puzzle, hraju deskovky a občas kreslím a maluji. Výlety do přírody jsou taky na příčkách oblíbenosti hodně vysoko.

Po studiu na střední škole, kde jste studovala obor Ochrana přírody a prostředí, jste na UK v Praze vystudovala Informační studia a knihovnictví a nastoupila do pražské městské knihovny do oddělení digitalizace, zejména historických dokumentů a jejich zpřístupnění online. Co vás přivedlo ke studiu knihovnictví?

Bude to znít hrozně přízemně, ale já už odmalička věděla, že se chci živit něčím, co má buď něco společného s přírodou, nebo s knihami. No, a jelikož vysokoškolské obory spojené s přírodou vyžadovaly z nějakého důvodu dost pokročilou matematiku, na kterou jsem neskutečně levá, vyhrály to knihy.

Co vás přivedlo ke psaní knížek? A proč právě fantasy? Kdy se u vás zrodil zájem o tento svět? Jednou jste řekla, že již první fantasy kniha, kterou jste přečetla, Dračí princ od Melanie Rawn, vás nejvíce ovlivnila.

Knihy jsou v mém životě přítomné, kam až mi paměť sahá. Stejně tak touha vyprávět vlastní příběhy – nedokážu si ale už vybavit chvíli, kdy jsem si řekla, že jednou napíšu román. Jiné žánry než fantasy nikdy ani nebyly na pořadu dne. Často jsem tvrdila, že když v té naší realitě musím žít, nechci o ní ještě číst nebo psát. Sofistikovaněji by se dalo říct, že je pro mě fantasy žánrem, který mi dopřává neskutečnou tvůrčí svobodu (strašně špatně se držím zajetých mantinelů a popisovat události ve známých kulisách by mě nebavilo). A asi v tom hraje roli i fakt, že první beletrie pro dospělé, kterou jsem dostala do ruky (když mi bylo deset), byla v právě z tohohle ranku – již zmiňovaný Dračí princ.

Začala jste povídkami a v roce 2016 jste napsala povídku Požírač blesků, která získala druhé místo v literární soutěži Vidoucí a stala se jednou z hlavních dějových linek prvního dílu série Krysy Apokalypsy: Před bouří (2020). V roce 2017 vám vyšel první dobrodružný povídkový fantasy román Noční labuť. Jaké to bylo, držet v rukou své první literární dílko?

Bylo to neskutečné. Člověk po něčem dlouho touží a najednou se to stane skutečností… Vzpomínám, jak jsem jela domů vlakem, vezla si s sebou autorské výtisky a měla jsem sto chutí všem ve vlaku vykládat, že to, co celou dobu ohmatávám a očmuchávám, je moje kniha. (Moje kniha! Chápete?!) Ten pocit euforie, když autor drží svou knihu, je nepopsatelný. A i když to u dalších literárních dítek nebylo tak silné, pořád je to zážitek, který rozhodně nezevšední.

Přišly další knihy – druhý díl Noční labutě, nazvaný Perutě noci (2019), třídílná série Krysy Apokalypsy (Před bouří, Oko bouře, Bouřný úsvit) a letos první díl stejnojmenné série Kosti pod mechem. V jednom rozhovoru jste řekla, že máte rozepsaný druhý, závěrečný díl Kostí, který by měl vyjít v roce 2025. Už přemýšlíte, o čem bude váš další fantasy příběh?

Já mám vždycky rozepsaných víc věcí najednou, takže o tom, co bude dál, mám jasno. Spolu s druhým dílem Kostí pracuji také na dobrodružno-romantické urban fantasy a pak bych si chtěla vyzkoušet něco pohodového a milého. V hlavě toho mám ale spoustu, a když mě lidé budou chtít číst, můžeme se spolu na stránkách knih potkávat minimálně další dekádu.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že vás baví vymýšlení fiktivních světů a ve vašich knihách se to hemží kouzly a nadpřirozenými stvořeními. Jak říkáte je to taková směs detektivky, romantiky a thrilleru. A co ráda čtete vy? Je pro vás kniha stále nejlepším přítelem člověka? Jaká kniha vás v poslední době zaujala?

Na knihy stále nedám dopustit. Čtu primárně fantastiku (hlavně tedy fantasy a sci-fi, na horory mě neužije), ale historické romány nebo sem tam detektivka mi rozhodně nevadí. Když na to přijde, nepohrdnu ani čistě romantickými knihami. V poslední době jsem začala číst i biografie, které mě doteď vesměs míjely. Nedávno mě hodně oslovilo finále Dětí času od Adriana Tchaikovského – Děti vzpomínek. Pak taky sci-fi od české spisovatelky Marie Domské – Nejasné hranice, nebo autobiografie Kláry Svobodové – Kojící Spock.

Co vás baví na psaní? Je to ta možnost prožívat se svými hrdiny to, co v životě možné není a unášet se do jiných světů?

Užívám si samotný proces psaní – chvíle, kdy příběhu vdechnu život, kdy vytvořím z ničeho… něco. Líbí se mi také představa toho, jak se čtenáři pak do příběhu ponoří a díky němu se dostanou do jiných světů, že v nich kniha vyvolá nějaké emoce – to je dost často tím, co mě žene vpřed.

Sama jste maminkou dvou malých děti. Neláká vás napsat něco pro malé čtenáře?

Po pravdě neláká – napsat dobrou dětskou knihu je velice těžké a myslím, že taky hodně zodpovědné. Na to se necítím.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Četbou a na výletech s rodinou. Ačkoliv v poslední době dokážu docenit i chvilku ničím nerušeného ticha.

Foto: archiv Zuzany Hartmanové