Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Našla se ve svých koncertech. Zpívá svoje slova, vypráví příběhy, které opravdu prožila a může být sama sebou. V současné době natáčí Rozálie nové album, a právě jí vyšla nová písnička Underground ze sametu. A jak sama přiznává: „Moje práce je i moje radost.“

Pocházíte z umělecké rodiny. Hudbě se věnuje váš tatínek jako i starší bratr. Také se jí věnoval i váš dědeček. A herečkou byla vaše babička. Maminka je designérka. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném osobností?

Úplně normální, jinou rodinu jsem nevyzkoušela, takže nemám srovnání.

V dětství jste se věnovala hře na klavír, několik let také tančila flamengo a velice brzy jste objevila tahací harmoniku neboli akordeon a tu první jste dostala v jedenácti letech. Jednou jste řekla: „Poslouchala jsem Radůzu, s rodiči jsme chodili na její koncerty, byla pro mne velkým vzorem a chtěla jsem být jako ona.“ A díky ní jste začala hrát na harmoniku. Proč právě tento hudební nástroj vás tak okouzlil, že jste mu zcela propadla?

Právě jste to citovala, nešlo o nástroj, šlo o Radůzu. O Radůzu s harmonikou. Když jsem se po letech k harmonice vrátila a začaly jsme spolu tvořit písničky, už jsem si nedovedla jiný nástroj představit. S harmonikou se cítím zcela přirozeně, je to jeden z mála nástrojů, který je v tak úzkém kontaktu s tělem, hřeje mě na hrudi a dýchá se mnou.

Hudba vás provází celý život. Vystudovala jste Mensa gymnázium. Neuvažovala jste o studiu na konzervatoři?

Uvažovala jsem v jeden moment o herecké konzervatoři. Opravdu nevím, co mě na to napadlo. Ale naštěstí mi to rodiče zakázali. Ocitla jsem se tedy na zmíněném gymnáziu, kde jsem potkala lidi, kteří zásadně ovlivnili můj život. Především Veroniku Poldauf Riedlbauchovou, která nás učila literaturu a otevřela mi dveře do světa poezie. Také velmi ráda vzpomínám na paní učitelku Šromovou, která s námi dělala velmi krásné projekty v rámci výtvarné výchovy, a dokonce jednou pozvala do školy Petra Nikla, který přišel se svými inkoustovými broučky.

V devatenácti letech jste získala roční angažmá v belgickém cirkusovém souboru Ronaldo. A zkušenosti z tohoto prostředí jste promítla do představení Rozladěné držky. Jak jste se do cirkusu dostala? Jaká to byla pro vás zkušenost?

Není to úplně tak, že bych získala roční angažmá, to zní, jako bych se zúčastnila nějaké soutěže. Nabídli mi angažmá na dobu neurčitou, ale mně ten rok v zahraničí stačil a rozhodla jsem se vrátit domů. Zkušenost to byla skvělá. Ale to jsou všechny zkušenosti, podle mě. Takže tahle byla výjimečná. Základ cirkusu Ronaldo tvoří rodina Ronaldů, což jsou ti nejskromnější, nejpokornější a zároveň nejtalentovanější umělci, které jsem měla tu čest poznat. Spolupráce s Danny Ronaldem byla velmi obohacující, a dosud z jeho připomínek k herectví a vůbec přístupu k divadlu a divákům čerpám. A hlavně čerpám z těch praktických zkušeností, naučila jsem se vyměňovat plynovou bombu u sporáku, zapojovat vodu a elektřinu do maringotky a vytírat. Ne, kecám, vytírat pořádně ještě neumím.

Nadále hrajete divadlo. Hrajete v muzikálu Cabaret roli Sally Bowles, o níž jste řekla, že to byl splněný sen. Hrajete v představení Marta (o Martě Kubišové). Jak se cítíte na scéně? V čem byste si ráda zahrála?

Na podzim připravujeme nové představení s Anežkou Hessovou, takové volné pokračování Rozladěných držek. A pak chystáme ještě jedno představení s Martou Issovou, o kterém zatím nebudu nic prozrazovat. Mě lákají autorské projekty, když se můžu vnucovat se svýma nápadama už od začátku. Nebaví mě být jen figurkou režiséra a interpretovat představu někoho jiného, se kterou třeba ani nesouhlasím. Proto nejsem herečka, leda velmi nedisciplinovaná herečka. Vždycky jsem měla problém s tím, že mám předstírat, že jsem někdo jiný, protože jsem si vždycky v osobním životě zakládala na tom, že nic nepředstírám. Proto jsem se našla v těch mých koncertech. Zpívám svoje slova, vyprávím příběhy, které jsem opravdu prožila a můžu být sama sebou. Do teď jsem vystupovala pouze sama s harmonikou, ale chystám jarní turné s menší kapelou.

Samostatně vystupujete pod jménem Rozálie pouze s harmonikou. Baví vás zpívat své písničky, protože vycházejí z vás. Říkáte, že vás baví tvořit. V roce 2023 jste vydala svoji první desku Korzetiér, která byla nominována v kategorii Objev roku na Cenách Anděl. Jak se vám pracovalo na své debutové desce?

Nahrávaní Korzetiéra bylo krásné, ach. Plnění si snu. Teď jsem se zase po necelých dvou letech do studia vrátila a nahráváme moje nové album a stihli jsme nahrát i jeden letní singl. Opět ve studiu Bros. s Janem Balcarem. Miluju to tam, nejradši bych byla ve studiu zavřená od rána do večera a vůbec nevycházela.

Co pro vás znamená nominace na Cenu Anděl?

Tehdy mi to udělalo velkou radost. Možná ještě větší radost jsem měla z toho, že jsem mohla vystoupit na předávání cen v živém přenosu.

Co ráda posloucháte v soukromí?

Ted jsem začala poslouchat argentinské Cumbii z 90. let a úplně na tom ujíždím. Ale opravdu jen v soukromí, protože to nikdo nemůže vystát (smích). Taky jsem objevila Velvety, na nich neujíždím, ale jistý vliv to na mě má. Všechny tyhle vlivy se propsaly do té mé nový písničky Underground ze sametu, která zrovna vyšla. Jinak poslouchám hodně folklorní hudbu Jižní Ameriky, hlavně Mexico. A rumunské dechovky.

Patříte mezi ty šťastlivce, kteří si mohou říct, že jejich práce je také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Já bych nedělala něco, co mě nebaví. Miluju zpívání, exhibici, a když se lidi smějou. Takže moje práce je i moje radost. Cítím se teď v tom, co dělám, hrozně svobodně, a to je pro mě fakt důležité. No a chvíle volna ráda trávím sama nebo se svým mladším bratrem. Jezdím na inlinech, chodím do kina anebo ráda nedělám vůbec nic.

Rozálie:

• Narodila se v roce 1997 v umělecké rodině. Otec herec, režisér, zpěvák (Melody Makers) Ondřej Havelka (1954), dědeček skladatel klasické a filmové hudby Svatopluk Havelka (1925–2009), babička herečka Libuše Havelková (1924–2017), maminka Alice Kovacsová je designérka. Vystudovala gymnázium, rok byla v angažmá v belgickém cirkusu Ronaldo.
• Hraje v divadle – Letní scéna Musea Kampa (Marta), Divadlo Bez zábradlí (Cabaret), La Fabrika (Rozladěné držky, koncerty s harmonikou).
• V roce 2022 vydala první desku Korzetiér.

Foto: archiv Rozálie