Kultura21.cz

Při své práci nakladatelské redaktorky jsem se potkala s mnoha zajímavými lidmi. Patří mezi ně také René Nekuda – lektor tvůrčího psaní, spisovatel, dramatik a cestovatel – a Tomáš Kříkava – manažer, ilustrátor, herec, moderátor… Oba plní sny sami sobě i mnoha dalším. Ráda se s nimi setkávám, je s nimi dobře, svou pozitivní energií dokáží nakazit okolí – a klidně diskutují a vlévají chuť do další práce „staré „babě“, a to v době, kdy se člověk nad padesát cítí být zbytečným, neuplatnitelným, překvalifikovaným…

S Reném jsem zažila několik besed, velice se mi zamlouvají jeho kurzy tvůrčího psaní, Tomáš mi nezištně pomáhá s lektorováním došlých rukopisů, moderuje besedy a křty JaSu a ilustroval jednu z letošních knih (Varování Ilony Fryčové). Chtěla jsem je představit v samostatných rozhovorech, kdy bych rozprávěla s každým z nich, nakonec vznikl jejich vzájemný dialog, který se mi zdá být mnohem příhodnější formou pro jejich „odhalení“. A tak dovolte, abych vám představila dva zajímavé mladé muže René Nekudu a Tomáše Kříkavu ve vzájemném dialogu:

„Čím víc učím, tím menší mám spisovatelské ambice“

Tomáš se ptá Reného

Začneme hned otázkou trochu na tělo. Profiluješ se jako lektor tvůrčího psaní, a přitom v Čechách je zažito, že podobné umělecké předměty by měli učit lidé z oboru. Ty za sebou moc knížek nemáš. Jak se na to díváš?

Víš, s tímhle se tu a tam setkám, to je pravda. Na druhou stranu jsem tvůrčí psaní vystudoval jako obor na vysoké škole a v Americe je běžné, že tvůrčí psaní učí i lidé, kteří nejsou aktivními autory. Je to jako literární vědec, od kterého se neočekává, že bude psát oceňované tituly. A pak je tady ještě jedna důležitá věc – zavedený autor má jasně daný názor na literaturu. Ví, co se mu líbí, a co ne. Pak můžou nastat situace, kdy má podporovat a vydolovat něco z člověka, který rád píše třeba fantasy a z toho vyplývají dvě nejčastější situace – buďto ho demotivuje, nebo ho totálně změní. Osobně přistupuju ke všem stejně a neutrálně, to je výhoda mého typu lidí. Sám trochu píšu, ale čím víc učím, tím menší mám spisovatelské ambice. A jak dost často říkávám – pokud by dostal můj student literární cenu, byl bych šťastnější, než kdybych ji dostal já sám. A myslím to zcela vážně a upřímně. Dále spolupracuji s mnoha zahraničními školami a jsem členem European Association of Creative Writing Programmes. A taky je dobré podívat se, kolika lidem jsem umožnil publikovat a jak mé kurzy hodnotí. Zatím je to dle anonymních dotazníků zpětné vazby jenom výborně, což mě pohání dopředu. Hlásí se ke mně spousta lidí a je jich čím dál tím víc a víc. Mám z toho obrovskou radost a cítím nesmírnou pokoru. Díky všem za to!

Další z tvých profesí je cestování. Teď jsi byl podruhé v Keni. Pomáhá ti cestovaní v učení tvůrčího psaní nebo ve psaní?

Jéje, bez cestování bych to nebyl já. Hodně mě to mění, poupravuje názory a žebříčky hodnot. Možná díky tomu jsem taky vymyslel Projekt Hakuna Matata. Letos v srpnu jsem odjel na tři týdny do keňského slumu Kibera, kde jsem dělal rozhovory s různými lidmi. A mé současné roční kurzy z těchto rozhovorů budou čerpat inspiraci pro své povídky. Přidaly se k tomu i kurzy v zahraničí. Chtěl bych potom vydat společnou sbírku povídek, jež bude o toleranci, porozumění a vzájemné pomoci. Myslím si, že je to další způsob, jak dokázat, že to, co dělám, je srovnatelné s úrovní za hranicemi Čech. Navíc umožním několika lidem publikovat ve velkém, což je snad velmi potěšující. (smích)

Jak si přišel na nápad portálu RenéNEKUDA.cz?

Prosím tě, tohle byla absolutní náhoda, možná zkrat. Studoval jsem tvůrčí psaní a byl jsem toho plný. Tak jsem si založil velmi malý blog, který se postupně rozrostl do neskutečných rozměrů. Vše si zajišťuji sám, včetně grafiky. Vymyslel jsem spoustu online inspirativních nástrojů, které jsem uvolnil zdarma – například náhodný generátor Povídkář či e-mailový kurz tvůrčího psaní Jak napsat knihu. Z počáteční návštěvnosti, která se dala spočítat na prstech jedné ruky, jsem nyní na číslech kolem deseti tisíc lidí měsíčně. Nevím, jak se to všechno stalo, ale je to jeden z mých dalších stimulů.

Co dál vlastně chystáš?

Toho je opravdu hodně – jedno pražské divadlo zkouší moji divadelní hru, dopisuju příručku o tvůrčím psaní s pracovním názvem Příběh příběhů a plánuji dělat, a pak i vydat, rozhovory se současnými českými spisovateli o psaní a inspiraci. Tenhle projekt jsem pojmenoval Slovosledy a první bude již v listopadu s Kateřinou Dehningovou, následovat budou třeba Honza Těsnohlídek či Petra Hůlová. No a budu pokračovat ve věcech z minulých let – debatní pořady o literatuře v MeetFactory Večery pod letlampou a v režii překladatelských večerů v Americkém centru. Taky vyjde nová sbírka povídek z mých loňských kurzů pojmenovaná Instantní životy a křest by měl být 26. listopadu v pražském kině Aero. Pokud se z toho nezblázním, budu mít velkou radost, když se to všechno povede. Ufff…

Poslední otázka - a asi se neptám jako první – jak zvládáš kritiku?

Panáčku, já mám to štěstí, že mě nekritizují lidi, kteří prošli mým kurzem, nebo ti, kteří vědí, co je to tvůrčí psaní. Když o mně někdo vypustí něco jedovatého, tak je to většinou člověk závistivý nebo někdo, kdo má velké předsudky. Čili v tomto směru se s kritikou vyrovnávám celkem dobře. Na druhou stranu se asi můžu přiznat, že jsem velký cíťa a některé zbytečné věci si beru až moc osobně. Někdy na někoho působím jako člověk s velkým sebevědomím, ale bohužel opak je pravdou. Sám to víš, že se neumím odpoutat od „haterů“, kteří vlastně nic konstruktivního do života nepřinášejí. Pokud mi ale něco vytkne autorita, kterou uznávám, například Daniela Fischerová, tak z toho mám radost, protože tento typ člověka mě povzbuzuje, pohání a ví, jak se mnou jednat. Takže asi tak. (smích)

„Nikdy nedělat nic na půl plynu…“

René se ptá Tomáše

Hele, ty jsi takový všeuměl – teďka děláš manažera, ale zároveň píšeš, ilustruješ a tu a tam i hraješ divadlo. To se přece moc neslučuje?

Neřekl bych, že jsem všeuměl. Prostě mě život dostal do mnoha situací. Počínaje divadlem, které jsem dělal od pěti let až po tu nynější manažerskou funkci. A jestli se to slučuje? Ano i ne. Na první pohled se může zdát, že to jsou odlišné obory. Pohledem druhým ale zjistíme, že sloučit se dá prakticky cokoliv. Bez textu (v širším pojetí tohoto slova) by nebylo divadlo. Knihy bez ilustrací, bez obálek si taky těžko představíme. No a nakonec, někdo na ta představení musí chodit a ty knížky číst a kupovat.

Kde na to bereš energii a čas?

Energie je stále dost. Sám nevím, kde se bere. Já jsem byl vždycky hodně hyperaktivní dítě, tak možná se mě to drží stále. Otázkou je ten proklatý čas. Toho kdyby bylo více, bylo by to lepší. V každém případě – v tom mi zase pomáhá má manažerská stránka – stačí diář, dobrá organizace a stihnout se dá cokoliv.

Může člověk být dobrý ve všech těchto oborech, nebo to děláš jen tak pro radost?



Samozřejmě, že narážím na stálé „umím všechno a zároveň nic“. Snažím se ale být poctivý ve všem, co dělám. To mám po mamince. Nikdy nedělat nic na půl plynu a vše odevzdat na sto procent. A samozřejmě v dohodnutý čas. I když to se někdy fakt moc stíhat nedá.

Protože jsme spolužáci z vysoké školy, tak dobře vím, že jsi chtěl několikrát se studiem skončit. V čem ti ta škola pomohla? A doufám, že nelituješ, že jsi tam strávil pět let? (smích)



Chtěl. Škola mě bavila a dala mi hodně. Ale tehdy v mém životě nastalo pár změn a nevěděl jsem, jak to všechno dokážu dát dohromady. Naštěstí se povedlo. Škola mi hlavně pomohla ujasnit si, co chci. To za prvé. Za druhé mě ale naučila myslet vlastní hlavou. To je vlastnost, kterou dodnes oceňuju jako tu nejdůležitější. V dnešní době internetu se k informacím dostanete mávnutím ruky. Informace ale správně třídit, analyzovat a využít, to je to nejdůležitější.

I má poslední otázka – co budeš dělat v budoucnu, kde se vidíš za deset let?



Tak na tohle nedokážu odpovědět. Já funguju na pětiletky. (smích)

Děkuji oběma pánům, že mi usnadnili práci a vyzpovídali se navzájem, věřím, že jejich dialog zaujme i vás ostatní. Také se těším na další spolupráci i inspiraci, která prýští z jejich snad nevyčerpatelné energie.