Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Již v dětství snila o tom, že bude jednou harfistkou a svůj sen začala naplňovat, když nastoupila na pražskou konzervatoř. Od roku 1989 působí Barbora Váchalová v orchestru ND v Praze, spolupracuje s různými soubory, orchestry, sólisty. Stala se vyhledávanou interpretkou soudobé hudby a podílela se na natáčení mnoha CD.

Co vás přivedlo ke hře na harfu? Měla na to nějaký vliv vaše teta, přední harfistka Libuše Váchalová? Nelákal vás také jiný hudební nástroj jako klavír nebo housle?

V naší rodině se traduje událost, která mě jasně nasměrovala. Byl to koncert mé tety harfistky Libuše Váchalové, který jsem navštívila jako pětiletá holčička. Zní to až banálně, ale opravdu si vzpomínám, že jsem celé dětství žila nádhernou představou, že se jednou stanu harfistkou. Zvuk harfy mě prostě očaroval. Ale cesta ke snu nebyla jednoduchá, vzhledem k mým fyzickým dispozicím jsem musela dlouho čekat. V té době u nás nebyly malé háčkové harfy (jak je tomu dnes), začínali jsme rovnou na velké pedálové nástroje. Od 1. třídy jsem se učila na klavír, což je naprosto nezbytná průprava, a teprve ve 13 letech jsem začala s harfou. Když nad tím přemýšlím, vůbec mě nelákalo hrát na nějaký jiný nástroj. Klavír mě bavil, taky kvůli mé milé paní učitelce, ale brala jsem ho jako nezbytnou součást, jako předstupeň.

Čím vás harfa tak okouzlila, že jste jí úplně propadla a hru studovala na Pražské konzervatoři, kterou jste v roce 1986 absolvovala, a pak na HAMU u prof. Karla Patrase a prof. Renaty Kodadové? Co vám studia u těchto předních umělců dala?

Svůj sen jsem naplnila nástupem na konzervatoř přímo do harfové třídy mé tety, výborné a náročné profesorky. Nebyly to lehké roky, všichni jsme museli obstát v konkurenčním prostředí, jako příbuzná jsem měla situaci ještě ztíženou. Ale byla to škola života, jsem za to vděčná. Pak jsem dále pokračovala na HAMU. Měla jsem obrovské štěstí, mohla jsem čerpat ze dvou vynikajících předních hráčů – členů ČF – laskavého a důkladného prof. Karla Patrase a energické a otevřené prof. Renaty Kodadové. Na oba dva vzpomínám opravdu s velkou úctou a pokorou. Předali mi kromě technických interpretačních zkušeností i velkou dávku psychické podpory a důvěry, nadhledu a radosti z tvoření, umění se poslouchat a umění poslouchat v ansámblu i ostatní.

Při studiu jste v roce 1989 vyhrála konkurz do Orchestru Národního divadla v Praze. Kromě toho spolupracujete s různými sólisty, soubory, orchestry jako jsou např. Kvarteto Martinů, orchestr Agon, Mondschein Ensemble, orchestr Berg. Máte oblíbené autory, jejichž hudbu ráda hrajete? Zkoušela jste si něco pro sebe složit nebo si ráda skladby pro harfu upravujete sama a přebíráte z repertoárů jiných nástrojů?

Když na to teď vzpomínám, byly to asi mé nejintenzivnější roky. Studovala jsem, začala hrát v orchestru Národního divadla, vytvářela jsem různá nahodilá seskupení. V té době jsme měli např. duo s klarinetistou Kamilem Doležalem, spolupracovala jsem s různými ansámbly a promoce už se mnou absolvovala má roční dcera Anežka. Všechno mě to naplňovalo, posilovalo mě i velké souznění s mým manželem, hudebním skladatelem Zbyňkem Matějů – a to po stránce soukromé i pracovní. Otevřel mi dveře k soudobé hudbě. Vždycky mě bavilo hrát si s barvami tónů, zvuků v kombinaci s rytmy v netradičním pojetí, teď se to všechno potkalo. Vzájemně jsme se inspirovali, premiérovala jsem mu všechny jeho skladby s harfou, také ovšem spoustě dalších žijících skladatelů, kterými byli např. J. Klusák, Vl. Matoušek, R. Novák, J. Nečasová, I. Loudová, V. Mojžíš, P. Zemek … je jich opravdu hodně.

Ale i práce v divadle mě naplňovala ... a stále naplňuje. Mohu jednoznačně říct, že největší láskou v operní hudbě mi je Leoš Janáček, tahle hudba je mi citově nejblíž, jeho Jenůfa nebo Káťa jsou mi stále studnicí inspirace. Sama se do skládání nehrnu, ale samozřejmě jsem mnohokrát upravovala party z kytarových, klavírních a cembalových not tak, aby byly pro harfu nejen hratelné, ale i zvukově libé.

Jakých bylo deset let plodných let, když jste hrála v duu s flétnistkou Lucií Čisteckou?

Měla jsem takové dvě „desetiletky". První byla duo s Lucií Čisteckou. Kombinace harfy s flétnou je ověřená a zvukově krásná, také má poměrně dost původních skladeb, i když jsme samozřejmě spousty materiálu upravovaly, aby byl repertoár pestrý. Bylo to velmi krásné období, žily jsme tenkrát hudbou a dětmi, obě jsme byly několikanásobné matky, vzájemně jsme se chápaly, podporovaly a inspirovaly.
Druhou desetiletkou bylo harfové duo Arpadua, které jsme založily s kolegyní z ND Ivanou Pokornou. Hrály jsme spolu na pedálové harfy a pak i na malé háčkové, takže na koncerty jsme stěhovaly čtyři nástroje. Bylo to plodných deset let, kromě řady koncertů i v zahraničí jsme natočily dvě CD.

Stala jste se vyhledávanou interpretkou soudobé hudby. Podílela jste se na natáčení mnoha CD. Spolupracovala s řadou osobností. Je někdo, kdo vás profesně nejvíce ovlivnil? Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste se ráda setkala na jevišti?

Zažila jsem spoustu krásné spolupráce s lidmi, na kterou dosud vzpomínám, ať už je to v komorním ansámblu nebo operní či symfonické hudbě, nebo třeba při natáčení filmové muziky. Je to opravdu dar, když se sejdou lidi, kteří jsou na stejné vlně a dokážou spolu tvořit něco, co je přesahuje. Když mám jmenovat, nedávno jsem takové souznění zažila se sopranistkou Simonou Šaturovou při skladbě Zb. Matějů Campana Dei, kterou jsme interpretovaly u příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného kostela Sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou. Skladbu si objednal hrabě Jan Egon Kolowrat.

Spolupracujete se svým manželem hudebním skladatelem Zbyňkem Matějů. A co vaše tři děti, věnují se hudbě také, nebo se vydaly jinou cestou?

Naše spolupráce a vzájemné manželské prolínání a inspirování nekončí, odráží se i v našich dětech. Všechny tři mají k hudbě silný vztah, hrají na různé hudební nástroje, i když jejich životní cesty jsou různé. Anežka je psycholožka, Kryštof letos končí magisterské studium jednooborové psychologie a Jakub studuje na ČVUT.

Jakou hudbu ráda posloucháte v soukromí? Čím je pro vás hudba stále důležitá?

Abych pravdu řekla, nejraději poslouchám ticho ... a nejlepší ticho je na Šumavě, kde máme chalupu. Tam, když chodím po kopcích a poslouchám ševelení stromů a zpěv ptáčků, zní ta nejkrásnější hudba. Ale jinak je pro mě hudba životodárným pramenem, bez něhož bych opravdu nedokázala žít. Vnímám ji jako neustálý kontakt s tím, co nás přesahuje, naplňuje a dává smysl.

Věnujete se také pedagogické činnosti?

Dávala jsem pár soukromých hodin, ale myslím, že to není moje parketa. Uvědomuji si, jak je to důležité, vážím si všech dobrých a trpělivých pedagogů a obdivuji je.

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

Nejraději relaxuji v přírodě, jak už jsem zmínila šumavské kopce. Ale velkou radostí jsou mi i moje dvě malá vnoučata. Spojením obojího je ten nejlepší a nejradostnější odpočinek.

Foto: archiv Barbory Váchalové