Žurnalista, dramaturg a spisovatel doc. Mgr. Peter Stoličný, ArtD. napsal spoustu knih pro děti. Občas obdaří svým příspěvkem i magazín Kultura 21. Přečtěte si, co na sebe prozradil v originálním rozhovoru, který vedl sám se sebou. A to říká, že nemá rád rozhovory...
Že nemám rád rozhovory? Proboha, to je hloupý titulek. Vždyť já od počátků své novinařiny nadělal spoustu rozhovorů.
- Který byl ten první?
Psal se rok 1965. Dělal jsem rozhovor s Jiřím Suchým.
- Poznal, že jsi začátečník?
Poznal. Třásly se mi ruce s diktafonem.
- Vrať se k tomu nadpisu.
Nojo. Dnes můžeme rozhovory s osobnostmi rozdělit na dobré a pitomé. Nakonec jako všechno, co se kolem nás děje. Dobrý rozhovor je znát už od prvních řádků. Nevěnuje se klevetám, ptá se na to, na co se možná ještě nikdo neptal. Autor rozhovoru víc poslouchá, než mluví, neklade podbízivé otázky a snaží se, aby se ten, kterého se ptá, otevřel.
- Ale tebe to od rozhovorů s osobnostmi víc táhlo k divadlu.
Byl jsi dramaturgem, také recenzentem. Záměrně neříkám kritikem. Klasická kritika, jak jsme ji znali třeba u F. X. Šaldy už dávno vymizela.
- Teď jsi předvedl ukázku nesprávně kladené otázky, ve které mluvíš za tázaného.
Já vím. Ale to jenom proto, že se táži sám sebe. Tak pokračuji: Když přituhoval Husákův režim a já nebyl tak odvážný, jako mnozí disidenti, úplně jsem se přestal věnovat tvorbě pro „dospěláky“ a začal jsem psát pro děti. Televizní seriály, dětské muzikály, knížky pohádek. Jenom Bakaláře jsem psal (pro slovenskou televizi) rád. Hrabal jsem se v dopisech čtenářů, moc mne to bavilo. Ale když jsem dostal na stůl téma: Já do té strany musím. Tak to jsem psát odmítl a byl konec spolupráce. Ona totiž dramaturgyně Bakalářů, Libuše P. chtěla, aby to téma vyznělo: Musím do KSČ, aby tam bylo co nejvíc slušných lidí…
- Když začal fungovat internet, jak jsi jej přijal?
Jo, to byly krásné časy. V Čechách i na Slovensku začal internetový časopis InZine. Psal jsem tam hodně. Jednak recenze divadla i knížek a pak soudničky. To mne hrozně bavilo! Manželka je advokátka, zdrojů, příběhů ze života má hodně. Tak jsem to využíval a ty příběhy měly občas docela srandovní nádech. Ale k tomu musím dodat maličkost: InZine platil za příspěvky, ne moc, ale občas mi naskočila na účtu za článek i tisícovka.
- Proč se vlastně dnes za příspěvky neplatí?
Mnoho psů, zajícova smrt. Dnes je takové množství webů, že se reklama v nich rozmělnila. Už není schopna uživit autory (čest výjimkám).
- A stejně píšeš recenze, třeba občas i do Kultura21. Proč?
Mám mezi divadelníky dost přátel. Rád jsem zván na premiéry, hrozně rád umělce chválím. Když se něco podaří, raduji se s nimi.
- A když je to (s prominutím) průser?
No tak to taktně mlčím, recenzi nenapíšu. V mládí jsem psal i negativní hodnocení, ptal jsem se (asi spolu s diváky) proč byl ten titul nasazen, proč se dílo nezdařilo. Ale čím jsem byl starší, tím víc mi bylo líto herců, že musí hrát v tak nepovedené hře. Dnes se raduji z úspěchů sem smutný z neúspěchů, mlčím...
- Kromě divadla stále tíhneš ke své lásce - k dětské literatuře. Píšeš pohádky, které se úspěšně prodávají v Čechách i na Slovensku. Co tě u té dětské literatury drží?
Mám děti, a ty mají taky děti, a to vždy byly mí první posluchači, čtenáři. Teď čekám, až ta starší děvčata budou mít děti a já budu pradědeček. Ale prý se ještě načekám. Dnes je pro mladé přednější kariéra než rodina.
- Je to správné?
Já nevím. Asi ne. Ale mému tátovi bylo 45, když jsem se narodil a prožil jsem s ním nádherné dětství. Ale nebylo mi ani čtyřicet, když umřel. A to mi je dodnes líto.
- Obraťme list. Nesmí tady chybět obligátní otázka: Co našim čtenářům chystáte, mistře?
Mám toho hodně. Román o tom, jak se u nás žilo od roku 1945 do roku 1990, píšu už třetí knížku pohádek o opici Skořici, hraju si s divadelní komedií, kterou snad už vypustím na jeviště, ale bojím se. Jsem divadelní recenzent a na hry také platí: Kdo umí, ten to dělá, kdo neumí, ten to recenzuje. Takže nevím, nevím…
- Děkuji za rozhovor.
Sám sebe se ptal docent mediální komunikace, spisovatel, rozhlasový a televizní autor,
nenapravitelný optimista
Peter Stoličný
Foto: Archív Petra Stoličného
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Jsem rozkročená v mnoha žánrech. Spojuje je jen profesionalita. Když se pro něco rozhodnu, neflákám to. Miluju to,“ přiznává Vanda Hybnerová, která hraje jak na scéně, tak před kamerou. Působí v dabingu, namlo...
I když má za sebou téměř čtyřicet let u divadla, je Josef Vrána rovněž vyhledávaným filmovým a televizním hercem, jehož určitě znáte. Jednou z divadelních novinek je komedie britského dramatika Davida Lodge Bez zábran, kde hraje slavného au...
Výtvarník a muzikant Jaromír Švejdík, známý pod pseudonymem Jaromír 99, patří v současné době k nejvýraznějším osobnostem české komiksové scény. Jeho tvorbu mapuje speciální pop-up výstava Průřez probíhající v rámci mezinárodního multimediálního festiva...
Připravovaná inscenace s názvem Orlando kolektivu studentů Divadelní fakulty JAMU, Jana Doležela, Justiny Grecové a Jany Vaverkové ve spolupráci se Samuelem Špilarem (DAMU) vychází z románu Orlando (1928) od britské průkopnice literární m...
Filmovou tvorbu Alaina Resnaise, letos již devadesátiletého, odjakživa provází zájem o formální experiment a nejednoznačnost výkladu, v posledních letech prolnutý do průzkumu divadelního tvaru. Důležitým mezníkem se...
