Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Edna Nová vystudovala v Praze na UK obor sociální práce, absolvovala výcvik v krizové intervenci, porodila dvě děti a vydala dvě knihy: Ženy z Bohnic (Pointa) a Konec aneb začátek (Motto). Její život zahrnuje vztahové držkopády, bohémský život v polosquatu, riziková těhotenství i léčbu deprese. Její poslední knihou je Cynická lovestory.

Edno, jak se máte v těchto dnech? S jakými pocity a očekáváními jste vstoupila do roku 2023?

Daří se mi dobře. Očekávání jsou ambiciózní; ráda bych, abychom ve zdraví přežili já i mé dvě děti. A zároveň abych zvládla pracovat, číst i psát.

Před Vánoci jste vydala vaši druhou knihu v Pointě s názvem Cynická lovestory. Jak byste ji ve zkratce popsala?

Lovestory je taková romantická oddychovka pro lidi, kteří mají rádi černý humor. Vypraví o třicetileté Ester, která je nešťastně zamilovaná do svého psychoterapeuta.

Co vám bylo inspirací při psaní této knihy? Vycházela jste v něčem i ze svého života?

Nebyla jsem nikdy zamilovaná do svého terapeuta, nicméně jsem za svůj život absolvovala hodně psychoterapeutických sezení. Psala jsem a občas i teď píšu blog. A dokážu se vcítit do prožívání třicetileté single ženy, i když sama single už nejsem.

Máte s hlavní hrdinkou v podobě Ester něco společného? A v čem je naopak úplné jiná než vy?

Rozumím tomu, jak má tendenci vše brát s nadhledem, nebojí se udělat si ze sebe srandu, nebrat se příliš vážně. Na druhou stranu je trochu na facku, neboť kdo rozumný by se nechal pobláznit vlastním terapeutem?

Jak moc jste čerpala ze svých zkušeností, co se týče psaní blogu? Především s různými komentáři musíte mít určitě hodně zkušeností.

Cynická lovestory je vlastně taková novela psaná skrze blogy. Dlouhodobě jsem blogovala na Idnes.cz. Komentáře jsou fajn zpětná vazba, někdy je příjemné sdílet zkušenosti s dalšími lidmi a poklábosit si pod článkem. Někdy jsem byla nepochopená, ale to je ten můj cynický způsob komunikace, na který musí být naladěná i druhá strana, tedy čtenář.

Naučila jste se si kritiku nebrat příliš k tělu, nebo vás dokáže i potrápit?

Hodně jsem byla zdeptaná po rozhovoru v DVTV, kde bylo hejtů kvantum. Jednak ohledně deprese a jednak k mé osobě.

Přečtěte si recenzi knihy: Oddychová i cynická jednohubka

Jedná se o útlou knížečku, ale její čtení jsem si moc užila. Jak to máte s rozsahem? Plánovala jste jej takový, nebo jste si myslela, že se více rozepíšete? A nemáte v plánu nějaké pokračování?

Neplánovala jsem. Nakonec jsem ráda, že jsem se moc nerozepsala, protože si říkám, že je to rozsah takový akorát na cestu do práce a z práce.

Vaše předchozí knihy (Ženy z Bohnic a Konec aneb začátek) byly mnohem vážnější a také osobnější. Nebylo pak toto psaní příliš velkým skokem? A také očistcem?

Potřebovala jsem oddych od vážných témat. V Konci aneb začátku jsem šla až na dřeň, jedná se skoro o deníkové záznamy, je to velmi hutná kniha. Proto bylo jasné, že nemohu jet v podobném módu znovu.

Jak vám psaní šlo? Bylo to snadné, nebo jste se do něj někdy musela i nutit?

Psaní blogů a rozhovorů mi šlo samo, nicméně jsem potřebovala i trochu té omáčky. Sama mám nejradši v knihách právě rozhovory, popisy jen tak vágně přecházím, což je asi patrné i v mém psaní, že nejsem příliš zaměřená na barvité líčení prostředí.

Když to nyní můžete srovnat, tak která „poloha“ vám byla bližší? A jak to ovlivní vaše budoucí plány z hlediska dalších titulů?

Nejblíže mi je poloha Konce aneb začátku, určitá cynická strohost, která ovšem odhaluje niterné pocity. V plánu mám rozepsat svou povídku Pražské anomálie a vytvořit z ní román. Bude to zatím má nejobsáhlejší kniha. Pražské anomálie je dystopie, ve které skoro každý člověk této planety ochoří depresí, každý čtvrtý se pak pokusí o sebevraždu. Já mám čtyři postavy, čtenář bude sledovat jejich duševní exhibici, bude jasné, že někdo zemře, ale kdo?

Cynická lovestory je druhá kniha, která vyšla v rámci nakladatelství Pointa. Můžete naším čtenářům přiblížit, jak taková spolupráce probíhá?

Pointa je založena na crowdfundingu. Kniha vyjde jen pokud se v předprodeji vybere dostatek financí. Za mě je to skvělý způsob, jak vydat knihu rychle a snadno. Ale měla jsem velké štěstí, protože Ženy z Bohnic měly velký mediální ohlas a Cynická lovestory zase skvělého sponzora, tudíž vybrat peníze pro mě bylo relativně snadné.

Jaká fáze přípravy knihy vás nejvíce baví a která je nejnapínavější a stojí nejvíce úsilí?

Nejvíce si užívám stav beztíže, kdy prostě jen sednu a píšu. Ale spíše to častěji u mě vypadá, že ze sebe mačkám každé slovo, u toho popíjím jedno kafe za druhým, buší mi srdce a já na poslední chvíli ze sebe vytřískám odstavec. Nejhorší je pro mě kontrola a dopisování, neboť vlastní chyby zkrátka a dobře nevidím.

A co byste na závěr doporučila těm, kteří nad vlastní knihou přemýšlení a stále váhají?

Neočekávat dokonalost. Nejvíce mě brzdí vlastní pochybnosti. Ženy z Bohnic jsem prostě napsala, jak nejlépe jsem uměla a s výsledkem jsem byla nakonec spokojena.

Děkuji za rozhovor!