Kultura21.cz

Je členkou smyčcového tria Eterea, novocirkusové kapely CLPBND, spolupracuje se souborem Cirk La Putyka a účinkuje v jejich představeních Isole, Runners nebo Okamžik. A jak sama Veronika Linharová přiznává, ráda se učí novým věcem a vystupuje z komfortní zóny, hledá přesahy a propojení. Proto například v divadle ráda objevuje i svoje jevištní uplatnění, v triu zase například píše autorské aranže.

Na housle hrajete od svých čtyř let a studiu hudby se věnujete celý život. Proč právě housle? Jak to začalo, že jste hudbě zcela propadla?

Na housle hraji od čtyř let, a přestože jsem se od miminka projevovala jako mimořádně talentované dítě, tak volba nástroje byla především volba mé maminky. Posléze k jejímu rozhodnutí přispěli i v ZUŠ, kde nám díky mému absolutnímu sluchu opravdu doporučili housle. Začátky byly samozřejmě těžké, jak to už u houslí bývá. Už jako dítě jsem díky talentu naskočila do ne úplně zdravého prostředí plného rivality a tlaku okolí. Houslím byla věnovaná naprostá priorita, takže varianta jiného směru mě vůbec nenapadla. Na druhou stranu tento velký dril a tlak dnes považuji za velmi přínosný do života, že člověk zkrátka umí makat a dotahovat projekty.

Po studiu na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze jste studia ukončila na Pražské konzervatoři. K tomu jste absolvovala houslové kurzy Gabriely Demeterové, Jaroslava Svěceného a Václava Hudečka. Jak na tyto osobnosti světa houslí vzpomínáte? Čím vás jejich kurzy obohatily?

Většinu mistrovských kurzů jsem absolvovala ještě jako dítě a bylo to skvělé zpestření po školním roce, kdy má člověk jen jeden názor svého pedagoga. Tady může získat najednou jiný úhel pohledu od kapacit, které mají především tu aktivní hrací zkušenost. Pak tu byla další přidaná hodnota – veřejně si zahrát před mimoškolním publikem, což je pro studenta stěžejní. Příležitostí vystoupit veřejně mimo školní půdu bohužel člověk moc nemá. Zároveň na všech kurzech byla vždy i skvělá parta lidí, co zkrátka žijí ve stejném vesmíru.

Zúčastnila jste se mnoha mezinárodních hudebních soutěží odkud jste si odnesla ceny. Spolupracovala jste v triu InflaGranti, kde jste hrála na elektrické housle. V současné jste členkou smyčcového tria Eterea. Kde vás mohou diváci vidět?

Už od studia pražské konzervatoře jsem se začala profilovat mimo klasiku a měla velké štěstí na profesorku, která mě v tom podporovala. Tak se mi poštěstilo úspěšně složit konkurz do tria Inflagranti, kde jsem později působila necelých deset let jako alternace. Inflagranti mi toho hodně daly. Naučily mě hráčskému sebevědomí a prezentaci na pódiu, osvojila jsem si hru na elektrické housle a začala se zabývat dalšími možnostmi zvuku nástroje, jak ho můžu dále zkreslovat a ovlivnit. Bohužel v pár věcech jsem se s konceptem projektu a lidském přístupu rozcházela a jako člověk, který je jen alternací mi bylo jasné, že nemám váhu cokoliv změnit. Okolnosti a seznámení se s tenkrát novými členkami daly vzniknout novému projektu, kde jsme paní my – triu Eterea. Projekt je převážně zaměřen na soukromé akce, přestože bychom si přály tyto vody prolomit. Čeká nás ale velký pražský koncert v listopadu v Divadle na Maninách.

Co vás přivedlo do novocirkusové kapely CLPBND, jejíž jste členkou?

K cirkusu jsem utekla úplně náhodou, kdy jsem hrála kamarádce na svatbě. Tam si mě všiml Vítek Novák a oslovil mě do projektu Family. Tenkrát jsem začínala tvořit první autorské počiny v divadle Komedie a Cirk La Putyka už měl velké jméno na současné divadelní scéně. Bylo to pro mě tenkrát jako zjevení a podřídila jsem tomu vše, například i studium vysoké školy.

Spolupracujete se souborem Cirk La Putyka, když jste byla v roce 2015 oslovena pro projekt Family. Od té doby jste podílela interpretačně i hudebně na dalších představeních. Účinkujete v představeních Isole, Runners nebo Okamžik. Je vám některé z těchto představení bližší? A jak se vám se souborem Cirk La Putyka spolupracuje?

Za spolupráci s Cirk La Putyka jsem dodnes nesmírně vděčná. Celá company je založená na neskutečné tvořivosti a síle soudržnosti. Rozmanitost projektů je naprosto výjimečná a kolektiv také. Přestože jsem časem dospěla k tomu, že jako umělec na volné noze, nemohu mít jen jednu věc jako prioritu a musím „lepit z více zdrojů“, snadno to sklouzává k tomu, že CLP mě vždy na x měsíců naprosto pohltí a pak zase vyplivne. Každý proces byl naprosto různorodý a v každém projektu jsem se naučila něco jiného. Vypíchla bych představení Runners, které je pro mě naprostou srdcovkou. Představení sklidilo úspěchy po celém světě a teď se nám podařilo konečně nahrát i soundtrack, který by měl být na sklonku léta k mání.

Čím je pro vás hudba stále tak fascinující? Působíte také jako performerka. Co vás na tomto stylu umění baví? Je to ta možnost sloučit několik uměleckých profesí, ve vašem případě hra na housle, zpěv a hraní?

Hudba je pro mě odjakživa univerzální jazyk, který má velkou moc lidem něco asociovat, léčit je a propojovat. Vnímám jako speciální dar to, že tím jazykem dokážu mluvit a dokážu v něm číst. Specificky scénická hudba má navíc moc být absolutním průvodcem diváka. Ráda se učím novým věcem a vystupuji z komfortní zóny, hledám přesahy a propojení. Proto například v divadle ráda objevuji i svoje jevištní uplatnění, v triu zase například píšu autorské aranže. Jako houslistka se často potýkám s omezením v rámci nástroje a zpěvem si ho dokážu rozšířit.

Jakou hudbu ráda posloucháte v soukromí? Kdo vás v poslední době zaujal?

Možná je to tím, že jsem celé dětství strávila v kultivovaném hudebním prostředí, v soukromí ale inklinuji k tvrdým žánrům, kde je to spíše o jakési frekvenci a vibraci než hudbě. Také je mi velmi blízký folklór, ať už ten náš tak rituální hudba odněkud z pralesa. Věřím v jednoduchost a autenticitu před zbytečnou prokomponovaností.

Jak ráda trávíte volný čas? Patříte k lidem, kteří si mohou říct, že jejich práce je také jejich koníčkem?

Ano, je to opravdu tak. Hudba je pro mě neskutečný únik z reality, jídlo pro duši, terapie… V momentech, kdy je zrovna příležitostí méně, si to vždycky uvědomím. Rovnováhu mi do života vnáší moje neuvěřitelná čtyřletá dcera a za pár dnů k ní přibude i sestřička. Mateřství mi ukazuje, jak miluji svou práci, a naopak moje práce mi ukazuje, jak miluji být mámou. Jeden z uměleckých přetlaků, který se objevil kombinací Covidu a porodu mé první dcery je můj připravovaný sólový debut. Zatím jsem tu informaci spíše držela v tajnosti, ale deska už je nahraná a teď se dotahuje k dokonalosti v postprodukci, tak bych vám o ní ráda dala vědět. Bude to velké okno do mé duše. Konečně bez kompromisů, protože na ní spolupracuji jen s lidmi, kteří jsou mi blízcí a se kterými jsem absolutně na stejné vlně. Na konci léta se o ni dozvíte víc a já se nemohu dočkat až spatří světlo světa!

Foto: archiv Veroniky Linhartové