Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Hudba ji provází od dětství. A osudem se jí stala harfa, na kterou hraje od svých sedmi let. Díky koncertování procestovala celý svět a stala se mezinárodně uznávanou harfistkou vystupující s předními orchestry. Od roku 2005 je Jana Boušková sólovou harfistkou České filharmonie.

Pocházíte z hudební rodiny, maminka byla harfistka, tatínek flétnista a na bicí hrál váš bratr. Jaké bylo vyrůstat v prostředí plném hudby? Co vás ještě bavilo?

Měla jsem nádherný vztah se svými rodiči a umělecké prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, bylo základem pro moje další směřování. Prožívala jsem dětství obklopena hudbou, s rodiči jsem jezdívala na jejich koncerty vlastně od narození, spala jsem v autě vedle harfy a vždy se těšila, že po příjezdu domů mě tatínek odnese do postele. Slýchat harfu bylo pro mě přirozené od narození a dostat toto do vínku byl pro mě obrovský dar. Byla jsem jinak dítě jako každé jiné, chodila jsem ven, měla kamarádky, hrála si s panenkami a kreslila.

Vy sama jste začala ve čtyřech letech hrát na klavír a pak v sedmi letech přešla k harfě. Čím vás tento hudební nástroj tak okouzlil, že jste mu pak zasvětila celý svůj profesní život?

Mé počátky hry na harfu byly tak samozřejmé, že si vlastně ani nikdo nepamatoval, kdy jsem ve skutečnosti začala hrát. Určitě mě ovlivnil krásný vztah s maminkou, která byla mým idolem a chtěla jsem ji napodobovat. Většinu času jsem trávila s ní a vztah k harfě se stal pro mě velmi blízkým. Doslova jsem s tímto nástrojem srostla a nikdy mě nenapadlo, že by mojí profesí mohlo být něco jiného. Maminku jsem při hře pozorovala, byla jsem u ní, když cvičila, seděla vedle ní i když natáčela ve Filmovém symfonickém orchestru. Vše jsem od narození nasávala, a pak jsem jednou k harfě sama usedla, a tak bylo rozhodnuto, že půjdu v maminčiných šlépějích. Na školní besídce v první třídě základní školy jsem v sedmi letech vystupovala s harfou poprvé.

Foto: Vojtěch Havlík

Již v patnácti letech jste se stala sólistkou anglického orchestru a přitom hru na harfu studovala na pražské konzervatoři, a pak pod vedením své maminky Libuše Váchalové na Ostravské univerzitě. Ve studiu jste pak pokračovala na Indiana University v USA u profesorky Susan McDonald. Jaké bylo studium pod vedením maminky, a co vám dala studijní léta v USA?

Maminka byla velmi přísná pedagožka a měla na všechny své studenty obrovské nároky, nikoho nevyjímaje. Nikdy jsem se netěšila větší pozornosti než její ostatní svěřenkyně, jen jsem byla pod větším dozorem při cvičení, a maminka mě naučila preciznosti, trpělivosti a kvalitě. A to právě i při přípravách, které jsou nejdůležitější. Maminka mi ve skutečnosti nikdy nedávala klasické hodiny, jaké měly ostatní její studentky, ale poslouchala mě při cvičení. Sama během toho třeba vařila v kuchyni a jen občas mi přišla oznámit, že bych se měla víc soustředit na určité místo a zahrát si některé pasáže pomaleji. Převzala jsem její svědomitost a pochopitelně můj respekt k mamince a láska, kterou jsem k ní cítila, byly také určitým hnacím motorem. Chtěla jsem svou prací maminku potěšit a třeba se někdy dočkat i pochvaly. Studium v USA bylo pro mě také velkým přínosem. Naučila jsem se tam samostatnosti, a to i v oblasti cvičení na harfu, kterému jsem věnovala svůj veškerý čas a stačila jsem nastudovat během jednoho roku široký repertoár.

Díky koncertování jste procestovala celý svět a dokonce hrála na lodi velké jako Titanic, zakotvené u Severního pólu. Stala se z vás mezinárodně uznávaná harfistka vystupující s předními orchestry. Od roku 2005 jste sólovou harfistkou České filharmonie. Máte oblíbené autory, jejichž díla ráda hrajete na svých recitálech? Skládáte si hudbu i sama?

Zámořská loď, na kterou jsem byla pozvána celkem čtyřikrát, byla možná i větší než proslulý Titanic, a zážitky z těchto koncertů jsem si odnesla obrovské. Byla jsem jedním z mála hlavních a vážených zahraničních umělců, kteří na lodi během plavby vystupovali na večerních koncertech. Jinak sólových vystoupení s orchestrem jsem také odehrála po celém světě nespočet a pozdější vstup do České filharmonie mi zase otevřel jiné zkušenosti v oblasti kolektivního účinkování a nádherného repertoáru. Já hudbu miluji a stejný vztah mám i ke všem skladbám, které si do svého repertoáru převezmu. Bez lásky k dílům, která hraji, bych je nemohla pak srozumitelně předávat publiku. Skladatelkou jsem se sama nikdy nestala, ale ráda skladby pro harfu upravuji a přebírám z repertoáru jiných nástrojů, protože chci ten harfový oživit díly skladatelům, kteří pro harfu nic nenapsali.

Foto: Vojtěch Vlk

Kromě samotného hraní se věnujete také pedagogické činnosti. Hru na harfu jste léta učila na Pražské konzervatoři a Královské konzervatoři v Bruselu. Od roku 2007 učíte na HAMU v Praze a od roku 2019 jste profesorkou na Royal College of Music v Londýně. Čím vás práce pedagoga naplňuje? Je to ta možnost předávání svých zkušeností?

Je to zase jiná oblast, kde se mohu realizovat v předávání svých zkušeností další generaci. Možná jsem i toto zdědila po své mamince, protože i při učení jejích studentek jsem trávila mnoho času. Je to velmi zodpovědné povolání, kde učitel udává směr do profesního života. Během výuky se přitom i já sama učím, a když se objeví talent, který na každé hodině vykazuje pokroky, pak mě to pochopitelně nesmírně těší. Radost mi dělají opravdu všechny mé studentky, už jen proto, že harfu opravdu milují, a s takovým základem je pak vše mnohem snazší.

Během své kariéry jste spolupracovala se spoustou osobností. Na koho ráda vzpomínáte? Je někdo, kdo vás profesně nejvíce ovlivnil?

Osud mi nadělil mnoho takových darů s velikány světové scény klasické hudby. Ještě mi nebylo ani dvacet, když mě oslovil ke spolupráci a natočení společného CD tehdejší sólo flétnista Vídeňské filharmonie Meinhart Niedermayer. O pár let později jsem účinkovala s dalšími hvězdami flétnového světa, se sólo flétnisty Berlínské filharmonie Emmanuelem Pahudem a Mathieum Dufourem, s dalším Francouzem Patrickem Galloisem a Holanďanem Jacquesem Zoonem, s flétnistkou Vídeňské filharmonie a později sólistkou Jasmine Choi a s několika dalšími vynikajícími flétnisty z Jižní Koreje, s rakouským flétnistou Hansgeorgem Schmeiserem, věhlasným německým Henrikem Wiesem a samozřejmě i s výbornými českými hráči, sólo flétnisty České filharmonie Vladimírem Válkem, Radomírem Pivodou a Andreou Rysovou, či vynikajícím Janem Ostrým, Romanem Novotným, Václavem Kuntem a mnoha dalšími. Flétno-harfový repertoár je nejširší, proto těch spoluprací bylo asi nejvíc. Ovšem obrovsky si vážím možnosti vystoupení s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, který slyšel moji nahrávku v rádiu a hned mě oslovil osobně, abych s ním premiérovala Sonátu pro violoncello a harfu indického skladatele Raviho Shankara na francouzském festivalu v Evianu. Bylo to nezapomenutelné. Stejně jako pak spolupráce s dalšími hvězdami, například s houslisty Maximem Vengerovem a Christanem Tetzlaffem nebo violistou Jurijem Bašmetem... či klarinetistkou Sharon Kam. Na české scéně pravidelně účinkuji s fenomenálními umělci, patří mezi ně například Josef Špaček, Radek Baborák, Jiří Bárta, Václav Petr, Karel Košárek, Lukáš Klánský a další. Každá spolupráce mě obohatila a každá mě posunula dál. Soulad a porozumění je na pódiu vždy znát a čím je umělec větší osobností, tím je skromnější. Atmosféra, která panovala při koncertech i mimo ně byla v případě všech výše zmíněných pokaždé nádherná a obrovsky naplňující.

Foto: Vojtěch Vlk

V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedla jste je také k hudbě a k harfě? Jak se vám podařilo zvládat časově náročné povolání spojené s neustálým cestováním se stejně náročným posláním maminky?

Mít děti jsem brala jako hlavní poslání, které na tomto světě mám. Moji rodiče i otec mých dětí mi byli obrovskou podporou, a proto jsem dokázala spojit i svoji časově náročnou profesi s rolí matky. Stejně jako já byli i moji synové obklopeni od narození hudbou a se mnou procestovali při koncertních turné skoro celý svět. Jejich tatínek je houslista a přestože jsem si přála, aby alespoň jeden z mých synů si za svůj hudební nástroj vybral harfu a pokračoval tak v mých šlépějích, nakonec housle zvítězily u obou dětí. A dělají mi obrovskou radost. Starší Filip studuje na HAMU u prof. Pavla Kudeláska a zároveň je členem Orchestrální akademie České filharmonie, mladší David je v 5. ročníku na Konzervatoři v Praze u prof. Jiřího Vodičky.

Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Na odpočinek si najdu čas, obzvlášť poté, co jsem měla dvouleté zdravotní komplikace a pochopila jsem, že tělo nám napovídá, kdy se má trochu ubrat plyn. Před pandemií jsem neměla patnáct let jediný den volna a nevěděla jsem téměř, co je to sednout si v klidu na kafe. Po skončení pandemie mě postihla tato dvouletá indispozice, která mě naučila najít si čas i na odpočinek. A teď si tento volný čas udělám velmi ráda nejen pro své děti a přátele, ale hlavně pro svého partnera, filmového režiséra Zdeňka Gawlika, se kterým chci prožívat tyto chvíle nejvzácnější, které, jak si člověk nakonec uvědomí, jsou v životě nejdůležitější.

Foto: Vojtěch Havlík

Jana Boušková:

• Narodila se v Praze 27. 9. 1970 v hudební rodině. Maminka Libuše Váchalová byla harfistka a tatínek Jiří Boušek působil jako flétnista. Starší bratr Petr Váchal vystudoval bicí a sestřenice Barbora Váchalová je také harfistka.
• Je držitelkou několika nejvyšších ocenění z harfových soutěží z Izraele, Belgie, Německa, Francie, Itálie. Obdržela nejprestižnější Zlatou medaili na Mezinárodní harfové soutěži v USA v roce 1992.
• Nahrála přes pět desítek CD doma i v zahraničí. V roce 2021 jí vyšlo (prozatím poslední) CD Má vlast.
• Je sólovou harfistkou České filharmonie, působí jako pedagožka na HAMU v Praze a Royal College of Music v Londýně.
• Má dva syny a jejím partnerem je filmový režisér Zdeněk Gawlik.