Plastic People of the Universe. Vratislav Brabenec: „Jde o to, aby se člověk před každým blbým režimem nezačal klanět.“

Plastic People of the Universe. Vratislav Brabenec: „Jde o to, aby se člověk před každým blbým režimem nezačal klanět.“

200hudLegendární undergroundová kapela The Plastic People Of the Universe vznikla už v roce 1968 a její tvorba byla v počátcích ovlivněná zejména americkými Velvet Underground, Captainem Beefheartem či Frankem Zappou. Časem se z ní stala jedna z nejoriginálnějších kapel na české rockové scéně a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. V 60. a 70. letech se skupina nedala přimět k ústupkům a kompromisům s tehdejším režimem, ale právě kvůli tomuto nekonformnímu vystupování její členové často zažívali perzekuce a věznění.

 

Plastic People v září koncertovali v brněnském klubu Zbrojovka v rámci Henry Lee Festu a při této příležitosti jsme vyzpovídali jednoho z jejich členů – saxofonistu, textaře a básníka Vratislava Brabence.

Pro začátek, co Plastici a letní festivaly?

Na některých byla moc zima a jiných zase moc horko a hlavně jsme všude moc brzy, takže musíme poslouchat ty kapely před námi, což tedy mně osobně vadí. Já mám rád, když můžu být někde před hraním v klidu. Festivaly beru skoro až jako povinnost a musí se to nějak přežít.

Jsou to už čtyři roky od vydání vaší poslední desky Maska za maskou, nechystáte teď opět obnovit repertoár?

Deska se pomalinku chystá. Už by bylo i z čeho ji dělat, ale chce to nějaký pořádný impuls.

Jak u vás vlastně probíhá vznik nových písní, kdo je většinou tím hlavním iniciátorem?

Na té poslední desce byla většina textů ode mě a následně si pak každý v kapele tak nějak rozebral, na které texty chtěl dělat muziku. Měli jsme tam i překlad Charmse (pozn. red. - Daniil Charms, ruský surrealistický básník), který dělal můj kamarád, ale jinak to byly všechno moje věci. Každopádně repertoár se přebudovává, ale stále se hrají ještě i věci od Mejly Hlavsy, je to tak půl na půl.

Scházíte se mezi sebou i mimo kapelu?

Ne. Občas se akorát scházíme s Evou Turnovou, jelikož jsme si asi duchovně tak nějak nejblíž. Jinak ještě občas hrajeme s kytaristou Joem Karafiátem na vernisážích a podobných akcích. Hrajeme takový free jazz jen ve dvou.

hud1

Vyšlo vám už několik knih poezie, ale i knihy pro malé děti. Píšete stále ještě?

23. října mi vyjde knížka poezie a teď mám další zakázku i na pohádky pro děti.

S kapelou jste koncertovali hodně i v cizině, kam všude jste se zatím podívali?

Hráli jsme všude možně po Evropě a dvakrát dokonce na Taiwanu, to bylo opravdu moc příjemný. Několikrát taky v Americe.

Jak vás tehdy v Americe přijali?

Moc dobře. To bylo v roce 1999 a já jsem odmítl hrát v takových těch českých vlasteneckých spolcích v Americe, protože to je něco, co nesnáším. Řekl jsem, že chci hrát v amerických klubech a ať tam klidně nějaký Češi přijdou, ale ať je tam převaha Američanů nebo Kanaďanů. Hráli jsme v místech, kde byl okruh lidí nám blízkých. Například ten výčepák, co tu dnes je, ten je ze San Franciska.

Jak vzpomínáte na hru Národního divadla Rock‘n‘roll, v rámci které jste vystupovali?

Hráli jsme ji celkem asi osmdesátkrát, ale teď už se nehraje. Tedy my jsme tam skutečně nehráli, jen jsme ji koncertem zahajovali a zase ukončovali.


S Národním divadlem jste navštívili i například Izreal, kde se hra Rock‘n‘roll hrála…


Tam jsem byl i s mou dcerou, jí bylo tehdy třicet a konečně dostudovala univerzitu v Kanadě. Říkal jsem jí, nebudu ti kupovat žádný blbosti, ale zaplatím ti cestu z Kanady až do Izraele. A dodnes říká, už je to asi čtyři roky, že to byl nejlepší dárek. Hrozně se jí to líbilo. Při představení v Izraeli se ale vyskytla drobná technická chyba. Čeští herci hráli samozřejmě česky a nad jevištěm měli titulky v hebrejštině, samozřejmě v moderní hebrejštině – v ivritu. Problém byl, že většina z těch Židů, co tam přijeli, byli už starý lidi a bylo by pro ně jednodušší, kdyby ty titulky byly v angličtině, protože oni sice mluví ivritem, ale nedokážou v něm tak rychle číst. Stoppard je totiž hrozná palba (pozn. red. – Tom Stoppard, britský dramatik a autor hry Rock‘n‘roll). Potom nám říkali, že to ty starší lidi prostě nestíhali číst, takže se stalo, že hned na prvním představení třetina lidí odešla. On ten Stoppard totiž není jednoduchej. Tehdy na začátku, než se hra začala hrát v Čechách, nás pozvali do Londýna a tam jsme viděli tu hru úplně prvně. Naštěstí jsem si to pár dní před představením půjčil knižně v angličtině a přečetl si to, takže jsem aspoň už věděl, o co jde. Evička (pozn. red. – Eva Turnová, baskytaristka kapely) je profesorka angličtiny, seděli jsme na představení vedle sebe a ptal jsem se jí, jestli tomu rozumí a ona na to: „No, jen občas takový ty jednoduchý fráze, kterým rozumí každej blbec.“ (smích) Protože to je prostě takovej těžkej filozoficko-politickej text.

hud

A jak Tom Stoppard reagoval na české zpracování Rock‘n‘rollu?

Když byl na premiéře v Národním, tak říkal, že to bylo dobré. Potom jsem si s ním byl dát panáka a ptal jsem se ho, jak se mu to teda líbilo a on na to, že když se to hraje v Londýně, je to o čtyřicet minut rychlejší. Hned na to přiběhl režisér a ptal se, co Stoppard říkal a já na to: „Říkal, že to máš pomalý, vole, o čtyřicet minut to hraješ dýl, než to Stoppard měřil.“ (smích) Čeština je prostě zdlouhavá a ty Angličani to tam oproti nám doslova sypou. Jsou tam takové dlouhé monology na stránku a anglický herec to tam vysype. Když tam pak přijde někdo i s dobrou znalostí angličtiny jako má třeba Eva, která má vystudovanou anglistiku, tak to stejně chytí jen útržkovitě a nelze si sestavit celý smysl.

Vznikaly při hraní v Národním divadle nějaké zajímavé momenty?

Když jsme hráli premiéru, tak jsme na vystoupení přišli normálně v džínách. Režiséra Rajmonta jsme se ještě předtím ptali, jak vlastně máme být oblečený a on na to, že jako bychom šli prostě někam hrát a že nám do toho nebude kecat. Měli jsme prostě určitej časovej úsek, kterej jsme měli odehrát. Když jsme ale odehráli první skladbu, z první řady vylítla nějaká stará paní, bouchla do pódia a na celý Národní divadlo zařvala: „Já se nedivím, že vás tehdy zavřeli, já bych vás zavřela znovu!“ Pak jsem to tlumočil Stoppardovi a on na to: „Čoveče, to pražský publikum docela pěkně reaguje.“ (smích) A Havlovi se to taky moc líbilo. Pak se někdo dokonce ptal, jestli jsme ji neměli najatou. Starou bábu jsme si opravdu nenajímali, aby na nás ukazovala prstem. (smích)

Hudba Plastiků byla hlavně za minulého režimu brána v podstatě za určitý druh protestu, jak ji vidíte vy sám?

Celý život jsem jen vyjadřoval svoje názory, ale nikdy jsem neprotestoval. My jsme nikdy nebyli „protest songaři“, jen jsme vyjadřovali svoje postoje a podle toho jsme si i vybírali texty. Občas si nás lidi strkali trošku do jiný představy, ale my jsme přeci nebyli žádný partyzáni. Člověk by si v životě měl stát na svých názorech, nejde o vzpouru. Jde o to, aby se před každým blbem a před každým blbým režimem nezačal klanět a zachoval si svoji důstojnost, což je důležitý… Tak já jdu na pivo.

Foto: Kateřina Houfková


 

Přihlášení



Soutěže

Umělkyně světových parametrů mají kromě talentu vždy něco navíc

Mám rád umělce, ale nejvíc asi ty, kteří něco umějí, a přitom si na nic nehrají. Vypadá to jako protimluv, ale možná mi rozumíte. A pak mám rád umělkyně, které – ačkoliv jsou talentované, inteligentní a krásné – mají ještě něco navíc. Kromě talentu, půvabu a kouzla osobnosti disponují schopností zaujmout ve více směrech.

Herečka Bára Lukešová v rozhovoru o svém otci a pražské výstavě jeho filmové tvorby

Výběr z realizovaných i nerealizovaných návrhů filmového architekta Rudolfa Lukeše (1923 – 1976) přinese výstava v galerii Lucerna. Očekávaná expozice nazvaná „Rudolf Lukeš – Filmové návrhy“ bude otevřena od 5. října a potrvá do 9. listopadu. O připravované výstavě je i rozhovor s dcerou tohoto filmového kumštýře, divadelní, filmovou a televizní herečkou Bárou Lukešovou.

Rozhovor

Nejcennější je důvěra, říká Vladan Drvota

Vladan Drvota  portrét (2)Říká, že jeho snahou je v médiích hledat nejvhodnější prostor pro umělce, kteří potřebují představit svoji novou tvorbu a nepovažuje tedy za úplně vhodné, aby interview poskytoval on...

Hledat

Videorecenze knih

Příhody telátka potěší malé poplety i rodiče

Ve vydavatelství Radioservis vyšla audiokniha Příhody telátka poplety určená pro malé děti, ale určitě pobaví a potěší i dospělé.
Radiotéka

Čtěte také...

Rozhovor s Taťánou Kročkovou o umění, literatuře, synestézii a výchově dětí

visennaMgr. Jana Lepková mě požádala, abych jí zodpověděla pár otázek pro výzkum určený pro její disertační práci. Janě Lepkové vděčím za mnohé odborné pedagogicko - psy...


Literatura

Dům stínů je sice dobrá adresa, ale určitě ne místo pro život

dum-stinu bbart 200Filmové horory opravdu můžu, i když už mě po těch letech jen tak něco nevyvede z klidu. Strašidelné příběhy na papíře jsem nikdy nevyhledávala, nikdy jsem nehltala Stopy hrůzy, knižní horor je pro mě oblastí neprobádanou. Po knize ...

Divadlo

Kabaret La Fontaine: Geisslers Hofcomoedianten uvádějí RAUT v režii Matii Solceho

GEISSLERS logoDivadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten uvede ve středu 29. září v Divadle VILA Štvanice pražskou premiéru inscenace RAUT v režii jednoho z nejvýraznějších loutkářů současného divadla Matiji Solceho na motivy bajek Jeana de La Fontaine....

Film

Horyzonty, festival dobrodružných filmov

200filmFestival dobrodružných filmov sa konal od 14. do 16. novembra v priestoroch Kultúrneho a Metodického centra v Trenčíne. Bohatý program pre návštevníkov pripravili manželia Dutkoví, ktorí ho organizovali spolu s predsedom Trenčianskeho samosprávneho kr...