Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

I když nechtěl letos vystavovat, nakonec bude mít od druhé poloviny července fotografickou výstavu v kroměřížské cukrárně Amadeus. Záměrně prý plánoval na tento rok pauzu s tím, že musí vymyslet něco nového. A zatímco přemýšlí o novém projektu, v Kroměříži představí část své loňské "putovní "výstavy Věčné návraty, která byla k vidění na hradě Karlštejn, ve slovenském Zvoleně a v Dobrušce. Laskavý čtenář ať promine, že si s fotografem, publicistou a autorem řady knížek Robertem Rohálem vzájemně tykáme – známe se poměrně dlouho a vykání jsme opustili hned na začátku.

Proč jsi nechtěl letos vystavovat?

Když jsem si koncem loňského roku dělal bilanci, zjistil jsem, že za deset let to bylo pětapadesát výstav, což je docela hodně. Úplně první jsem měl v roce 2005 a od té doby jsem jel jak splašený. Já měl třeba i pět výstav do roka, což bylo moc. Loni už to byly jen tři a letos neměla být žádná, ale nakonec jsem podlehl tlaku okolí.

V Kroměříži tedy vystavíš starší věci?

Ano, nic nového ani nemám. S největší pravděpodobností to bude kolekce Romance o Krásce a Zvířeti, která byla součástí mojí loňské výstavy Věčné návraty. Je taková romantická série, která vypráví mýma očima známý pohádkový příběh a která se do klenutých prostor cukrárny Amadeus docela hodí.

Kdy představíš něco nového, nějakou novou kolekci?

Předpokládám, že to bude možná na jaře příštího roku. V hlavě mám už dlouho příběh Manon Lescaut, ale to chce ještě domyslet. Ale taky třeba chci nafotit s kamarádkou kalendář na příští rok. Mělo by jít o portréty, ale každý by měl být jiný co se výrazu, líčení a vlasů týče. Uvidíme, jak to dopadne. Taky mám nabídku, ať připravím výstavu s portréty celebrit, které jsem v minulých deseti letech fotil.

Bude to pořád černobílá fotka?

Jak jinak. Je to už moje značka, barvu dělám, jen když fotím nějakou reportáž. Černobílá fotka mě baví. Má své kouzlo, může obsahovat tajemství i příběh. Něco naznačí, ale neřekne vždy úplně všechno.

Máš v tomto oboru nějaké vzory?

Miluju černobílé fotky Jindřicha Štreita, ale to je syrová reportáž. Já dělám něco jiného. Rád své modely stylizuju někam jinam. Rád jim přisuzuju role a zasazuju je do příběhů. Takové byly moje poslední dvě kolekce Romance o Krásce a Zvířeti nebo Edtih a Marlene očima Roberta Rohála. V obou případech jsem měl i excelentní modely, skoro samé hvězdy.

To vím. V Krásce a Zvířeti to byla krasavice Karolína Staňková a s ní známý divadelní režisér Peter Gábor, v Edith a Marlene jsi zase nafotil protagonistky úspěšné muzikálové inscenace, která se hraje v Národním divadle moravskoslezském Ostrava  - Hanu Fialovou a Evu Zbrožkovou...

To bylo zajímavé. Ještě před premiérou inscenace Edith a Marlene jsem nafotil obě herečky podle mého vlastního scénáře. Přečetl jsem si i divadelní scénář, který mi hodně pomohl, ale nakonec jsem si to udělal podle sebe. Celá kolekce vznikla v divadle a moc rád na to vzpomínám, měl jsem tehdy k dispozici asistenta, kostymérku i paní na líčení a česání.  Dopadlo to tak, že výstava pak byla k vidění v divadle už během slavnostní premiéry koncem roku 2013.

Co kolekce La Divina, kterou jsi nafotil s mladou mezzosopranistkou Lenkou Čermákovou?

Ta byla součástí loňské výstavy Věčné návraty, ale předpokládám, že se k ní časem vrátím a zasadím ji do nějakého komorního prostoru. Anebo ji daruju protagonistce, která je mou dobrou kamarádkou. La Divina je prozatím uložena ve skladě a čeká, co s ní bude dál. Ono se to zaseklo i tím, že jsem ještě v nedávné době řešil docela závažný problém a tudíž jsem tyto věci odložil na později.

Závažný problém jsi ale nakonec vyřešil, nebo ne?

Však víš, mám za sebou docela těžké období.  Ono když člověk ztratí práci a navíc práci, kterou miluje, což byla v tomto případě novinařina, tak je to bolestivé. Sám se přitom divím, že jsem v té době, kdy jsem jezdil na pohovory a bral různé brigády, zvládl ještě napsat tři knížky (Životní příběh Ivety Bartošové, Hvězdy odvedle a jejich stopy v českém filmu, Legendy československé populární hudby, pozn. aut.), které i loni vyšly. Ale snad už je to blbé období za mnou, doufám. Teď mám krásnou práci v kultuře a přeju si, ať mi vydrží co nejdéle.

S novinařinou jsi ale nesekl, stále čtu nějaké tvé články..

Externě a spíš jen tak pro radost píšu do několika médií, protože stále potkávám zajímavé lidi, což si nechci nechat jen tak pro sebe.

Můžeš být konkrétní?

Moje parketa byla, je a asi i bude kultura, kterou sleduju, a když už mě něco nebo někdo osloví a zaujme, je z toho rozhovor nebo nějaká recenze či dojmologie. Rád pouštím věci, které se mi jeví jako zajímavé, dál. Pokud mám být konkrétní, tak mě třeba moc zaujalo album Škrábnutí zpěvačky Terezy Černochové. Proto jsem nelenil a kromě recenze připravil se zpěvačkou i rozhovor. Takových případů z poslední doby je více - například úžasný slovenský harfista Michal Matejčík, který hraje se světovými hvězdami, ale v Česku ho skoro nikdo nezná, zajímavý textař a zpěvák Vlady Gryc, který žije v Berlíně, nebo dirigent a jinak báječný člověk Tomáš Netopil, který je jedničkou ve svém oboru, ale také je více v zahraničí než doma.

Pracuješ v Domě kultury v Kroměříži, a tak se musím zeptat, co tě zaujalo na tamní scéně?

Aha, tady určitě narážíš na jednu místní taneční skupinu, o které jsem taky už něco málo napsal. Je to pravda.  Když jsem ji viděl poprvé, ten jejich Fialovej úlet, tak jsem nevěřil svým očím. Ta skupina má totiž něco do sebe. I když ji tvoří - vedle jednoho mladého kluka - dívky a ženy ve věku od patnácti do pětačtyřiceti a jde o žánr zvaný street dance, má to neuvěřitelný náboj. Navíc co ženská, to jiný typ, a hlavně neskutečný temperament. Skupinu vede pět let Marek Meluzín, "pod jehož bičem" vyhrává soutěže a točí videoklipy. Ta skupina se jmenuje M Dance Crew KM a už jsem ji "angažoval" jako předskokana nedávného koncertu Davida Deyla. Počítám s ní na něco podobného i na podzim.

Neuvažuješ třeba o tom, že bys tuhle taneční skupinu nějak zajímavě nafotil?

O tom jsem uvažoval, ale chce to ideu, jak vše pojmout. Zatím jsem si nafotil jejich jedno vystoupení, ale to byla jen čistě reportáž. Raději bych nafotil dvě tři tanečnice klidně i s Markem Meluzínem, ale spíš bych se soustředil na výraz. Chtělo by to nějaký nápad a z toho pak postavit příběh. Třeba se do toho někdy pustím.

Co tě ještě v poslední době potěšilo?

Vedle nové a krásné práce také někteří lidé. Kromě několika milých kolegů to byl zvenčí třeba člověk, který působí jako pop zpěvák. David Deyl se jmenuje. Nejenže v Kroměříži odvedl naprosto profesionální výkon, ale odrovnalo mě, jak se choval k lidem, kteří na něj přišli. Projevilo se to i na autogramiádě po koncertě, kdy se podepsal a vyfotil i s tím, kdo stál v té dlouhé řadě fanoušků, respektive fanynek až úplně na konci. Ocenil jsem, že se na něco nevymluvil a neutekl, i když toho musel mít po vyčerpávajícím koncertě plné brejle. Byla z něj cítit profesionalita, ale i pokora.

Co divadlo? Viděl jsi v poslední době něco mimořádného?

Pár inscenací jsem viděl, ale nebylo to zase až tak podle mého gusta. Bohužel mi nedávno uniklo představení Tramvaj do stanice Touha, se kterou jezdí Divadlo pod Palmovkou. Já mám totiž slabost právě pro tuto hru Tennessee Williamse. Před lety jsem ji viděl ve Zlíně v nastudování tamního Městského divadla a byl to neskutečný zážitek. Proto bych ji viděl rád i v jiném nastudování.

Protože vím, že máš rád hudbu, měl jsi i v tomto směru nějaký zážitek?

Určitě. Shodou okolností jde o dva koncerty právě probíhajícího festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž 2015, na kterém se tak trošku organizačně podílím. Jednak to byla monumentální kantáta Carmina Burana v nastudování Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a tří sborů s dirigentem Tomášem Netopilem, jednak krásný komorní koncert, který připravil soubor Musica Figuralis.

Novou knihu náhodou nechystáš?

Mám nějaké náměty, ale počkám, až je vyhodnotí nakladatel. Ale i tak bych se chtěl letos spíš věnovat nové práci, pronikat do ní. Protože kultura není jen o dramaturgii a organizování, je u toho i dost velká agenda a administrativa.

Co ty a léto, které už začalo? Kam vůbec jedeš na dovolenou?

Budou jen asi dva výlety, z toho jeden s manželkou, jinak budu zřejmě pořád v práci. Před námi je ještě nejen pár koncertů již zmíněného festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž 2015, ale také festival pouličního divadla, folkový festival, Dožínky a tradiční festival vojenských dechových hudeb. Nudit se určitě nebudu.

Foto Robert Rohál