Kultura21.cz

Na rozhovor se skvělým hercem a znamenitým dabérem Vladimírem Brabcem jsem dorazila s asi 20 minutovým zpožděním. Dole mi otevřela jeho manželka a poslala mě nahoru – prý už na mě čekají a ona že si rovnou zajde nakoupit. Když jsem zaklepala na dveře, které byly dokořán, ozvalo se z nitra bytu: „Herein!“ Nezaměnitelný hlas pana Brabce mě ujistil, že jsem zde správně a pozdní příchod je mi odpuštěn. Dostalo se mi opravdu vlídného uvítání provázeného bonmoty a úsměvy a pak již mohl náš, překvapivě velmi neformální, rozhovor začít.

V divadelním dramatu Hamlet, režírovaném M. Macháčkem jste ztvárnil roli Polonia, který dával synu Laertovi důležitá doporučení… Nakterá z nich mě inspirovala k úvodním otázkám...
Uvažujete někdy nahlas?
Ano, v mém věku docela často. Žena se mě vždycky ptá, co se děje a já jí odpovídám, že nic, že si povídám jen sám pro sebe. A stejně jako Polonius dával rady synovi, tak i já dodnes dávám rady svým dětem a doufám, že to padá na úrodnou půdu… i když dcera už je babičkou a syn otcem.

Proměnil jste někdy neuvážený nápad v čin?
Já myslím, že ano...určitě ano.

Kolik přátel máte k srdci přichyceno ocelovou obručí?
Já nevím, jestli je to ocelová obruč, ale když už používáte tohoto přirovnání… mám mnoho přátel, ale jak už to v životě chodí, přítel jde tam, já jinam – život nás rozděluje. To ale neznamená, že bychom nezůstali přáteli, jen ta obruč už není tak pevná. Mám ale jednu silnou obruč. Tou je moje rodina a ta je nedůležitější. Scházíme se poměrně často a jsem nesmírně rád, že v této době, která je špatná, nenávistná a zlá, jsme se naštěstí vyhnuli tomu, aby to naše vztahy nějak poznamenalo.

Z filmu Jestli jednou odejdu, zdroj: ČT

V komedii Jestli jednou odejdu, kde jste hrál roztržitého manžela po boku Ivy Janžurové, Zuzany Bydžovské a dalších skvělých herců, jste nakonec musel převzít otěže ve vedení rodiny, byť jen na chvíli. Dokonce jste i žehlil. Co vy a domácí práce?
Dnes ráno jsem si na ten film zrovna vzpomněl. Mám na okně připravené hovězí maso a musím na něj nachystat mořidlo. Až ho naložím, tak ho budu opravdu obracet – ne jako Bydžovská. V té inscenaci jsme si dost vyhráli, lidem se to v té době asi dost líbilo, byla to taková nenáročná zábava. Doma udělám, co můžu a dělám toho opravdu dost, ale žehlení ne. Ještě tak vyžehlit si kravatu, ale límečky u košile a žehlení vůbec raději přenechávám manželce. No, a když vařím, tak žena myje nádobí. Mytí nádobí, to musí být něco strašného! My sice máme myčku, ale tu používáme jen při větších rodinných sešlostech. Jinak jsme sami dva a moc nádobí nenaděláme.

Vymaloval jste si někdy sám byt? Předal vám váš tatínek alespoň nějaké zkušenosti z oboru malíře pokojů?
Vy se ptáte jak malý dítě! No samozřejmě! Chodil jsem s tatínkem malovat, bylo mi asi 8 let a maminka mě za ním vždycky poslala s obědem. Milostpaní nebo paní domácí mi vždycky dala nějaké to cukrle a tatínek mi občas říkal: „Víš co, já ti namíchám barvu a ty mi uděláš sokl“. Víte co je to sokl, ne? No, a když jsem byl hotový, tak mi paní občas dala bůra a já měl na kino. A malování bytu? Jelikož jsem tatínkovi koukal pod ruce a trochu tomu rozuměl, vymaloval jsem si chalupu a občas i byt. Na Václavském náměstí jsme měli stropy vysoké asi tři metry devadesát, a když jsme se tam nastěhovali, přijel táta. „Krásný zdi, rovný“, povídá, „ale budeš s tím mít starosti, protože to budeš muset vždycky škrabat“. Vydrželo to vždycky jen jednu malbu, a jakmile se na tom nechalo něco jinýho, tak už se na tom dělaly puchýře a pak to opadalo. Jednou jsem neměl čas a pozval jsem si malířské mistry. Samozřejmě, že to neoškrábali a rovnou to natřeli. A druhý den to bylo nafouknutý, jako když dáte moře kvasnic do chleba a museli to rozmejt, oškrabat a znovu vymalovat.

Poslechněte si krátkou audio ukázku z vyprávění pana Vladimíra Brabce:

S hlasem bezpochyby umíte zacházet bravurně. Je někdo, kdo vás v tomto směru nejvíce ovlivnil, dal zásadní rady, nebo je to čistě vaše zásluha a píle?
Nepovažuji to za zázrak, člověk k tomu hlavně musí mít dispozice. Asi jsem na škole dobře poslouchal paní profesorku Šaškovou. V rozhlase, tam zase byli režiséři. A pak už záleželo jen na mě. K hlasu musí mít člověk také dobrý sluch. Já, ačkoliv neumím ani notu, tak slyším hudbu a melodii velmi dobře. Hodně dělá hlasová modulace, je potřeba umět si s tím pohrát. Ale hlas, stejně jako podobu, stejně nemůžete moc měnit. I když ho chcete udělat třeba starší, tak vás stejně poznají a řeknou: „To je Brabec!“.

Zdroj: Fragment

Načetl jste několik audioknih, mimo jiné i Robinsona Crusoa. Zažil jste vy sám nějaké dobrodružství? Jaké?
Nejsem Robinson, toho jsem jen četl. Jako kluk, chlapec, puberťák vždycky nějaké dobrodružství zažijete. Pro někoho je dobrodružstvím už jen to, že jde v lese a bojí se. I když pozor, já se v lese nikdy nebál! Ale jsou desítky, stovky dobrodružství, aniž byste si uvědomovala, že je právě proživáte. Jako dospělý už si zase dovedete leccos transponovat a přes ten strach se přenést, řeknete si, že to je „volovina“. Ale o jednom zážitku bych se mohl zmínit. Vynechám naši krásnou republiku a zavedu vás k moři, které je nádherné a pro mě okouzlující. Jadran, plachetnice, návrat z ostrova zpět na pevninu… Všichni už jsme byli na palubě, a protože začal ohromný vítr, musela se loď odvázat, aby se nerozbila o útesy. Skočil jsem do vody, snažil jsem se ji odvázat a kamarád nahodil motor. Plaval jsem zpátky k plachetnici a pak jsem myslel, že se něco stalo s motorem, protože ztichnul a tak nakonec loď zůstala na útesech. Když jsem se ptal kamaráda, proč motor vypnul a už nenahodil, říkal, že se o mě bál, abych nedal nohy do „kola“. Takže to bylo pro mě dobrodružství jako takové.

Foto: z archivu Vladimíra Brabce

A když jsem létal na Letňanech na větroni, tak jsem havaroval. V tu chvíli jsem to také nebral jako dobrodružství. Jsou to vteřiny, setiny vteřin. V letadle jste sama a záleží jen na vás, co uděláte a zda se to povede, nebo se stane průšvih. A tady šlo ještě o víc věcí, protože u plotu letiště – byla to neděle – postávaly maminky s kočárky a dívaly se, jak se poletuje. Nakonec se mi nouzové přistání jakž takž podařilo, letadlo bylo rozsekané a mé dobrodružství končilo tím, že jsem nemohl vylézt, protože jsem ten vrak „zaparkoval“ pod rozkvetlou třešni a větve bránily v otevření kokpitu. Kamarádi mi pomohli ven a teprve tam jsem se rozplakal…
Naštěstí obě tato dobrodružství dobře dopadla a rád na ně vzpomínám.
O jiných dobrodružstvích moc nemluvím (a poklepe si na oblast srdce – je po dvou infarktech, pozn. red.). Jak jsem nevěřící, tak jsem měl milion andělů okolo sebe! Toť vše.

Tak hlavně, že byli na místě.
Byli, byli, obklopili mě ze všech stran.

***
S panem Brabcem jsme se bavili ještě o jeho skákání na padáku, dabingových rolích, setkání s Mastroiannim, o Jacku Lemonovi, Seanu Connerym a dalších, nejen profesních tématech. Na další část rozhovoru se můžete těšit již ve čtvrtek 23.10.2014